Nečekal. Jak jinak. Byla jsem sice smutná, ale protože byl jinak hezký den, tak jsem se usmála, do uší si dala sluchátka a vyrazila vstříc škole.

Když zazvonilo na hodinu a Jesse stále nikde, bylo mi to divné. Ale psát jsem mu nechtěla. To by měl přeci udělat on, když mě zase začal ignorovat.

„Kdo dnes chybí?" zeptala se chemikářka. „Soused ať ho nahlásí.Po chvilce se zeptala znovu. „Takže nikdo?"

„Astins." ovala se Debora, která seděla na opačné straně třídy.

„Děkuji, alespoň někdose mnou spolupracuje. Jess, po hodině se za mnou prosím zastav.“

Odkašlala si, že začne probíratlátku, ale přerušil ji školní rozhlas.

„Už to jde? Super. Jo, ahoj všichni ve spolek. Je to sice letos prvně, ale je to pro všechny, nejen prodeváťáky. Čeká nás absolventský ples, což všichni víte a předtím absolventský koncert. Ale co nevíte, že nás čeká, no spíš budeme tvořit, muzikál. Tímto vyhlašuji konkurz. Sháníme úplně všechny. Hudebníky, zpěváky, tanečníky, někoho, kdo umí hrát divadlo. Samozřejmě i malíře, kohokoli, kdo umí šít, zvukaře, osvětlovače, grafiky. No prostě úplně všechny. Kdy bude probíhat konkurz na jednotlivé části se včas dozvíte na stránkách a taky na nástěnce u ředitelny. Už nebudu déle zdržovat vyučování. Mějte se hezky a brzy naviděnou.“ ukončil svůj poněkud nezvykle dlouhý monolog hudebkář Denil.

Nemohlo se stát nic jiného, než že se ve třídě po tomto ohlášení strhla debata.

Jediné, co se mě honilo hlavou bylo to, co se děje s Jessem. Po hodině jsem se zastavila za chemikářkou tak, jak chtěla. Čekala jsem, že mě sprdne za to, že jsem moc nevnímala, ale kupodivu byla v pohodě. Chtěla jen vědět, proč nepřišel můj spolusedící. Jo, to kdybych věděla.

Celý zbytek dne jsem byla docela dost nepoužitelná. Nic jsem pořádně nevnímala, jen seděla tiše v lavici a přemýšlela, co se mohlo stát. Ani mi nenapsal.

Večer, když jsem ležela v posteli a přemýšlela, co ještě bych mohla udělat, abych usnula, mi zavibroval telefon. Asi nemusím zdůrazňovat, že jsem si přála, aby to byl Jesse.
Jenže to bych asi chtěla moc.

Byla to Debora.

<Ahoj, co to s tebou dnes bylo? Promiň, jestli jsem moc osobní. Jen mi to celý den vrtá hlavou.>

Chtěla jsem ji odpovědět, ale nevěděla jsem pořádně co.

<Ahoj. Po pravdě sama nevím. Asi procházím nějakým špatným obdobím. >

Nastalo poněkud dlouhé ticho, během kterého jsem téměř usnula.

Tentokráte mi už bylo jasné, že mi píše Debi, takže jsem nijak nepospíchala.

Pomalu jsem otevřela oči, klikla na ikonku s fotkou a pomalu začala číst.

<Ahoj, už ti to chci říct fakt hodně dlouho, ale nějak až teď jsem dostal odvahu. Fakt moc tě miluju. Jsi pro mě všecko. Když tě vidím s ním, bolí mě u srdce a chce se mi brečet. Vím, že s tím asi nic neuděláš, ale tak nějak jsem chtěl, abys to věděla.>

Po dočtení této zprávy jsem byla poněkud zmatená. Podívala jsem se na jméno a potom mi vše začalo pomalu docházet. Flash Lock. Na Flashe jsem už málem zapomněla.
Proč mi to ale sakra píše?

<Ahoj. No, páni. Nevím, co ti na to říct. Víš, že mám Jesseho, a že se ho nevzdám. I když občas
dělá chyby, chová se hodně divně. Miluju jeho a dokud bude i on mě, tak se s tím budeš muset nějak smířit. Promiň, ale ne. >

Když jsem tuczprávu dopsala  ještě jsem si ji několikrát přečetla, jestli v ní nejsem moc zlá.  Asi po dvanáctém přečtení jsem klikla na odeslat a už nebylo cesty zpět.

Ahoj po delší době.
Moc se omlouvám, opět. Nějak jsem pořád nechytla tu pravou náladu. Ale snad se mi povedla a líbí se vám.
No, nevím co víc říct. Moc děkuju za všechno.
Jestli máte něco na srdci, co byste zde chtěli, tak napište, třeba to nějak dáme nějak dohromady.
Děkuju ještě jednou.
Vaše Cath❤️