Pod tmavou oblohou se otevírala scenerie, z jejíhož vzezření se tajil dech. Nejen lidem, ale i jiným. Vlny narážely v prudkém přílivu, tříštíce se o skaliska. Koruny stromů šuměly ve větru vlahým večerním vánkem a noční zvěř se probouzela, aby započala své lovy. V temných stínech se však nikým nespatřen skrýval ještě jeden lovec. Ten však na svou kořist nečíhal, nýbrž jí chtěl pomoci. Když vystoupil ze stínu, pohyboval se tak tiše, že ho nikdo nemohl zaslechnout, avšak měsíc, tajuplný a mlčenlivý strážce noci, spatřil černá křídla vyrůstající z lopatek.

Poněkud neopatrně roztáhl perutě a vzlétl k noční obloze. Vítr čechral černé vlasy a černé oči hleděly do noci hledajíce kouř z města, ke kterému směřoval. Berlín byl jeho cílem.

V této době je zde mnoho nebezpečí, napadlo ho, ale to nebyly starosti. On se bát nemusel. Žil mimo lidskou společnost. Byl cherubín, temný anděl, bytost z jiného světa, kde lidmi opovrhovali.

Jak je vlastně možné, že pomáhám, i když ty lidi nenávidím, nebo snad nenávidím pouze ty, kteří zde páchají zlo a bezpráví na nevinných lidech? Nenávidím je proto, že zmařují životy, které si zaslouží být prožity?

Tyto myšlenky ho pronásledovaly, zatímco stoupal do mraků, aby nebyl spatřen. Skřípal zuby, protože kouř ho nesnesitelně pálil do očí, a když už ho nebavilo stále kroužit kolem toho jednoho rozlehlého města, započal sestup na střechu jedné z budov. To místo velice dobře znal.

Opatrně složil svá křídla a přikrčil se, aby nebyl vidět. Nepotřeboval pozornost, i přesto si však perutě nezakryl a neuschoval. Přešel ke dveřím a po docela zachovalém schodišti začal scházet do prostor jemu známé budovy. Opatrně uchopil kliku dveří, které již zpola vypadávaly z pantů, a vešel.

Ze zdánlivě prázdných kapes poté vytáhl ovoce; jablka, několik třešní a hrušky.

„Jsi tu?" zeptal se tiše a jeho hlas se rozlehl po zdánlivě prázdné místnosti. Neotočil se a neodešel. Trpělivě čekal na odpověď, kterou po chvilce přeci jen dostal.

„Damiene?" šeptl ženský hlas.

Šel po hlase a objevil mladou ženu, kterou chvíli zkoumavě pozoroval. Choulila se v rohu pokoje, viděl na ní, jak je pohublá, její rysy byly strhané a jiskry, které si tak moc zvykl vídávat v jejích očích, byly pryč.

Přisedl k ní a podal jí ovoce. Vděčně se na něj podívala, než se zakousla do jablka. Mlčel, dokud si nebyl jist, že snědla vše, co přinesl.

„Jak je ti?" zeptal se tiše.

„Je to lepší," odvětila, ale do očí mu nepohlédla.

„Pokud se něco děje, musíš mi to říct," zašeptal.

Nechtěl na ni naléhat, ale sám viděl, že je vyčerpaná. Vyčerpaná útěky a skrýváním se před nacisty, před Němci, kteří tak slepě sloužili svému samozvanému říšskému kancléři, Hitlerovi.

„Ještě nikdy," začal tiše, „...jsem se necítil tak bezmocný, jako teď. Chci ti pomoci, ale už nevím jak. Jak bych tě mohl zachránit a osvobodit od toho utrpení? Řekni mi jak, a já to udělám," mluvil tiše, ale i přesto zaznívala v jeho hlase starost. Přátelství, nic víc jí nemohl dát. Jen útěchu a důvěru. Nemohl pomoci jinak, a to ho ničilo. Přivřel víčka, zpoza kterých uniklo několik slz.

„Proč jsi smutný? Já bych spíš měla naříkat. Udělali ze mne vyhnance, a to jen proto, že jsem ze židovské rodiny," řekla tiše, v jejím hlase zaslechl smutný podtón.

„Jsem skleslý, protože ti nemohu více pomoci, Tanyo."

Mladá žena na něj upřela hnědé oči a pokusila se o úsměv.

