Všude kolem něj se rozléhala pustá a nepropustná tma. Aniž by věděl, proč zalezl do přístěnku na košťata, schoval se tam a chvíli rozdýchával běh z Velké síně, kde měli se svolením ředitelky McGonagallové večírek na oslavu konce roku. Harry tam s ostatními však zůstat nemohl; všichni se během doplňkového ročníku rozcházeli a nacházeli nové partnery, jen jeho tato skutečnost docela minula. Vyhledal nejzazší kout bradavického hradu a ukryl se před svými přáteli a nepřáteli. V temném úkrytu ke svému překvapení nahmatal cizí ruku.

„Kdo to je?" ptal se ho vyděšený dívčí hlas, který si nedokázal spojit s povědomou tváří. Chtěl sáhnout po své hůlce, ale jelikož toho viděl během večera už dost, smířil se s tím, že mu některé reálie musí zůstat skryty.

„Harry," odpověděl, načež dívka zalapala po dechu. Jazyk se mu při vyslovení vlastního jména motal, ale za to mohl dýňový džus se skřítčím vínem, kterého vypil dobrý litr. Už jen to zapříčinilo, že se k dívce naklonil a do jejích pootevřených úst, o nichž nemohl s jistotou vědět, že chtěly něco povědět, vložil svůj vlastní jazyk.

Značně opilý nechal skřítčí víno, aby pracovalo za něj. Po dívce, jejíž jméno neznal a tvář neviděl, se začal sápat. Cítil její vlhké tváře, jako by právě plakala, ale ani to ho nezastavilo od toho, aby rukama zkoumal křivky jejího těla. Tajemná dívka mu navíc polibky opětovala stejně dychtivě, tudíž ho to svádělo k dalším krokům.

Cítil vzrušení, jejž mu pohlcovalo celé tělo. Dívka se posadila do jeho klína a rukama mu vjela do rozčepýřených vlasů, zatímco on dlaněmi a dlouhými prsty mačkal její malý zadek. Tajemné děvče slastně vzdychlo do jeho ucha, čímž mu dalo svolení k dalším krokům. Celkem nemotorně jí stáhl kalhotky a nechal je padnout kamsi do černočerné tmy. Už nebylo cesty zpět, proto bez jediného zaváhání do dívky vnikl a užíval si její tiché steny.

Pohybovala se na něm jako had, zadkem soustavně hýbala nahoru a dolů, přičemž ho nutila přerývaně oddychovat a oddávat se jejich intimní chvilce.

„Co jsi zač, proboha?" zachraptěl s jazykem přilepeným k patru, jelikož mu z ustavičného vzdychání značně vyschlo v ústech.

„To nemusíš vědět," zašeptala svůdně ve chvíli, kdy tam dole ucítil pnutí a celým tělem mu projelo příjemné mrazení. Dívka to pocítila i uvnitř sebe, proto z jeho klína vstala a znovu k němu promluvila: „Je to tak lepší," řekla tajemným hlasem, než rychlostí blesku vyběhla z přístěnku na košťata do temných chodeb hradu.

Harry si rychle vykasal zpátky kalhoty a vyběhl za ní, avšak marně. Krom blížící se Ginny Weasleyové, jeho bývalé přítelkyně, která mu dala před dvěma měsíci košem, nikoho jiného neviděl. V rychlosti si utáhl pásek, aby v ní nevyvolal vlnu otázek, ale na to už bylo pozdě.

„Co jsi tam dělal, Harry?" ptala se ho s výrazem, který zcela jasně značil, že odpověď dávno znala.

„Nic," zamumlal a pro jistotu zkontroloval, jestli není pokropen vlastním spermatem. Naštěstí tomu tak nebylo, ale zrzka přesto moc dobře věděla, co se mu právě přihodilo.

„Ty jsi právě vylezl ze šmajchlkabinetu a budeš mi tvrdit, že nic?" otázala se dobíravě, až ho to bodlo do srdce.

„Nic ti do toho není, Ginny!" opáčil naštvaně. Zrzka jen pokrčila rameny, rozhodně jeho reakci chápala, ale její zvídavost toužila zjistit pravdu. „A opovaž se to někomu říct," dopověděl ještě polohlasně.

