Když jsem vyšla ze školy, na zíďce seděl Jesse a povídal si s Mary a kousek od nich stála osoba velmi podobná Flashovi.

Pomalu jsem šla smeřem k Jessemu a Mary.

„Ahoj poškolačko," křikla na mě Mary, ale v hlase jsem slyšela smích.

„Ahoj. Já nebyla po škole. Jen jsem byla za Denilem kvůli těm notám. A taky mě požádal, abych hrála na absolvenťáku." Mluvila jsem na ně už po cestě, protože to bylo větší, než já.

„Vážně a co jsi mu řekla?" Byla zvědavější, než by byla moje máma.

Jesse se dosud této konverzace nezúčastnil. Jen se na mě koukal a usmíval se.

„Řekni, že jsi mu to přijala. Že jo! Jessiko!"

„Řekla jsem mu jen to, že ráda." Otočila jsem se na Jesseho. „Ale také jsem mu řekla o tobě, o tom, že skládáš a hraješ líp než já. Takže mu máš poslat nahrávku a oskenované nějaké noty. Promiň jestli jsem ti něco překazila nebo zkomplikovala." Díval se na mě docela vyděšeně, což mě mírně zaskočilo.

„Ne to nevadí. Rád mu něco pošlu. A nenahrála bys mě ty? Třeba dneska, když mě chce poznat tvoje máma? Nebo až nekdy potom. To je asi jedno."

„Jess?" vyslovila moje jméno poněkud nervózně.

„Ano Mary? Co se děje?"

„Proč na nás kouká támhleten kluk?" Ukázala na mého souseda.

„To je Flash. Náš nový soused. Jesse, proč tu na mě vlastně čekáš?"

„Chtěl jsem se na něco zeptat. Ale to počká. Napíšeš mi, kdy a jestli mám zítra přijít?" Cítila jsem z něj mírné zklamání.

„Samozřejmě." Odsouhlasila jsem bez váhání.

„Ahoj Mary. Ahoj Jess."

Když říkal moje jméno, kouknul se na mě šibalským úsměvem a v očích měl záblesk naděje a ještě něco. Ale nevím co. Všimla jsem si toho u něj už dřív. Naposledy nám zamával a odešl vstříc sluníčku.

„Mary? Může tě o něco poprosit? Nevšímej si Flashe. Souvisí to s tím včerejškem. Nezajdem si do Loly pro něco dobrého?" Téměř jsem ji musela prosit.

„Dobře. Ale vezmeme si to s sebou. Bude to rychleší. A řekneš mi, co se stalo?"

„Nevadí, když ti to řeknu až u nás doma?" Prosebně jsem se na ni podívala, jelikož se mi to nechtělo řešit jen tak za pochodu.

„Nevadí. Tak razíme."

Když jsme došli z Loly domů, tak jsem Mary všechno řekla.

„To si děláš srandu ne? Jako vážně tě tady začal líbat? Flash nebo Jesse?" Vyvalila na mě oči a sotva dýchala.

„No, Jesse chtěl sice taky, ale nedošlo k tomu. Flash se na mě vrhnul a bylo. Nejhorší na tom je, že to viděla babička a ráno to mámě všechno řekla."

„Jak jako řekla. Jako před tebou?" Byla opravdu hodně překvapená.

„To je na tom to hrozný. Kdyby se babička neprořekla, tak to ani nevím. Tak jsem se na mámu naštvala a odešla do Loly. Tam jsem si přečetla, co mi poslala teta. Už jsem to tady nemohla vydržet."

„Aha. A ty noty, co ti dal?"

„Mám je nahoře na klavíru. Pojď kouknem se tam na ně."

Když jsme došly nahoru do pokoje, tak noty na klavíru neležely. Nebyla jsem schopna si vzpomenout, kam jsem je jinam mohla dát.

„Ježiš! Máma!" Zarazila jsem se a dala si ruku před pusu.

„Co? Jess, mluv ve větách. Takhle nic nevím."

