Na začátku roku to byly ty nudné hodiny. Rozdávání učebnic a sešitů snad ani nemůže být zábavné. Měsíce plynuly a byl tu listopad. Sedmého listopadu k nám do třídy přišel nový žák. Jmenoval se Jesse. Jeho jméno se mi líbí hlavně proto, že je hodně podobné mému.

„Dobrý den děti, posaďte se. Tohle je Jesse, ode dneška váš nový spolužák. Tak na něj buďte milí a pomáhejte mu." oznámila nám třídní učitelka Stormová a předala slovo našemu chemikáři.

Když Jesse vešel do třídy, byl mi povědomý. Díval se po třídě, kam by si sedl. Všichni se k němu otočili zády, nebo na něj divně koukali a něco si mezi sebou šuškali. Nakonec si sedl za mě do volné lavice.

Před koncem hodiny jsem se na něj otočila.

„Ahoj! Já jsem Jessika, ale říkej mi Jess." řekla jsem vesele a energicky jsem mu podala ruku. Toto mé gesto vřele přijal a pevně mi stiskl ruku.

„Ahoj Jess, já jsem Jesse," přimhouřil oči a zeptal se mě. „Neviděli jsme se už někde?"

„Ano. Na klavírní soutěži. Ty si to pamatuješ?"

„Ano. Mohl bych tě o něco poprosit? Je mi to trochu trapné, ale nenapsala bys mi, jaké máme na co sešity a jaké učebnice? A ukázala bys mi, kde jsou jaké učebny a tak?"

„Samozřejmě. Učebnice ti během týdne dá naše třídní. Sešity ti napíšu. Pokud chceš, tak ti pošlu i rozvrh. Ale potřebuji tvůj Facebook nebo něco, kam ti můžu poslat seznam sešitů. S učebnami to bude lehké. Budu tě doprovázet a ukazovat, kde co je. Všimla jsem si, že sis sedl sám. Taky sedím sama. Pokud chceš, můžeme sedět spolu."

V té chvíli zazvonilo a celá třída se začala rychle balit. Jesse mi podal papírek, něco na něm bylo.

„Tady je můj Facebook, ale moc tam nechodím. Tak jsem ti tam připsal i svoje telefonní číslo. Děkuji, jsi moc laskavá. Pokud by ti to nevadilo, tak si k tobě sednu," řekl Jesse, „abych se mohl učit." rychle dodal.

Když jsme šli po chodbě, každý na nás koukal. Nevím, co si o nás mohli myslet. Jesse byl vysoký, hubené postavy, měl tmavé vyžehlené vlasy a hnědé oči s lehkým náznakem černých linek. Nevím co ani proč, ale cítila jsem, že mě k němu něco táhne. Já vedle něj byla přesný opak. Malá blondýnka, světlé oči, ale také jsem hubená.

Když jsme došli k učebně přírodopisu, narazil na nás Ben.

„Čau, Stevensová, koukám, že máš nového kámoše. Doufám, že nás představíš. A kámo, dobrá volba!"

„Bene, dej pokoj. To je Jesse. Jesse, to je Ben. Chodí do béčka." řekla jsem co možná nejklidněji.

„Moc mě těší, Bene. Pokud jde o Jess, je to jen moje spolužačka."

„Ježiš! Musíme jít nebo přijdeme pozdě!!" Radši jsem toto nešťastné setkání rozpustila. Na Jessem bylo vidět, že je rád.

Sotva jsme vešli do třídy, tak zazvonilo. Měli jsme štěstí, že přírodopisářka Shenfieldová vždy chodila pozdě. Když přišla, tak se koukala po celé třídě a stále něco hledala. Nemohla jsem si pomoct, stoupla jsem si a povídám jí:

„Dobrý den, paní učitelko. Tohle je Jesse. Je tu dnes první den." Ukázala jsem na černovlasého kluka vedle mě, který by tu radši nebyl.

„Děkuji, Jessiko, posaď se," řekla učitelka Shenfieldová. „A ty Jesse, vstaň a něco nám o sobě pověz. Odkud jsi, proč jsi sem přestoupil, co dělají tvoji rodiče, co máš rád."

Jesse si stoupl a zrak upíral do země. Bylo vidět, že je nervózní a moc se mu nechce mluvit.

„Dobrý den a ahoj. Jsem Jesse Astins. Pokud jde o mě, mám hodně rád výtvarnou a hudební výchovu. Dříve jsem chodil do školy v Saint Ives. Přistěhovali jsme se sem s mamkou a otčímem, jelikož zde vede firmu. Budoucnost neřeším, protože..." Než to stačil doříct, Shenfieldová ho přerušila.

„To stačí. Potřebujeme se dostat k tomu, proč tu jsme. Takže. Minule jsme si povídali o sopkách. Takže jak už víme, tak..."

Jesse se pomalu sesoukal na židli, byl smutný.