„Nestojím o to, abys mne litoval, Damiene. Jsi můj přítel. Já jsem ti přeci ukázala, jaké to je... jaké je skutečně žít. Ukázala jsem ti svůj svět, a tak změnila ten tvůj. Dovolila jsem ti nahlédnout mezi nás, kterými ve tvém světě cherubíni opovrhují, a ty mi teď oplácíš a pomáháš mi, když jsem na tom nejhůř. Víš, kdo mi pomohl, když mi tehdy před rokem přišel povolávací dopis k nástupu do Osvětimi? Byl jsi to ty. Zvedl jsi mne ze dna a pomohl jsi mi dostat se někam, kde mne alespoň chvilku nenajdou. Vděčím ti za hodně. Tak mne nelituj."

Pokusil se opětovat její úsměv, ale říkal si, že to jí nejspíš moc nepomůže.

„Naučila jsi mne, že lidé jsou hrdé a odhodlané bytosti, které se nikdy nehodlají vzdát, přestože vše vypadá mizerně, a já si toho cením, ale víš, že nejsem hloupý. Vím, co se děje, a tam venku se toho děje mnoho. Před týdnem, šestého července, se spojenci vylodili v Normandii. Musíš vydržet a přežít. Už brzy to všechno skončí." Sevřel jemně její ruku, aby jí dodal útěchu.

„Opravdu tomu věříš? Já vím, že se konec blíží a každý den to cítím stále víc. Není to ale konec války. Je to můj konec," zašeptala.

„Nesmíš se poddat tomu zoufalství, Tanyo. Nesmíš. Musíš bojovat a ne se vzdát. Jestli to vzdáš, co bude se mnou?" Poslední slovo řekl tak tiše, aby ho slyšela jenom ona.

„Ty si poradíš, Damiene. Zvládneš všechno i bez mé pomoci."

Mlčel a neodpověděl. Ztratil sílu cokoliv říct. Jeho ruka svírající tu její se roztřásla. Bál se. Poprvé v životě se bál budoucnosti. Bál se, protože celý jeho svět se bortil. Celým jeho světem byla ona. Nechtěl ji ztratit. Nechtěl, aby zemřela. To, co mu nyní říkala, otřásalo základy jeho bytosti. Už tolikrát viděl smrt. Zažil ji u blízkých osob, ale nechtěl, aby se smrti poddala i ona. Chtěl, aby bojovala a nakonec i žila. Žila a milovala. Nechal ji, aby se mu hlavou opřela o rameno a rukou jí jemně pročesával její vlasy, měly stejnou barvu jako její oči, ale byly nyní strašně špinavé a zcuchané.

Naslouchal jejímu klidnému oddechování, když se ponořila do spánku, ukolébána tichem.

Nikdy bych to nevyslovil nahlas, ale jsi pro mne víc. Znamenáš pro mne všechno, Tanyo. Ze strachu, že vše bude mnohem horší, nežli je to teď, se to však neodvážím vyslovit nahlas. Miluji tě.

Jemně jí položil hlavu na otrhaný plášť, který používal, když chtěl skrýt svá křídla, a opatrně sklonil své rty, aby ji mohl políbit. Poprvé ve svém životě přitiskl velice jemně a ohleduplně svá ústa na jiná, lidská. Věděl, že na ten okamžik nikdy nezapomene a navždy si ho uchová ve svém srdci jako drahocennou vzpomínku. Poté se odtáhl a posadil se vedle ní. Mohl pouze naslouchat a sám se nechat ukolébat spánkem.

~*~

Tiše přistál poblíž menšího hřbitova v poněkud malé a zapadlé vesničce, jejíž jméno ho ani nezajímalo. Proklouzl na hřbitov a zastavil se až u neoznačeného náhrobku z černého kamene, do nějž bylo vyryto jméno a datum.

Tanya Heödrass (5. 2. 1920 – 9. 2. 1945)

Po tváři mu přelétl smutný stín, který zůstal v jeho očích. Položil na hrob kytici bílých lilií, než se narovnal. Tajně si zjistil jméno Tanyiny rodiny a datum jejího narození, jen aby mohla být posléze důstojně pohřbena. Velmi dobře věděl, že byla nemocná nevyléčitelným tyfem. Tohle jediné, alespoň důstojné místo posledního odpočinku, jí mohl dát. Z oka mu stekla slza a hned poté další. Stékaly mu po tvářích, ale on je nesetřel. Litoval. Litoval, že právě ona musela zemřít, když ji tolikrát nabádal, aby žila a bojovala dál.

Sbohem, Tanyo. Budeš mi chybět, má lásko. Jen zašustění křídel a kytice lilií prozrazovala, že někdo navštívil hrob zemřelé ženy.

Proč vlastně se to stalo mně? Proč zrovna já jsem se zamiloval? Je vůbec možné, aby cherubín miloval? Je tohle možné?