Mladá tmavovláska šla noční Paříží a nevnímala okolí. Prudce do někoho narazila a spadla na studený chodník. Několikrát zavrtěla hlavou, aby se vrátila zpět do reality. Své oči přesměrovala na kluka do kterého narazila. „Omlouvám se, j..já moc se omlouvám, mám dávat větší pozor na cestu" řekla a sklopila zrak na své boty. „Nic se nestalo, jen mi prosím pomoz." řekl blonďák a podal ji pomocnou ruku. „A... A s čím ti mám pomoc?"
„Utíkám před tou stříbrnou limuzínou, prosím pomoz mi." řekl a zadíval se na limuzínu, která se vydala jejich směrem. Dívka na nic nečekala, čapla kluka za ruku a zatáhla do temné uličky, co byla poblíž. „Proč vlastně před tou limuzínou utíláš?" zeptala se tmavovláska a svůj zrak přesměrovala na něj. „Asi bych se ti měl představit, ale prosím nekřič pak tady a ani se semnou nefoť a pak to nedávej na sociální sítě."
„V pohodě, nejsem zrovna ta holka co musí křičet když uvidí slavnou osobu a ani se s ní vyfotit." řekla a usnála se na kluka. Ten ji úsměv oplatil. „Jsem Adrien Agrest" řekl a nebyl si jistý co tmavovláska udělá. „Ty jsi ten model, že? Máš otce Gabriela Agrest toho nejslavnějšího návrháře tady v Paříži, který se neukazuje na společnosti, od té doby co mu umřela matka." řekla a blonďák dostal ještě větší strach. Ani se nepřál jak to všechno ví. „Já jsem Marinette, chci se stát módní návrhářkou, proto toho tolik vím. Nechci aby to vyzněla jako urážka, ale mám pocit, že tě ten modeling moc nebaví" řekla a koukla na něj s otázkou v očích. „No rád tě poznávám Marinette. Mášpravdu, modeling mě vůbec nebaví, ale musím to dělat, protože to otec chce"

„To je mi líto, takže kvůli tomuhle utíkáš?"
„Jo, ale nemám žádný plán." řekl a podíval se na dívku. „Fajn, tak pojď zamnou Adriene." její věta ho překvapila, byla tolik v pohodě. Jak řekla tak udělal. Byla to jediná osoba, které mohl věřit. „Nasaď si tu kapuci, tady končí ulička a vede do parku."

S kapucí na hlavě se vydal za dívkou. Po několika minutách se uvolnil. Marinette ho sledovala jak rychle se přizpůsobil normálnímu životu. „Ty jsi asi nebyl moc mezi lidmi co?" zeptala se a dál nohou něco kreslila do sněhu. „Vlastně teď už ne. Když byla moje matka živá tak jsme chodili mezi lidi, ale potom co zemřela jsme přestali chodit a otec se zavřel ve své kanceláři"
„To je mi líto"
„Víš, že jsi jediný člověk, kterému jsem se svěřil?" řekl a Marinette se začervenala. „Vlastně jsem taky jediný člověk, který po tobě nešílí jako zběsilý." řekla a oba se tomu zasmáli. Procházeli se uličkami a najednou stáli před obří vilou, která stála stranou od města. „Tak se měj" řekla dívka a chtěla odejít. „Počkej ještě prosím" řekl kluk a chytil ji za ruku. Jejich pohledy se střetli a Marinette cítila jak mírně červená. „Chci ti poděkovat za všechno." prolomil ticho Adrien a pustil její ruku. „Není zač, ráda ponáhám a ty jsi tu pomoc potřeboval"
"Uvidíme se ještě někdy?" zeptal se než zazvonil na zvonek. „To nevím. Ale kdybys potřeboval zase někdy zachránit, tak tady je vizitka naší pekárny. Hlavně neříkej mým rodičům své pravé jméno a taky řekni, že máme spolu dělat projekt do školy." řekla a usmála se na něj. Úsměv ji oplatil a zazvonil na zvonek. Od někud vyjela kamera a prohlídka si Adriena. Pak se mu otevřeli dveře a on zmizel do vily. Doma ho zase čekalo kárání od jeho sekretářky a taky od jeho otce.Adrien šel do svého pokoje. Posadil se na postel a prohlížel si vizitku co mu dala Marinette.

Šla tmou a jediné světlo co ji svítilo bylo světlo z pouličních lamp. Celou cestu si bobrukovala až si ani ne všimla, že je pouhý kilometr od jejich pekárny. Těsně před pekárnou se zastavila, upoutala ji totiž nádherná vůně pečiva. Vešla dovnitř a pohled se ji naskytl na její rodiče, kteří pekly nové a nové pečivo, aby ráno nemuseli mít tolik práce. „Ahoj mami, ahoj tati."
„Ahoj broučku" pozdravil a ji matka a dál se věnovala rohlíkům. „Půjdu si lehnout, je už pozdě" řekla a její matka jen přikývla hlavou. Marinette se vydala do svého pokoje. Převlékla se do nočního pyžama, hodila na sebe bundu, bačkory a vyšla na její balkon. Lokty se opřela o zábradlí. Nejdřív sledovala osvětlenou Eieffelovku a pak své přenesla na světlo v dálce. Byla to vila Agrest, jen málo má tu možnost vidět na jejich vilu. V jednom pokoji bylo rozsvícení, Marinette hned došlo, že to musí být Adrienův pokoj. Chvíli se dívala na noční oblohu a s půlnoční hodinou šla spát. Když usínala přemýšlela co se vlastně dneska stalo. Usnula asi tak po hodině.

Vítám vás u mé nové knihy, která vám má zkrátit čekání na silvestra a na nový rok 2019. Vím, že moje kecy vás moc nezajímají😂, ale byla bych ráda, kdyby jste mi aspoň napsali některý komentář. Za každý váš napsaný komentář nebo hvězdičku budu ráda. Tak abych začala. Budu ráda za každého komu se bude tato krátká kniha líbit. Ano vím, že to není moc dlouhá kniha😁, ale i přesto ji chci udělat napínavou a se zajímavým koncem, který vám asi trochu rozdrtí srdce. Každou kapitolu budu vydávat každý den večer. A jelikož není škola, tak nevým v kolik ji budu vydávat. Ostatní kapitoly by měli být delší než je tahle. Myslím, že každá kapitola tak přes tisíc slov a na silvestra možná i dva tisíce slov což se na to netěším, ale co bych taky pro vás neudělala. Kapitoly budou napsané podle mé nálady, což se asi máte taky na co těšit. Omlouvám se kdybych některou kapitolu vydala až k ránu druhého dne, ale jak už jsem zmínila, není škola, takže dlouho ponocuji.😊
Jinak si užijte tuto knihu a i zbytek druhého dne.

Werca13