Tma. Zima. Strach. To všechno se mu zarývalo pod kůži, prostupovalo celým jeho tělem až do konečků prstů. Strach nepoznal už dlouho. Odvykl si, jak kysele a trpce zároveň chutná „bát se".

Přitom ani nevěděl, čeho se to vlastně bojí. Potřeboval ho živého, mrtvý by nebyl k užitku. Nemohl tedy mít strach ze smrti. Jenže možná to bylo to, čeho se bál nejvíce. Že bude muset žít dál. Že tma, zima a strach budou jeho věrnými společníky až do konce jeho dnů, které přijdou jen velice pomalu. A do té doby bude zakletý v bedně, vězněn sám sebou, svým dvojníkem...