Tom se hned po odlíčení a převlečení vypařil domů. Potřeboval se uklidnit nad šálkem čaje a konečně si odpočinout. Nabrat síly na další náročný den. Jeho agentka mu však nedala pokoj. Celé odpoledne mu připomínala, že má večer domluvenou schůzi s vedoucím jednoho dobročinného projektu. Vůbec se mu tam nechtělo, ale neměl na výběr. On si svůj život už dávno neřídil. Všechno tohle bylo na jeho agentech. Už se s takovým životním stylem smířil. Takhle probíhaly téměř všechny jeho dny. Nikdy mu nikdo nedal pokoj.

S upravenými krátce střiženými vlasy a v padnoucím obleku opustil svůj drahý, přesto stále skromný byt. Venku už se stmívalo a u chodníku na něj již čekalo auto. Nasedl do něj a nechal se svým soukromým řidičem odvést na patřičnou adresu. 

Během cesty si v rychlosti projížděl zprávy. Denně mu psalo hodně lidí, ale neměl čas jim odpovídat. Navíc nikoho z nich neznal. I když byl neskutečně vděčný, že má fanoušky, čas neměl ani sám na sebe. Natož na ně.

"Tome, jsme tady," přerušil jeho myšlenky řidič. Brit poděkoval a elegantně vystoupil. Upravil si sako a už teď zalitoval, že si nevzal kabát. Venku byla zima a foukal vítr. Nemůže si dovolit nastydnutí. Rozhlédl se kolem sebe a pohled mu zakotvil před luxusně vypadající restaurací. Povzdychl si. Luxus měl rád, ale jen do určité míry. Čekal, že zrovna schůze o fondu pro chudé děti bude v něčem méně noblesním. Zřejmě šlo o další marketingový tah.

"O můj bože! Nejste vy herec Lokiho?" uslyšel vedle sebe ženský hlas. Otočil se a trochu více se usmál. Tohle se mu stávalo denně. Někam pospíchal a dav mu v cestě bránil. Byla doba, kdy na každém kroku musel mít ochranku.

"Ano, jsem to já," slušně odpověděl. Neměl čas, měl by utíkat na meeting, ale nedokázal být zlý. Tohle byla vždycky jeho slabost.

"Mohla bych se s vámi vyfotit? Kolegyně v práci mi to neuvěří!" zářila přibližně dvacetiletá bruneta. 

"Samozřejmě," pousmál se a od úst se mu zvedl obláček bílého dýmu. Byla mu opravdu zima. Počkal, než si slečna připravila telefon. Poté si vedle ní stoupl a do foťáku se zazubil. Už měl svůj falešný úsměv perfektně naučený. 

Rozloučil se s ní a poté už opravdu do restaurace vešel. Promnul si zmrzlé ruce a podíval se na všechny strany. Naštěstí si ho brzy všiml personál, který měl předem dané instrukce. Číšník ho poslal do zadního salonu. Tom poděkoval a vydal se tam. Po cestě si ještě jednou upravil vlasy. Nebyl si jistý, jestli tam nebudou fotografové. I když silně pochyboval.

"A tady jste! Už jsem se začal obávat, že nedorazíte," přihnal se k němu celkem zavalitý zrzek ve vypasovaném obleku a natáhl k Tomovi ruku, "John Davies. Majitel organizace." Představil se. Herec se usmál a ruku mu stiskl. Okamžitě zaregistroval, že se mu potí ruce. Přesto na sobě nedal nic znát.

"Omlouvám se, doprava byla horší, než jsme předpokládali," zdvořile vysvětlil. Ve skutečnosti se mu sem prostě vůbec nechtělo a doma se schválně zdržel. Litoval, že není ten typ lidí, kteří ruší schůzky na poslední chvíli. Dnes by to udělal.

"Nemusíte se za nic omlouvat, pane Hiddlestone. Je neskutečná čest, že jste tady. Posaďte se ke stolu, ať můžeme začít s prezentací," usmál se zrzek a rukou pokynul k prázdné židli. Tom se po celé místnosti spěšně rozhlédl.

Spatřil zde velký dřevěný stůl, kolem kterého už sedělo jedenáct lidí. Dvanácté a jediné volné místo muselo být pro něj. Účastníky si neprohlížel. Bylo mu jasné, že stejně žádné nezná. Na stěnách ho zaujalo několik obrazů, na které díky křišťálovému lustru dopadalo perfektní místo. Luxus dýchal z každého rohu malého salónu.

Tom se ladným krokem vydal ke stolu a usadil se na židli. Ruce si položil na břicho a prsty zapletl, jakoby se snad modlil. Díval se na jednu malbu na stěně, který ho zaujal. Nikoho jiného si nevšímal. Stejně tam být nechtěl a o kamarádíčkování tentokrát nestál.

"Takže, na začátek vám všem chci poděkovat, že jste si na dnešní večer udělali čas. Podrobnosti máte v deskách, které leží před vámi. Stejně, jako plán, kterým se budeme řídit. Kampaň bychom rozjeli před Vánoci. To je pro marketing nejlepší doba..." začal mluvit pan Davies. Tom ho chvilkami ani neposlouchal. Stejně mu to jeho agentka všechno připomene, až čas nadejde. Upřeně sledoval obraz a přemýšlel, jak lépe by tento čas mohl využít. Například přípravou do divadla...

"Tak a to by bylo pro dnešek vše. Budu rád za vaše případné připomínky a návrhy," ukončil svou prezentaci pan Davies po nekonečných minutách a šel si sednout na židli. Salónem se ozvalo snobské zatleskání a poté se zúčastnění zapojili do nejrůznějších debat. Ať už o projektu, marketingu, nebo o politickém dění.

