Ráno se probrala celá zlámaná. Celou noc spala na jedné straně. Prosadila se a protáhla se. Pak sebou bouchla zpět na postel a půl hodiny koukala do stropu, jako kdyby tam mohla něco vyčíst. Nemohla tomu uvěřit, vždyť ona s e viděla se samotným Adrien Agrestem. Ale Marinette nešílela z něho, ale z toho, že se kdykoliv mohl zastavit u nich v pekárně, no a ona by mohla po něm poslat její nárhy oblečení. Vystřelila z postele a sedla si za stůl. Jednou se otočila na židli dokola, pak vzala papír a a tužku do ruky. Na papířr se začali objevovat jasné rysy a ke konci byl vidět nádherný výsledek. Nádherné šaty. Marinette si nemohla pomoct. Rychle sešla schody ze svého pokoje do kuchyně až se málem přizabila. Udělala si ceriálie s mlékem a k tomu pomerančový džus. Vzala si snídani do ruky a odnesla ji k sobě do pokoje. Opatrně zavřela za sebou dveře. Položila snídani na stůl a jednu lžičku cerialií s mlékem si dala do pusy. Podívala se na mobil, aby zjistila kolik je hodin. Bylo teprve pět hodin ráno a její rodiče vstávali až za hodinu. Jí práce začínala teprve v osm hodin ráno. Odpřísáhala se rodičů, že když nebude mít něco v plánu tak jim pomůže dole v pekárně. Venku byla ještě tma a v jejím pokoji se teprve svítilo. Stále jí něco napovídalo, aby se koukla na balkon. K jejímu překvapení za chvíli stála v županu a bundě venku a dívala se ještě na Paříž pod oblaky tmy. Zahleděla se do dálky a přemýšlela kdy se zase uvidí s Adrienem. Najednou její pozornost upoutalo světlo v jednom z pokoji, které patřili vile Agrestů. Deset minut na to světlo civěla dokud si neuvědomila, že chtěla její nákres uskutečnit. Zašla do pokoje sundala ze sebe zimní bundu a župan. Z jednoho šuplíku vyndala látku, šicí stroj, špendlíky jehlu, nitě a nůžky. Opatrně stříhala a síla k sobě kusy látky, které před dvaceti minutami byli přišpendlené ke krejčovské panně. Teď měla svoje šaty hotové. Byli z teplé látky takže si je mohla vzít do té zimi i v případě nějaké vzláštní události. Byla z nich celá šťastná. Byla zvědavá kolik bylo hodin. „Cože? To je už za čtyři minuty osm?" vykřikla zděšeně. Rychle na sebe nasoukala nějaké oblečení, vyčistila zuby, učesala se a na nesla trochu make-upu, aby vypadala trochu k světu. Obula boty a zvěšaku si vzala zástěru. Při chůzi si dělala vzadu mašli. Konečně byla v pekárně, dělala jakoby nic, tiše si sedla za kasu a čekala na zákazníky. První, druhý, třetí čtvrtý..a další zákazníci. Marinette si za poslední hodinu ani nesedla.

Najednou se ve dveřích objevil kluk s kapucí na hlavě a se sklopnou hlavou, aby mu nebylo vidět do obličeje. Najednou tam zůstali sami. Nikdo už nešel. „Ahoj. Tak jsem se stavil, když jsi mi dala tu vizitku." řekl a zvedl hlavu ze země. Marinette hned poznala Adriena podle hlasu. „Mami je tu kamarád, máme dělat projekt do školy, je to jediný úkol přes prázdniny. Jdu tedy do pokoje, takže nikdo není za kasou." zakřičela na svou matku která ihned přišla. Mile se usmála a přikývla hlavou na souhlas. Marinette s Adrienem se odebrali do jejího pokoje, tam si taky teprve sundal svou kapucí z hlavy. „Takže co potřrbuješ?"
„Já? Vypadnout z té naši vily a zase zažít normální život."
„Fsjn, ale na to mne přeci nepotřebuje s, vlastně mne ani neznáš, tak proč jsi šel za mnou?"
„Víš Marinette, jsi jediný člověk, kterému věřím. Ale jasně to není ten důvod. Chrltěl jsem si s někým promluvit a ty jsi mě napadla jako první. Taky jsem si vzpomněl, že se chceš stát návrhářkou, tak bych tě mohl nějak ohodnotit. V případě, že mne natolik oslníš, že nebudu mít slov, tak tvoje návhy vezmu k němu otci." řekl a Marinette zadržovala radost, protože by vypískla jako malá holka. Na nic se než mohla než na úsměv, ale ten brzy neudržela a skočila Adrienovi kolem krku. „Děkuji, ani nevíš co to pro mne znamená." zašeptala mu do ucha. „Ro asi ne, ale tak mi ukaž ty tvoje návrhy. Tmavovláska na nic nečekala a z jednoho šiplíku vytáhla papíry návrhů, podala je blonďákovi a celá štěstím se usmívala. Adrien si její návrhy prohlížel přísným pohledem a Marinette její úsměv opadával. Blonďák návrhy položil na stůl a podíval se na Marinette. „Nemám slov, Marinette ty návrhy jsou úžasný." vykřikl do ticha. „Ani nevím. Na něco myslím a ono to jde samo. Jo a taky šiju. Některé z těch návrhů mám v živé formě."
„Myslím, že na živo jsou ještě hezčí než na papíře."
„To si piš. Chceš je ukázat?"
„Myslím, že jestli chceš tak klidně."
„Určitě, myslím, že až je uvidíš tak oněmíš do smrti" řekla tmavovláska a zasmála se. „To určitě, i když úplně do smrti bych nechtěl" řekl blonďák a spolu s tmavovláskou se zasmáli. Z šatníku vytáhla nějaké oblečení, které vypadalo ještě líp než to nakreslené. „Máš talent Marinette a to velký. Můj otec by měl vědět o někom kdo je lepší než on a taky bys měla jít se mnou, aby vyšel do obličeje brzy velmi známé módní návrhářky než je Gabriel Agrest." řekl a zahleděl se Marinette do jejích oceánově modrých očí. „Děkuji, awl nemyslím, že jsem lepší než tvůj otec."
„Ale si a to já přeci musím vědět, když jsem jeho syn."

