Když jsem došla do školy, právě zvonilo na konec hodiny, takže jsem musela jít až nahoru do pátého patra na výtvarku, kam jsem chodila společně s Jessem.

„Ahoj!"

Ozvalo se najednou za mnou. Otočila jsem se, a tam stála Mary.

„Ahoj Mary! Jak se máš? Holka, jak to děláš, že vypadáš den ode dne líp a líp?"

„Díky. Docela dobře. Jen mě zajímá to s těma klukama. Celou hodinu jsem nemyslela pomalu na nic jiného. Já vypadám lépe a ty hůř? Phe! Ty jsi snídala vtipnou kaši? Jé, já zapomněla, tobě ji dodávají rovnou do žil, co?" Smála se mi dnes v dobré náladě ta hnědovláska.

„No, až na výjimky ji jím jen o víkendu. Ale třeba mi ji máma pouští do žil, když spím. Ale teď bych si dala čokoládu. Před chvílí jsem sice měla borůvkový koláč a Enončerem, ale čokoláda mi v dnešním seznamu snědených věcí chybí. A docela nutně ji potřebuji."

Jak jsem si vzpomněla na dnešní ráno, dělalo se mi zase rudo před očima.

„Cože? Jaký že čaj? Jako v naší Lola kavárně? Hele, ale za chvíli zvoní, tak o velké přestávce v bufetu? Ale musíš mi říct alespoň něco z toho, co se včera stalo. Prosím, jinak puknu zvědavostí." Dotírala jako liška. Ale bylo to roztomilé.

„Dobře. Tak se sejdeme v bufetu. No, byla jsem po škole až asi do půl osmé sama doma s Jessem, pak šel domu, za chvíli přišel Flash. Usnul u nás doma, tulil se s mojí dekou, koukal se na moje staré fotky a hodně dalších věcí. Teď už musím nahoru. Tak zatím." Snažila jsem se vysmeknout dalším otázkám.

„Ahoj. Teď budu snad napjatá ještě víc. Zajímá mě, co jste dělali takovou dobu sami. Tak jdi a zatím ahoj. Jo a pozdravuj Jesseho a Lauru." křikla za mnou na schody a zamávala mi.

„Jasný. Tak ahoj."

Do třídy jsem došla ještě před zvoněním. Okamžitě u mě byla Laura.

„Ahoj! Hádej, co je nového?"

Křičela, skákala a usmívala se od ucha k uchu.

„U tebe si člověk nikdy nemůže být ničím jistý. Tak co je to teda?" řekla jsem docela otráveně, protože mě to vůbec nezajímalo, ale chtěla jsem být zdvořilá.

Odvedla mě kousek stranou.

„Jak si ráno nepřišla, tak sem si sedla vedle Jesseho. Ani se netvářil, že by mu to vadilo. Podívej se na něj. No neni k sežrání?"

Podívala jsem se směrem k Jessemu. Dneska vypadal ještě lépe. Jeho tmavé vlasy byly vyžehlené a vypadal nádherně. Měl sluchátka v uších a něco kreslil. Když zvedl oči, viděla jsem v nich mírné zděšení.

„Lauro, ovládej se. Je to kluk, a ne nějaký gumový medvídek."

Představa Jesseho jako gumového medvídka se mi začala líbit.

„Ale je. Prostě je krásnej. Můžu tam zůstat a sedět s ním? Nemusíme hned napořád, zatim by to stačilo jen na dnešek. Tak můžu? Díky," Otočila se na patě a odešla.

Nebyla jsem schopna slov. Jen jsem tak stála, nevěřícně vrtěla hlavou a dívala se před sebe.

Najednou se vedle mě objevil Jesse.

„Ahoj, Jess! Už jsem se bál, že nepřijdeš. Mary mi naštěstí napsala, že ano. To, chtěl jsem se ti omluvit za ten včerejšek. Promiň mi ten večer." začal bez váhání.

„Ahoj! Dneska ti to moc sluší! Ty vlasy jsou hodně dobrý." Stoupla jsem si na špičky, vjela mu do vlasů rukou a prohrabala mu je.

Když jsem ji dala zase dolu, došlo mi, co jsem udělala.

„Děkuju moc." řekl poněkud rozpačitě.

„Není za co, Jesse. Jo málem bych zapomněla. Máma tě dneska zve k nám domů hned po škole. Chtěla by tě poznat. Přijdeš?" Zvedla jsem obočí a doufala, že řekne ano.

„Ještě nevím. Četla jsi to, co jsem ti nechal na posteli?"

„Co? Takže ta druhá obálka je od tebe?" podívala jsem se dolu a v rychlosti se snažila přijít na to, co mi tam napsal. „Ještě jsem to nestihla. Ale mám ji s sebou, tak si to můžu přečíst teď." Ukázala jsem na tašku a začala ji hledat.

„Ne, to ne. Přečti si to až doma, prosím."