"Máš rád kočky?" ozval se vedle Toma známý hlas. Brit sebou samým leknutím škubl a podíval se přes své rameno. Vykulil oči, jakmile si uvědomil, kdo vedle něj sedí.

"Pro-Prosím?" nadzvedl jedno obočí a kdyby nebyl slušně vychovaný, otevřel by ústa. Byl opravdu zmatený. Kde se tu vzal? Proč jsem si ho předtím nevšiml?

"Všiml jsem si, že celou dobu pozoruješ ten obraz," vysvětlil muž a hlavou pokynul ke stěně. Na plátně byla nakreslená majestátní Barmská kočka. Působila tak chladně a přesto elegantně. Klid a nafoukanost z ní přímo sršela.

"Ehm... Snad si toho nevšiml i někdo jiný," nervózně se Tom usmál. To by mu určitě neudělalo hezkou vizitku. Chris Evans po jeho pravici se také ušklíbl, rozhlédl se kolem sebe a pak svou pozornost přesunul zpět na svého kolegu.

"Určitě ne. Všichni hltali každé jeho slovo," odfrkl si Američan a podíval se na zavalitého zrzka, který zrovna s někým vášnivě debatoval. Vůbec s touhle večeří nepočítal a opravdu se na ni netěšil. Stačilo mu, že se musel přetvařovat celý den. Alespoň večer chtěl mít klid. Jenže mu jeho agent Ari mile rád připomněl, že je jeho účast na schůzi opravdu nutná.

"Neřekl jsi mi, že tu budeš," usmál se Tom a byl rád, že není jediný otrávený ze zbytečně stráveného večera. Už si o sobě myslel, že to s ním jde z kopce dolů.

"Fakt chceš, abych ti říkal o každé mé pracovní schůzi?" nadzvedl přebarvený blonďák jedno obočí a napil se vody ze sklenice, kterou mu mezitím personál přinesl.

"Vlastně ne. Sám si ty moje nepamatuji," zasmál se a uhnul na stranu číšnici, která jim přinesla polévku. Kriticky se na ni podíval.

"Mi povídej," povzdechl si, "nějak ti ten klidný večer s čajem nevyšel, co?" Pokračoval Chris v konverzaci a vysokého Brita tím překvapil. Tohle byl zatím nejdelší rozhovor, který spolu kdy měli. Když nepočítal samotné hraní. A i tam pochyboval, že měli nějakou scénu čistě jen oni dva.

"Co ti na to mám říct? Zase půjdu spát nad ránem," povzdechl si Tom a ochutnal polévku. Chvilku si ji jen převaloval na jazyku a nakonec polkl. Překvapivě mu chutnala.

"Já ani spát nepůjdu. Ber to pozitivně," snažil se mu Chris zlepšit náladu. Nevědomky tím ulevoval i svému podvědomí, které na chvíli přestalo řešit naštvanou přítelkyni na druhé straně oceánu.

"Proč? Neříkal jsi, že budeš mít dovolenou, nebo tak něco?" divil se Tom. Tohle se mu nelíbilo. Každý člověk potřebuje spánek. I samotný Chris Evans.

"Záleží," pokrčil rameny a také se dal do jídla. Podíval se na obraz, který předtím jeho kolega tolik obdivoval a snažil se v něm najít skrytou krásu. Ne, pořád viděl jen kočku. Nechápal, co na ní bylo tak zvláštního.

"Na čem? Kolik alkoholu vypiješ?" pobaveně se zeptal Brit a utřel si rty ubrouskem. Vždycky jedl až moc slušně, ale jeho okolí si nestěžovalo. Většinou.

"Nepiju. Pokud nemáš pivo," ušklíbl se Chris. Chvíli přemýšlel, jestli se nemá se svým milostným životem podělit. Přeci jen Tom nevypadal jako svině, která tuto informaci prodá nejbližšímu bulváru. Stejně se ale spálil tolikrát, že si podrobnosti raději nechal pro sebe. "Mám teď nějaké problémy. Záleží, jak se vyřeší."

Tom trochu vykulil oči. Nečekal, že se mu Chris bude svěřovat. Vždyť nejsou ani kamarádi, proč by to dělal? Přesto ho to potěšilo.

"Kdyby sis o tom chtěl někdy promluvit, tak řekni mé manažerce a ona ti domluví schůzku," řekl Tom a vážně se na Američana podíval. Chris vtip pochopil a od srdce se zasmál. Daroval mu malou pěstí do ramene.

"To se ti povedlo," pobaveně kroutil hlavou. Přesně takhle s ním většina lidí mluvila. Furt jen nějaké schůzky a zasedání... Lidi zapomínali, že i on je člověk. Vysoký Brit se také usmíval. Zjistil, že si společnost pohledného muže z nějakého neznámého důvodu užíval.

Ostatní lidé se však nebavili. Snobská společnost se na oba herce dívala povrchně. Nikdo jim nemohl nic říct, na projekt je oba potřebovali a pořadatele stálo velké úsilí, aby je na večeři dostali. Přesto jim nikdo nemohl zakázat odsuzující pohledy. A oba muži si toho po chvíli všimli.

"Tome? Nechceš odsud nenápadně zmizet? Můžeme si dát večeři jinde. Venku už je tma, mohlo by to být bezpečné," šeptl Chris svému kolegovi do ucha, jakmile se k němu naklonil. Nechtěl, aby to ostatní slyšeli. Přesto to některým bystrým očím neuniklo.

"Moc rád," přikývl Tom a mile se usmál.