„To asi jo"
„Ni tak vidíš"
„Nechtěl bys jít se mnou a s mou kamarádkou a kamarádem na procházku a do kavárny?" zeptala se a odtrhla oči od těch jeho a začala uklízet oblečení a návrhy. „Klidně, ale když mi slíbíš, že až se zítra tady zastavím tak mi dáš ty návrhy." řekl a vstal ze země. „Tak tohle ti můžu klidně slíbit. Jo a taky bys sem neměl chodit tak často, jinak si budou mý rodiče myslet, že spolu chodíme. Máš tu moji vizitku?" zeptala se a do ruky si vzala propisku. „Jasně že mám" podal ji vizitku, kterou mu včera dala.
„Super. Na druhou stranu ti napíšu moje telefonní číslo. Dáš mi teď to svoje?" zeptala se a podala již zapnutý mobil Adrienovi. „Klidně, ale ty mi do toho mého napíšeš to svoje" řekl a začal vyťukávat do jejího mobilo svoje telefoní číslo. „Ok, ale prodej mi ten svůj mobil." podal ji ten svůj i ten její. Naťukala do jeho mobilu svoje číslo a pak spolu odešli ven.

Spolu šli do parku a cestou mu vypracovala jaký jsou ti jej8 kamarádi. Na jedné z laviček už seděla jedna brunetka s tmavší pletí a to samé kluk, který měl kšiltovku. „Čau Alyo, Nino, tohle je můj nový kamarád Adrien." Adrien se na ně usmál a podal jim ruku na seznámení. „Alya" podala mu nazpět ruku. „Nino" řekl kluk a podal mu taky ruku. Společně si obešli celý park, asi tak dvakrát. Pak se vydali do rušných ulic Paříže a taky zavítali k Eiffelovi věži. Všichni čtyři se smáli a společně vymýšleli nová slova. Nakonec stáli před kavárnou a vedle ní stála cukrárna. „Kam půjdeme? Kavárna nebo cukrárna?" zeptala se Alya. „Já bych šel do kavárny" řekl Adrien. „Já taky a co ty Nino?" zeptala se Marinette. „Mě to je jedno." řekl Nino a všichni se vydali do kavárny.

Zasedli za stůl. Do ruky vzali menu. Docela dlouho vybírali, ale nakonec vybrali. Všichni si dali jedno kafe a s sebou hořkou čokoládu. Celé dopoledne uběhlo hrozně rychle. Už zase stáli Marinette s Adrienem před jeho vilou. Alya a Nino dávno už odešli. „Díky za krásný den Marientte. Nezapomeň, že zítra za tebou přijdu."
„A co takhle se sejít zítra v devět v parku? Ty výkresi to přinesu a klidně p7jdu za tvým otcem, aby vyděl kdo ho porazil" řekla a oba se zasmáli poslední větě. „Fajn, ale buď tam včas a i s těma výkresama."
„Neboj"
„Jo a žádný výhybky, za mým otcem půjdeš a basta."
„Opakuji ti, neboj, přijdu včas i s výkresama a půjdu za tvým otcem." řekla a oba se rozloučili. Marinette i Adrienovi se ba tváři objevil úsměv, který by nic nevymazalo.

Doma si Marinette sedla na postel. Stále se usmívala, ale přitom se nuděla. Do ruky vzala mobil, najela na zprávy, vytočila Adrienovi číslo a čekala až to zvedne. Na druhé straně se konečně ozval Adrienův hlas. „Nezapomeň zítra v devět v parku. Jinak čau" řekla Adrienovi a típla mu to. Pak asi takovou hodinu mu musela vysvětlovat proč zrovna jemu to musela hned típnout, ale nakonec to vyřešili. Další hodinu si psala s Alyou. Dalších třicet minut se bavila s Ninem a další dvě hodiny si četla. Čas plynul až bylo najednou jdenáct. Tentokrát Marinette nešla na balkon, ale rovnou se vydala do říše snů. Tam taky za deset minut skončila. Sen to byl vskutku příjemný, zdálo se jí totiž o Adrienovi.

Tak tu máme 1461 slov. Docela dobrý na druhou kapitolu. Je 01:42 hodin ráno, takže vlastně je už 28.prosince. Je taky možné, že to budu vydávat takhle brzy ráno nebo pozdě večer. Záleží na tom jak se mi to bude psát. No další kapitolu si nechám na zítřek.

Chtěli byste hlasování?
A) Ano
B) Ne

Ale čas budete mít do osmi nebo devíti hodin večer. Potřebuji taky napsat tu kapitolu do půlnoci.😁 Užijte si tuto kapitolu a ať se líbí. Budu čekat na vaše komentáře😊😁
Werca13