„Když mi řekneš, kdo to byl, neřeknu ani slovo," zazubila se, avšak jeho to ještě víc znepokojilo. „Dobře, dobře," zvedla ruce na důkaz vzdání se, „tak já radši půjdu."

Aniž by řekla něco dalšího, pokračovala chodbou kamsi do sklepení. Harry se oproti tomu otočil zcela jiným směrem a vyrazil do nebelvírské věže, aby se vyspal z té prapodivné situace, kterou právě prožil. Od rozchodu s Ginny totiž s nikým nespal a rozhodně se nikdy nemiloval s nikým, jehož jméno by mu bylo neznámé.

Hned druhý den, když se probudil s odpornou kocovinou, a musel si v rychlosti sbalit, se vrátil na místo činu. Přístěnek na košťata však zel prázdnotou a vzpomínkou na předešlou noc se tak staly jen krajkové kalhoty ležící na zemi.

V rychlosti je sebral a vložil do kapsy mikiny, aby se třeba Filch pomocí nějakých taktik nedopídil k identitě dívky dřív než on. V duchu přemýšlel nad různými kouzly pro odhalení majitele předmětů, ale na žádné si nevzpomněl. Usoudil také, že by v tomto případě rozhodně neměl oslovovat Hermionu, proto bez dalšího otálení vyrazil do Prasinek na vlak.

Na nástupišti se setkal s Ronem. Ten akorát míjel beze slov skupinku zmijozelských, v níž Harry zahlédl Draca Malfoye s jeho přítelkyní Astorií a její sestrou Daphne, jak se od srdce smáli něčemu, co pomocí gest předváděli Theodore Nott s Parkinsonovou.

„Kde jsi byl?" zajímalo právě příchozího Rona.

Harry v kapse mikiny sevřel dámské spodní prádlo a zadíval se kamsi do dáli.

„Chtěl jsem se ještě naposledy podívat na Astronomickou věž, ale pak jsem si to rozmyslel," zalhal, ale Ronovi to jako odpověď stačilo.

„Tak pojď, ať nemusíme sedět s Lenkou a Parvati, ty dvě jsou tak divné, až mi kolem hlavy běhají ty pověstné škrkny," zakoulel modrýma očima, přičemž svého kamaráda chytil kolem ramen a pokračoval s ním k vlaku, do nějž vzápětí nastoupili.

Nakonec jim štěstí nepřálo a oni tak vážně museli sedět v kupé nejen s Lenkou a Parvati, ale také s Hermionou, která mlčenlivě četla velmi obsáhlý dopis. Harry podvědomě tušil, čí slova právě luštila, ale raději se díval oknem ven, aby nemusel sledovat nikoho z přítomných a jejich zamilované výrazy. Každý z obyvatel kupé byl totiž bezhlavě zamilován do někoho, k němuž si během doplňkového ročníku našel cestu.

Když už toho v půli cesty začínal mít plné brýle, vstal a kupé opustil, aby si zároveň protáhl ztuhlé svaly. Procházel uličkou, u čehož sem tam nahlédl dovnitř kupé, kolem kterého zrovna procházel. To se mu stalo osudným, když minul Pansy Parkinsonovou a poté pohledem zabrousil skrze sklo, za nímž seděla jeho bývalá přítelkyně Ginny na klíně Blaise Zabiniho a vášnivě ho líbala.

S Harrym to zalomcovalo tak moc, že se musel o pár kroků vrátit a využít prázdné kupé, kde začal rozdýchávat, co právě viděl. Práskl za sebou dveřmi a sesunul se na lavici. V očích ho začaly pálit slzy, které nedokázal potlačit. Rozplakal se naplno a nepřestával s tím, dokud nezaslechl povědomý hlas.

„Slyšeli jste to? Potter fňuká!"

Zcela jasně viděl obličej Pansy Parkinsonové, k níž hlas okamžitě přiřadil. Zároveň usoudil, že jí takovou potupu nikdy v životě neodpustí.