Dívala se do vody. Neměla možnost si všechno promyslet, natož vstřebat změny.

Vyhráli. Válka skončila, a přesto se cítila sama. Věděla, že přijde víc změn. Musela zůstat silná. Nezbývalo jí nic jiného.

Ty bys mi poradil, Neji. Byla by to skvělá rada. Posmutněla. Schovala si jednu z jeho košil. Nemohla zapomenout tak snadno. Naučil ji hodně.

Chybíš mi.

Vracela se zpátky do vesnice. Nepředstavovala si, že návrat ke klidu bude snadný. Nebyl, pro nikoho. Všichni bojovali s démony, které jim válka přinesla. Někteří úspěšně, jiní méně. Nezbývalo nic jiného než jít pořád vpřed. Nebylo zbytí.

Krátce zastavila, nadechla se a... zmizela.

***

Udržování hlídek není zbytečnost. Berou to tak, ale právě hlídka dává včasné varování před útokem.

Opíral se zády o strom. Držel hlídku, ačkoliv nemusel. Potřeboval změnu, proto vyrazil se skupinou důstojníků do Rukongai. Bral to jako rozptýlení, ale mnohem víc to byl útěk. Ano, utíkal. Nedokázal přijmout to, co udělal.

Nemůžu za ní jít, natož se jí podívat do očí. Znova jsem ji zklamal. Nedokážu ji takhle chránit. Potřebuju zesílit, mnohem víc. Co bych jí měl říct? Nemělo se to stát. Jsem hlupák, neprohlédl jsem tu iluzi. Tohle si neodpustím.

Zaslechl šramot. Zvedl se. Nedalo mu to. Vyrazil po zvuku.

*

Zástupkyně nemohla usnout. Nechala si vlasy rozpuštěné, potulovala se nočním městem.

Je tu takové ticho. Ticho a klid. Je to potřeba. Všichni se zotavují, nabírají síly. Taky bych měla, ale pořád nejsem úplně vyléčená. Budu si nějakou dobu zvykat i na nového nadřízeného. Párkrát se za mnou zastavil... zjistit, jak se uzdravuju.

Došla k bráně, která oddělovala Seireitei od Rukongaie. Chtěla se otočit, vrátit se zpátky na divizi. Cosi ji zastavilo, pod obvazem ucítila chlad. V místě, kde ji Toushiro probodnul.

„Co se to...?" Oči upírala na bránu před sebou. Neviděla ovšem počátek Rukongaie, ale jiné místo zahalené tmou. Udělala pár kroků vpřed, natáhla ruku. Chtěla se té divné iluze dotknout. Její ruka prošla skrz. Nestihla ani vykřiknout. Za rukou následovala paže i zbytek těla.

Prošla závojem mezi světy. Chtěla zavolat, vykřiknout, cokoliv. Nestihla to. Vnímala jen to, že ji někdo zachytil, než ztratila vědomí.

*

Seděl na střeše poblíž brány. V úboru a masce Anbu nebyl téměř k poznání. Málokdo čekal, že se po složení jouninských zkoušek přidá k Anbu. Nebylo to pro něj lehké rozhodnutí, ale bylo nutné. Pro všechny byl hrdina Čtvrté války, neviděli v něm člověka. Měl vlastní noční můry, přes které se musel přenést. Neustále se vracely.

Jsi zamyšlený, Naruto.

Pousmál se, ačkoliv úsměv pohltila maska. Dřív ve mně viděli monstrum, teď hrdinu. Chci se stát Hokagem, ale ne za tuhle cenu. Ztrácím sám sebe, Kuramo. Konečně začínám chápat, jak se cítil mistr Kakashi. Rozumím tomu daleko líp. Sejít ze světla, chránit vesnici ze stínů... nějakou dobu to bude lepší.

Dobře víš, co děláš. Rozhoduješ se správně. Poprvé v životě nemyslíš na blaho vesnice, ale na sebe. Potřebuješ přijmout to, že jsi zemřel.

Přesně tak. Potřebuju se s tím srovnat. Nic už nebude stejné, ani já nejsem. Ten Uzumaki Naruto, kterým jsem byl, už není.

Obrátil pozornost zpět k okolí. Vycítil ji, cizí sílu. Zhmotnila se v bráně Konohy. Nebyla to chakra. Bylo jí to podobné, ale zároveň to bylo cizí, neznámé. Pohnul se. Zachytil cizí dívku v úboru, který neznal.

Vypadá, že ztratila vědomí. Kde se tu vzala? Bariéra kolem vesnice těmhle vniknutím brání. Necítím, že by byla oslabená. Vezmu ji za bábi Tsunade a ohlásím to.

Rozešel se s černovlasou dívkou do nemocnice.

***