„Nebuď smutný, Shenfieldka je drsná na všechny." řekla jsem Jessemu, abych mu zlepšila náladu.

Ani se na mě nepodíval a z tašky vytáhl desky. Položil si je na lavici a začal v nich hledat čistý papír. Když ho hledal, nemohla jsem si nevšimnout těch obrázků, co měl na většině nakreslené.

„To jsi kreslil ty?" zeptala jsem se šeptem, aby nás Shenfieldka neslyšela.

„Co? Myslíš tyhle čáranice? Vždyť nejsou hezké. Jen jsem si při chemii trochu čáral." Vzal ty obrázky a začal je mačkat.

„Co blázníš? Vždyť jsou dokonalé!!" Ani jsem si to neuvědomila a vykřikla jsem.

„Jessiko, buď v klidu, nebo si popovídáme spolu a to u tabule."

Na Shenfieldový bylo vidět, že je naštvaná. Potichu jsem vyndala papírek, přes který jsem Jessemu napsala:

NEOPOVAŽUJ SE TY OBRÁZKY VYHODIT! JSOU

NAPROSTO DOKONALÉ.

Když jsem mu ten papírek podala, tak se na mě podíval a usmál se.

Když jsme ve škole skončili, tak jsem se Jesseho zeptala, jestli by nechtěl na chvíli ven.

„Díky Jess, promiň. Slíbil jsem mámě, že přijdu hned ze školy domů. Ale děkuju, zítra to snad bude lepší. Tak ahoj zítra."

Usmál se na mě a pomalu odešel na autobus. Po cestě domů jsem si vzpomněla, že jsem mu slíbila seznam sešitů.

Když jsem přišla domů, na stolku u dveří ležel dopis. Byl od mamky.

JESSINKO, JELA JSEM S TATÍNKEM ZA BABIČKOU

ELIZABETH. NEBYLO JÍ DOBŘE. PŘIJEDEME

BĚHEM NOCI. PA, MAMKA

To je teda úžasný. Rodiče si odjedou, zrovna když se jim jednou potřebuju vypovídat, odvolá si je babička.

Najednou se ozval můj prázdný žaludek. Dnes jsem nebyla na obědě.

Tak jsem došla do kuchyně, která je hned vedle vchodu. Tašku jsem si hodila na jídelní stůl. To rodiče hrozně štvalo. No a co? Teď tu nejsou, tak to nemá komu vadit. Dostala jsem chuť na toasty a na můj tajný koktejl. Kdyby o něm všichni věděli, tak by ho taky chtěli a já bych měla po tajemství.

Po obědě jsem se koukla do tašky. Navrchu ležel papírek od Jesseho. Usmála jsem se na něj a to číslo si hned opsala do telefonu.

Uklidila jsem po sobě, vzala si tašku a odešla nahoru po schodech do svého pokoje. Byly to hned první dveře. Dál po chodbě byly pokoje mých čtyř starších sourozenců, rodičů a mamky pracovna. Naproti mého pokoje je koupelna.

Když jsem vešla do svého pokoje, dýchla na mě pozitivní energie. Uklizeno, postel s nebesy, paprsky sluníčka prostupující okny ve zdech i na stropě, stěny mi hrají všemi barvami, veselý koberec, světlý nábytek.

Střemhlav jsem se vrhla na postel. Po celém dni jsem byla hrozně unavená. Ale nedá se nic dělat, musím se učit.

A sakra! Jesse!! Málem jsem na něj zapomněla. Tak jsem z postýlky stejně musela.

Šla jsem přes pokoj, sedla jsem si ke stolu, zapnula laptop a čekala jsem, než se zapne. Když se pomalu zapínal, tak jsem si začala dělat poznámky, na co máme jaký sešit.

Když se konečně, snad po milionu let, rozzářila obrazovka, tak jsem zabrousila na Face. Žádná nová zpráva, ani upozornění, natož žádost o přátelství. Našla jsem si Jesseho. Nebyl to žádný problém. Hned jsem mu poslala žádost. Do zprávy jsem mu napsala, na co máme jaké sešity, poslala jsem mu rozvrh a zprávu odeslala.

Ani jsem nedoufala, že mi napíše, tak jsem Facebook vypnula a šla jsem se učit. Moc jsme toho neměli, tak jsem si vzala noty a začala hrát na klavír. Našla jsem si noty od Pachelbela na Canon in D. Ta skladba se mi vždycky hrozně líbila.

Večer jsem se koukala po internetu, hledala jsem informace k projektu na občanku.

Když jsem si všimla odkazu na Face, tak jsme si uvědomila, že jsem nenapsala Christin, což je moje nejlepší kamarádka. Chodily jsme spolu na hodiny kreslení. Znovu jsem zapnula Facebook. Najednou tam na mě koukaly dvě nové zprávy.

První byla od Týnky.

