Proč ty krásné chvíle s Jessem musí tak rychle skončit?

Jesse sice chodí domu čím dál tím později, ale i tak je to krátké.

Dnes v noci jsem nemohla vůbec usnout. V jednom kuse se mi v hlavě motalo mamčino těhotenství, ale Jesseho narážky. Nikdy pořádně nevím, jestli to myslí vážně, nebo si ze mě dělá srandu.

Asi po dvou hodinách jsem konečně zabrala. Co čert nechtěl, za pár minut mi zvonil telefon na znamení, že musím vstávat do školy.

Celý den a vlastně i zbytek týdne jsem byla jak smyslů zbavena. Odpovídala jsem stroze, do ničeho se výrazněji nezapojovala a celkově byla v ústraní.
Nevím čím to bylo, jestli těmi probdělými nocemi, nebo čím. I Jesse si toho všiml, ale nic nedělal, za což jsem byla ráda. Věděl, že bych mu to řekla sama.

Byla jsem za něj moc ráda. Takhle jsem snad ještě nikoho nepotřebovala víc, než teď. Tichého spolusedícího i spoluchodícího na cesty domů. Ale hlavně někoho, ke komu se můžu přítulit, obejmout a on mi obětí oplatí.
Pátek je takový oddechový den, co se týče školy. Hlavní máme výtvarku a potom hudebku. Tentokrát jsem na obojím seděla v tichu a pracovala podle zadání. Výtvarkářce to asi divné nepřišlo, ale hudebkáři Denilovi ano. Po hodině si mě vzal stranou.

„Jess, co je to s tebou? Normálně sršíš energií, nápady a jsi aktivní, občas sice až moc, ale je to rozhodně lepší, než tahle tichá a dost možná i smutná a třeba i depresivní Jess. Co se stalo?"

Už jsem málem zapomněla, Denil je i školní psycholog, takže to vycítí hned.

„Omlouvám se, nejsem ve své kůži. Navíc jsem posledních pár dnů pořádně nespala." snažila jsem se vypadat co nejklidněji, aby se už dál na nic neptal. Jaké to štěstí, že nad tím jen mávl rukou.

„Dobře. Ale příští týden chci tu starou Jess a i noty na závěrečný koncert. Slíbilas mi je už více než před týdnem." řekl trochu naštvaně.

„Omlouvám se, zapomněla jsem. Příští týden vám je donesu."

Po rozloučení jsem šla na angličtinu, kde jsem absolutně nedávala pozor. Nevím, co se řešilo, ale naštěstí po mně nikdo nic nechtěl. Elen mi vždycky otevřela sešit  nebo učebnici, aby to alespoň vypadalo, že něco dělám. Dělala to za mě Elen, protože Jesse chodí do jiné třídy.

Když to utrpení zkončilo, byla jsem ráda, že už nic nemám.

Sakra! Mám! Proč já sakra vždycky zapomenu na ten klavír!

Aby toho ještě nebylo málo, začala mě bolet hlava. No jasně, jak jinak. To je z toho, že málo piju.

„Jesse mě doprovodil domů, ale přede dveřmi mě nepustil, jako vždy jindy. Naopak mě chytl ještě pevněji.

Nechápavě jsem se podívala na ruku a potom s pokrčeným obočím na něj.

„Jess, nemohl jsem si nevšimnout tvého chování. Co se stalo?"

„Nic, jen nemám náladu." chtěla jsrm to smést, otočit se a jít dovnitř, ale neuvědomila jsem si, že mě stále drží za ruku. Jemě jsem sykla bolestí.

„Promiň. Vidíš tohle?" pustil mi ruku a ukázal na přívěšek na náramku. Druhá půlka našeho znaku.

Jen jsem souhlasně kývla, až se mi nahrnuly slzy do očí.

„Přeci víš, co to znamená." řekl trochu smutně.

Jen jsem kývla a šla do jeho obětí. Jakmile mě obmotaly jeho ruce, vytrysky mi slzy.

„Ale notak, princezno moje, neplakej." zašeptal mi do vlasů a dal mi do nich pusu.

Přitáhla jsem si ho k sobě ještě víc.
Nikdy ho už nechci pustit.

Ahoj všici!
Je prostředek týdne a já mám kapitolu! Hurá sláva! Zjistila jsem, že jsem se propafla s příběhem na 300 místo, což mě trochu mrzí. Ale ne tolik, abych s tím sekla. Není přeci důležité pořadí, ale obsah. No ne?
A tak bych chtěla všem věrným poděkovat za všechno, co pro mě děláte. Moc to pro mě znamená.
Vím, že dnešní kapitola je trochu smutná a tajemná, ale taková je i moje momentální nálada.
Znovu nabízím možnost si napsat o to, co byste chtěli za 50K přečtení, ke kterému se blížíme.
Tak jo, mějte se hezky, užijte si prázdniny (závidím vám je, já je nemám 😒) a nic si neudělejte.
Díky, díky ještě jednou za vše!!
Vaše Cath❤️