Milý Frede,

když jsem Tě tehdy viděl ležet na zemi s prázdnýma očima, které byly jindy tak plné radosti, bylo to, jako by mi najednou půlka chyběla. Bylo mi jako, kdyby mi někdo vyrval z těla půlku duše, půlku srdce a půlku mysli. V tu chvíli jsem část sebe nenávratně ztratil.

Od té doby vše prožívám jen na půl. Jen na půl se raduju. Jen na půl mám vztek. Většinou je mi všechno lhostejné.

Jsem strašný sobec. Občas předstírám, že jsi nikdy nebyl, že jsi nikdy neexistoval. Obvykle mi to ale vydrží jen do té doby, než na mě mamka zavolá Tvým jménem (Jo, i po těch letech si nás plete...ikdyž už je jeden z nás navždy pryč) nebo dokud nepřiběhne můj syn Fred. Nejhorší ale je ,když se podívam do zrcadla.

Nějakej génius řekl, že je pro mě každé zrcadlo zrcadlem z Erisedu. Není to tak a to je ten problém. Ano. Že začátku opravdu vidím Tebe. Tvoje oči, nos ,pusu, vlasy, ale pak je tu to ucho. Ucho, který nemám. Ten jediný výrazný vzhledový rozdíl mezi námi. Pokaždé je to stejné. To bodnutí zklamání, že je to jen můj odraz.

Kratochvilné kouzelnické kejkle stále pěkně vynášejí. I po pádu Voldemorta se lidí chtějí smát. Byl to náš nejlepší nápad. (I když by se mohl o prvenství ještě dělit s tím ohňostrojem pro Umbridgeovou) Splnili jsme si sen. Dělali jsme to, co nám jde nejlíp - rozesmívat lidi. Vypadá to, že Fred junior půjde v našich šlépějích.

Vzpomínáš ještě na ty hodiny ,co měla mamka v kuchyni? Ty, jak ukazovali, kde se nacházíme. Tvoje ručička upadla ve chvíli, kdy jsi zemřel. Sebral jsem ji. Dodnes ji mám schovanou.

Chybíš mi. Každý den. Každý den vzpomínám na všechno, co jsme spolu vyvedli. Na všechno. Od začátku až do konce. Na každý školní trest, co jsme si museli odbýt. Na každou tajnou výpravu do Prasinek. Dodnes mi v hlavě zní tvůj smích. Tak upřímný.

Pevně věřím, že po smrti je nějaké místo, kde na mě čekáš. Místo, kde se znovu sejdeme.

Tvůj Fred.