„Ani tehdy. Jesse pochop, že už o tebe nechci přijít. Podívej se, jak jsme spolu dlouho a párkrát už jsme spolu málem nebyli. Ale pokaždé jsme to zpravili.“

Jen souhlasně kýval hlavou. Dal mi za pravdu.

Byla jsem ráda, že jsem to do konce vyučování vydržela, protože mě začala nekřesťansky bolet hlava. Poslední dvě hodiny jsem proležela na Jesseho ruce. Učitelé mě chápali a nechali.

Jakmile zazvonilo na konec poslední hodiny, cítila jsem mírnou úlevu. Ale tu hned vystřídala ohromná bolest a v tom se ozval i můj žaludek. Vždycky, když mě bolí hlava, tak mi je na zvracení. Ani tentokrát tomu nebylo jinak.

Rychle jsem vyběhla ze třídy a zamířila rovnou na záchod.  Za chvilku tam za mnou přišla Wiki. Tak jediná holka z naší třídy, která se semnou bavila. Nevím čím to je, ale spíš jsem vyhledávala společnost kluků. Nebo alespoň u nás ve třídě.

„Jess? Jsi v pohodě?“ ptala se opatrně z chodbičky na záchodě.

„Ahm.“  Jen jsem zabručila, protože víc jsem nezvládla.

„Jesse má o tebe strach, ale sem nemůže.“

V tom jsem vyšla z kabinky a viděla její výraz.

„Ježiš, ty jsi úplně zelená.“

„Díky. Nemohla bys mluvit prosím tišeji? Šíleně mě bolí hlava.“

Jen souhlasně kývla a já si šla opláchnout obličej. Doopravdy jsem byla zelená.

Když jsem vyšla, čekal tam na mě Jesse a byl vyděšený. Mile se na mě usmál.

„Lásko, je všechno v pohodě?“ ptal se starostlivě.

„Jo, je. Jen mě šíleně bolí hlava, ale to víš. Dáš mi prosím věci, abych mohla jít domů?“ řekla jsem hodně tiše, ale i tak to v mé hlavě bouchalo, jako ohňostroj.

„Na to zapomeň. Na, vem si moje brýle. Je tam sluníčko.“ Sundal si z hlavy brýle a podal mi je. Nemohla jsem ho odmítnout, protože moje oči opravdu to velké světlo teď nemají rády.

Vzal mě za ruku a pomalu jsme šli ke mně domů.

Tam jsem si šla rovnou lehnout. Doma nikdo nebyl a já potřebovala tak trochu obskakovat.

„Jesse, nemohl bys tu se mnou prosím zůstat?“ zašeptala jsem a měla zavřené oči.

„Jo, jasně. To jsi nemusela ani říkat. Nenechal bych tě tu samotnou. Ani náhodou.“ Dal mi lehkou pusu na čelo. Nebolelo to. Naopak. Tam, kam mi dal pusu, mě to přestalo trochu bolet. „Co si přeje moje princezna?“ řekl komicky.

„Mokrou žínku na hlavu, prosím. A trochu pití.“

Jen souhlasně kývl a zmizel za dveřmi na chodbě. Za chvilku už byl zpět a položil mi žínku na čelo. Pití nechal na nočním stolku a lehl si ke mně do postele a chytl mě za ruku. Byla jsem hrozně moc ráda za to, že tu se mnou byl, snad jako ještě nikdy.

„Jesse?“ zašeptala jsem, protože jsem věděla, že je jen kousek ode mě.

„Ano, broučku?“ zašeptal trochu rozespale. Ale roztomile.
„Nezahrál bys mi něco prosím na klavír? Něco pomalého a pokud možno tichého v dolních tóninách?“

Nic neodpověděl. Cítila jsem, jak se hrabe z postele. Takže šel ke klavíru.

Za chvilku se už se ozvaly první tóny. Poznala jsem, co hraje. Bylo to „ A Thousand Years“ od Christiny Perri. Nečekala jsem, že k tomu bude i zpívat.

Jeho hlas byl krásný a uklidňující. Byl bas. To bylo poprvé, co jsem ho slyšela. Zaposlouchala jsem se do jeho hlasu a pomalu usínala.

Když jsem se probudila, bylo ticho. A Jesse ležel vedle mě. Ale nespal. Díval se na mě.

„Dobré ráno, princezno. Tak jak ti je?“

Křečovitě jsem zavřela oči a znovu je otevřela.

„Ty tu ještě jsi?“ chtěla jsem to říct víc nahlas, ale moje hlava to nedovolila. Pořád ještě bolela. A snad ještě víc.
„Ano, vadí to? Klidně můžu jít domů, jestli tu vadím.“ Řekl trochu posmutněle.

„Ne, nevadí.“ Najednou jsem ucítila, že někde někdo něco vaří. A to byl můj konec. Rychle jsem se vyhrabala z postele a rychlostí světla zaletěla na záchod. Jak já nesnáším ty svoje migrény.

„Jess, holčičko moje, ty máš zase migrénu?“ vešla mamka do koupelny, když jsem si vyplachovala pusu.

„Bohužel.“ Řekla jsem smutně.

„A vzala sis prášek? Víš, že bez něj se ti neuleví.“
Zavrtěla jsem hlavou.

„Jess, vždyť ti bude jen hůř. Běž si lehnout a já ti ho přinesu.“ Otočila se a zmizela dole.

V pokoji mi seděl na posteli Jesse a zase se na mě díval se smutkem a utrpením v očích.

„Jesse, běž domu, nechci, abys mě viděl v tomhle stavu. Už je tu mamka, tak to zvládneme.“

„Na to zapomeň. Nenechám tě tu. Ne, opravdu ne. Pochop, že s tebou chci být co nejvíc.“ A dal mi pusu na čelo.

Neměla jsem energii se s ním hádat, tak sem ho tady nechala. Když mi mamka přinesla prášek, vzala si Jesseho dolu a já mohla v klidu spát.

Tramtadadá! Famfáry, prosím!
Legendární stá kapitola je tu pro vás! Je trochu delší, jako poděkování. Snad se vám líbí :)
Do 200 se už asi nedostanu, navíc, by to už bylo moc. Ale dokončím to :) Máte se na co těšit.
Moc děkuju za veškerou podporu, krásné komentáře, vlídné zacházení a vůbec všechno. Moc si toho vážím :)

Vaše Cath❤