„Ráno sem vtrhla a chtěla ty noty studovat. Tak jsem je schovala. Ale nevím kam." Moje ruka se přesunula z pusy na čelo.

„Tolik míst tu snad zase nemáš, ne? Porozhlédneme se tu a určitě je najdem. A jedna technická. Já tu nemůžu být dlouho. Jedeme totiž na chalupu."

„Aha. Tak snad je najdeme rychle. Ale kdyby ne, tak ti je ukážu, až příště."

Chvíli jsme hledali. Našla jsem jen to, co jsme napsali s Jessem.

„Heleme se, co jsem našla?" Vytasila jsem papír nad hlavu.

„Jess, co to je? Je to hrozně naškrábaný."

„To jsme včera večer napsali spolu. Bylo to příjemný. Ale potom mi chtěl dát tu pusu. Takže to není dopsané. Ale to snad nevadí. Nebo jo?"

„Ne, nevadí. Zahraj mi kousek, prosím." Opřela se o klavír a poslouchala.

Když jsem hrála, přesně se mi vybavovalo, co se tu včera stalo. Jak jsem se dostala k části, kde jsme se srazili prsty, tak jsem stáhla ruce z klavíru.

„Je všechno v pořádku?"

„Asi ho mám ráda," zašeptala jsem.

„Cože? Mluv nahlas. Neslyším tě."

„Já ho mám asi ráda."

„To je hezké. Ale koho? Jesseho, nebo Flashe?" Poznala jsem, že je z toho mírně zmatená.

„Samozřejmě, že Jesseho. Právě tady jsme se včera srazili na jedné klávese a mnou projel takový zvláštní proud. A to sem má večer přijít. Celkem se toho bojím."

„Jess, nemáš proč. Co by se mohlo stát? Představíš ho mámě a třeba si něco zahrajete, pustíte si písničky nebo film. Povídat si asi před mámou a babičkou nebudete, co?" položila mi ruku na záda a mně se hned ulevilo.

„To asi ne. Musím něco vymyslet. Jen nevím co."

„Ty určitě něco vymyslíš. Ježiš! Takových hodin. Musím domů." Zhrozila se, když se podívala na telefon.

„Ach jo. To je škoda. Doprovodím tě. Klidně až domů."

„To je dobré. Stejně hodně pospíchám, takže bychom si nepopovídaly. Ty stejně musíš vymyslet, co tu budete dělat. Jo a nezapomeň zavolat Jessemu!" Rychle si pobrala věci a mezi dveřmi mi ještě zamávala.

„Děkuju za připomenutí."

Když Mary odešla, sedla jsem si na okení parapet a v ruce jsem držela přívěsek, co mi včera dal Jesse.

V tom jsem si vzpomněla, že se mě ve škole ptal na tu obálku, co mi nechal večer na posteli. Takže záhada druhé obálky je vyřešena. Je od Jesseho. Docela se bojím, co je v ní.

Nakonec jsem našla odvahu a otevřela jsem ji. Byl v ní malý kousek papíru, ale pro mě byl velký. Nervózně jsem ten papírek otevřela.

Milá Jess.

Děkuji ti moc za tvou pohostinnost. Omlouvám se, že ti nemůžu nic žíct o tom, co se mnou je. Bohužel se to nedá vrátit a je jen otázka času, jak dlouho tu budu. Ale budoucností si nehodlám kazit přítomnost. Když jsem s tebou, zapomínám na všechny problémy. Když na tebe myslím, písničky se skládají sami. Ten znak si opravdu šetři. Nejsem ten pravý, komu ho dát. Těším se, až doskládáme tu písničku a taky na to, že ti zahraju to, co jsem napsal pro tebe.

Jesse

Když jsem dočetla, měla jsem slzy na krajíčku. Jesse ve mně vždy dokázal probudit tolik citu.

V tom jsem si uvědomila, že nemá pravdu. Ta druhá půlka je přesně pro něj. Teda, alespoň si to myslím.