„Jess, tak můžu teda? Prosím, prosím?" Vlezla nám do rozhovoru Laura.

Otočila jsem se na ni a mírně naštvaně spustila: „Za prvé, skákat do řeči není slušné a za druhé, zeptej se Jesseho. Moji odpověď znáš."

„Dobře. Jesse budu s tebou sedět, jo?" řekla s úsměvem Laura a poslala mu vzdušnou pusu.

Jesse vykulil oči a nebyl schopný slov. Ani já nebyla schopna cokoliv říct.

Najednou, z ničeho nic, začal mluvit můj černovlasý spolusedící.

„Milá Lauro. Včera mi Jess říkala, co bys chtěla a taky říkala, že je to na mně. Tak mi to teď nedávej rozkazem. Nebudu s tebou sedět. To radši budu mít doučování z němčiny. A tu opravdu nemám rád. Pokud mám být slušný, tak si ke mně prosím nesedej. Děkuju."

Jesse mi rukou ukázal, abych šla před ním k lavici, a tak jsem se bez váhání vydala dozadu, následována jím.

„Ale, Jesse! Já tě mám ráda!"

Zařvala na něj přes celou třídu, která se jí okamžitě začala smát.

Jesse si šel sednout a dělal, že to neslyšel. Vzal si sluchátka a pokračoval v kresbě. Já se zastavila uprostřed cesty a Laura ke mně došla.

„Vidíš, co jsi provedla, Jessiko? Jsi hrozná. Hrozný sobec. A a a..."

„A co? Aspoň nedolejzám za klukama, co o mě evidentně nestojí," sjela jsem ji, jako malé děcko.

V tom okamžiku zazvonilo a já si konečně šla sednout na své místo, což je vedle Jesseho.

Když jsem si sedla, Jesse se na mě podíval naštvaným pohledem. Ale jakmile zjistil, že jsem to já, tak se změnil se na veselý.

„Jess, jsem tak hrozně moc rád, že už jsi tady. Laura je hrozná. Hrozně po mě jede. Balí mě každým slovem, pohledem i dotykem. Ale nejsem rád jen proto, že je otravná. Jsem rád, protože s tebou rád trávím čas. Nejradši bych s tebou byl až do vysokého věku, ale to se nestane. Jinak dneska ti to moc sluší." Vypadlo to z něj tak rychle, až se mi z toho zamotala hlava.

„Děkuju moc. Tobě ty vlasy sluší. Nos je častěji vyžehlený."

Projela jsem mu nimi znovu. Nějak mě přitahují vyžehlené vlasy. Zrovna v tu chvíli se na nás koukala Laura, která mohla vzteky puknout.

V bufetu jsem toho Mary moc neřekla. Jen jsme se dohodly, že spolu půjdeme k nám a po cestě jí budu vyprávět.

Po škole jsem musela ještě za hudebkářem Denilem, jelikož jsem mu měla odevzdat nějaké noty, ale v hodině jsem na to úplně zapomněla.

„Jess, jak asi víš, na konci roku nás čeká vystoupení celé školy a hlavní účinkující by měli být letošní absolventi. Nechtěla bys nám něco zahrát? Pro tvoji třídu by to bylo jistě příznivé. Nevím o nikom, kdo by hrál na nějaký nástroj. Nevíš o někom ty?"

Docela mě překvapil. Nečekala jsem to.

„Teď nevím. Vlastně vím. Jesse. Nevím, zda jste měl již tu čest ho poznat. Je tu nový. Hraje na klavír stejně jako já. A je opravdu dobrý. Možná ještě lepší než já. Poprvé jsem ho potkala na klavírní soutěži a včera mi dal písničku, co pro mě složil. Potom jsme ještě skládali spolu. Ten by se na závěrečné absolventské vystoupení hodil více než já."

S tou poslední větou jsem začala méně a méně souhlasit.

„Jesse? Nevím. Nějak si nevybavuji obličej. Ale když o něm ty tvrdíš, že je dobrý, tak to jistě bude pravda. Tak ho za mnou co nejdříve pošli, abych si ho mohl poslechnout. Jinak už můžeš jít. Nezapomeň, že příští týden píšeme durové stupnice s béčky. Tak se na to pořádně nauč. I když pro hudebnici jako ty, to nebude jistě žádný problém."

„Jistě. Pokud chcete, mohu Jesseho nahrát, až bude hrát, nebo vám poslat nějaké noty, co sám napsal. Promiňte, ale už musím jít domů. Na shledanou. Se mnou můžete na koncert počítat. Hezký víkend."

„Děkuji. Budu rád. Na shledanou. Tobě také Jess."

Jakmile jsem vyšla ze třídy, musela jsem si to zapsat do telefonu. Byla to taková, ani nedokážu pořádně říct, co přesně. Nabídka to nebyla, nebo možná ano. Rozhodně příležitost, které jsem se hodlala chytit.