< AHOJ JESS! ZÍTRA NEPŘIJDU NA HODINU,TAK MĚ PROSÍM OMLUV DÍKY. >

Ta druhá byla od Jesseho:

< DĚKUJI TI ZA TY SEŠITY. JSI MOC HODNÁ.JEŠTĚ JEDNOU TI MNOHOKRÁT DĚKUJI.KDYBYS COKOLIV POTŘEBOVALA, TAKSE NEBOJ MI ŘÍCT A JÁ TI MILERÁD POMOHU. J. A. >

Ještě nikdy mi snad žádná zpráva neudělala takovou radost jako tahle. Jesse říkal, že sem moc nechodí. Že by snad kvůli mně? No, to spíš kvůli sešitům. Viděla bych ho na menšího šprta.

Jelikož už bylo pozdě, musela jsem jít spát. Potají jsem z telefonu Jessemu napsala zprávu.

NENI ZA CO JESSE. TO BYLA MALICKOST.POKUD BYS I TY NECO POTREBOVAL, OBRATSE NA ME TESIM SE NA ZITREK. AHOJ JESS

Odeslala jsem tu zprávu, telefon jsem si dala pod polštář. Po chvíli mi brněla celá hlava. Někdo mi napsal, byl to Jesse.

DEKUJI JESS. MOC SI TOHO VAZIM.TY SE TESIS DO SKOLY?

Tato zpráva mě potěšila a zároveň i pobavila.

Venku foukal vítr a pršelo. Najednou se ozvalo slabé praskání. Někdo šel po schodech do patra, kde máme pokoje. Začala jsem se bát.

Byla jsem až po nos zahrabaná pod peřinou. Znovu mi zabrněl telefon. Tentokrát jsem vyjekla a nadskočila. Kroky se pomalu přibližovaly. Najednou venku něco zachrastilo. Otočila jsem se k oknu. Naštěstí jsem nic neviděla.

V tom se zvuky na chodbě ztratily. Najednou se pohnula klika u dveří. Zalezla jsem pod peřinu ještě víc. Dveře se otevřely a v nich stála postava. Neviděla jsem pořádně, kdo to je, protože se na chodbě svítilo.

„Jessinko?" Ten hlas mi byl povědomý. „Spíš?" Byla to mamka. Když přišla blíž, viděla jsem jí i do obličeje.

„Mami? Jsi to ty?"

„Zlatíčko, kde jsi? Ty se bojíš?"

„Teď už ne. Mami mohla bych si s tebou popovídat? Je to docela zvláštní, ale dnes k nám do třídy přišel nový kluk. Nevím, jestli si pamatuješ na tu soutěž Amadeus. Tak tam hrál a skončil za mnou. Když jsme šli spolu po chodbě, všichni na nás divně koukali a pak jsme narazili na Bena. Ten měl tak blbý řeči. Prý, že se k sobě hodíme, že má dobrý vkus a všechno možný. Pravda je, že Jesse je hezký a milý. Je na něm zároveň i něco tajemného. Je to zvláštní. Nikdy jsem k nikomu nic takového necítila."

Když jsem dokončila větu, mamka na mě koukala zvědavě.

„Jess, už jdi spát a neboj se. S tatínkem jsme doma, babičce je dobře. Tak už jdi spát. Zítra po škole mi o tom povyprávíš. Dobrou noc!"

„Dobře. Děkuji. Dobrou mami."

Mamka vstala z mojí postele a odešla.

Když jsem téměř spala, zabrněl mi telefon. Ne, teď už na to nemám sílu. Až zítra se kouknu. Zvědavost byla ovšem silnější. Rozsvítily se na mě bílé a černé klávesy klavíru, které jsem měla na tapetě. Okamžitě jsem ztlumila jas.

Měla jsem jednu SMS, upozornění a zprávu z Facebooku. Upozornění bylo z třídní skupiny. Takže nic důležitého. Zpráva byla od Bena:

< ČAU JESS. DOUFÁM, ŽE ZEJTRA BUDEŠ ZASE S TÍM HEZOUNKEM,JAKO DNESKA NA CHODBĚ. :* >

To si ze mě dělá srandu ne. To není možné. Prý s „hezounkem". Co si o sobě myslí. Vypnula jsem data a koukla se, kdo mi poslal SMS. Byl to Jesse.

JESS ASI SE TI TO BUDE ZDAT DIVNE, ALE ASI BYCHOM NEMELI BYT PRATELE. JSEM RAD, ZE SE SE MNOU ASPON TY BAVIS, ALE VER MI. BUDE TO TAK LEPSI.

Tak a co si mám jako myslet o tomhle? Dnešek tak hezky začal, až na pár výjimek, a tak hrozně skončí? Už jsem neměla sílu na to mu odepsat.

Během noci jsem se moc nevyspala. Jednak počasí bylo vážně divoké a jednak ta SMSka od Jesseho. Co tím myslel?