Harry se s krabicí vrátil do svého bytu a pro jistotu poněkolikáté zkontroloval, jestli tam na něj Parkinsonová nenachystala nějakou past. Naštěstí se doposud do žádné nechytil, proto se odhodlal z vybalení svého nového přírůstku v domácnosti a umístil jej vedle nefunkčního krbu, který byl součástí bytu jen pro parádu.

Zlatá barva se do obývacího pokoje naštěstí hodila, takže Myslánka nepůsobila jako pěst na oko. Přesto vytáhl z komody další z přehozů od Molly, aby ji po vyzkoušení překryl a nelákala tolik jeho návštěvy.

V kapse mikiny nahmatal flakonek se vzpomínkou, s níž si poslední dny lámal hlavu, a opatrně onen zářivý bílý pramínek nechal klesnout do tekutiny v míse.

Jakmile se začala tekutina pohybovat a ukazovat obrazy, vnořil do ní obličej, aby poznal nepoznané.

Po hlavě spadl do víru událostí, které se mu před očima neurčitě mihotaly a střídaly, dokud nedopadl na pevnou zem. Jak si uvědomil, když se rozhlédl kolem sebe, zemí byla podlaha ve vlaku a on stál po boku černovlasé dívky se zmijozelskou kravatou.

Přiblížil se k ní, aby viděl, co sledovala. Skoro pocítil, jak ji bodlo u srdce, když viděla svého nejlepšího přítele v objetí zrzky, která mu seděla v klíně. Nebo to možná bylo jeho srdce, do nějž se zaryl osten bolesti, ale na tom nesešlo. Pansy se totiž hned po tomto uvědomění odebrala o kupé dál, kam v tichosti zaplula.

Následoval ji a v tichosti vyčkával, co se bude dít. On sám si ten den pamatoval, ale netušil, že ty dva viděla i ona a že ji to víceméně trápilo. Proto sledoval její počínání, zatímco odvracela zrak zpátky ke dveřím svého kupé. Kolem nich právě procházela Harryho o několik měsíců mladší verze. Pansy v rychlosti natiskla svůj obličej na sklo, aby viděla, jak se Harry zastavil u kupé, zhrzeně si prohlédl líbající se pár, načež se vrátil směrem, odkud přišel.

Pamatoval si to, ale netušil, že se Parkinsonová vzápětí vydala stejným směrem. Následovala ho, dokud nezmizel v dalším kupé, kde za sebou hlasitě zavřel dveře. Pansy mlčky nahlédla za roh, kde zcela jasně viděla, jak se Harry rozplakal. Se zkroušeným výrazem se raději otočila, aby mohla odejít, ale do cesty jí přistoupily dvě zmijozelské dívky.

„Je tam volno?" ptala se Daphne, která potřebovala soukromí, aby mohla mluvit s Astorií. Ta zvědavě nakoukla Pansy přes rameno.

„Potter tam fňuká, běžte jinam," pokynula jim. Obě zmijozelské dívky chápavě přikývly a nakonec zabraly kupé, z nějž Pansy původně vylezla.

„Slyšeli jste to? Potter fňuká!" ozval se v dálce hlas Millicent Bulstrodeové. Harry si rázem uvědomil, že on sice v tu chvíli odvrátil pohled od země a setkal se s pohledem Pansy, ale hlas, který slyšel, její nebyl.

Jakmile došel k tomu překvapivému uvědomění, obrazy se opět slily do nerozpoznatelných čmouh a přenesly ho zpátky do Bradavic. Stál v naprosté tmě, neviděl ani na špičku vlastního nosu, zatímco k jeho uším doléhaly hlasité steny a vzdychání.

Vyděšeně vytřeštil oči. Nemusel to sledovat dál, tohle mu bohatě stačilo.

Odskočil od Myslánky tak daleko, jak jen to šlo. Zacouval až k protější zdi, kde se sesunul k zemi a vložil si obličej do dlaní. Ten přístěnek na košťata. Ta dívka, o které netušil, kým je. Ty kalhotky, které v přístěnku po jejím odchodu zůstaly. To... Ne, nemohl tomu uvěřit.

Ale musela to být pravda.

Promerlina, on se během posledního dne školy vyspal s Pansy Parkinsonovou!

A ona to věděla!

Netušil, jak by měl na tohle celé zareagovat. Rozhodně ho mnohem víc než celý tento fakt trápila skutečnost, že Pansy věděla, co se stalo a toužila na to zapomenout. Proč mu nic neřekla, když věděla, že tam je s ním? Musel to zjistit, proto opět ponořil hlavu do Myslánky a prošel si celou scénku ve vlaku znovu, než se dostal do úplné tmy přístěnku na košťata.

Znovu k jeho uším doléhaly steny i vzdychání, které mu merlinví proč připadaly vlastně celkem vzrušující. Tma kolem něj ho ale děsila a nutila použít kouzlo Lumos, jenže dobře věděl, že pokud nic neviděla Pansy, nemohl vidět nic ani on. Musel tedy vyčkávat na chvíli, kdy se celá scénka rozplyne a on se dostane dál.

„Co jsi zač, proboha?" zaslechl vlastní udýchaný hlas. V duchu se zastyděl, ale vyčkával na její odpověď.

„To nemusíš vědět," šeptal mu do ucha svůdný hlas. Stejně jako tehdy Harry pocítil příjemné zašimrání po celém těle. „Je to tak lepší."

Jakmile to dořekla, černý obraz před ním se rozplynul a on stál ve společenské místnosti Zmijozelu. Vypadala tak, jak si ji pamatoval, nic se za ta léta, kdy byl pod vlivem Mnoholičného lektvaru převlečen za Goyla, nezměnilo. Jediný rozdíl byl v tom, že teď sledoval místo Malfoye Parkinsonovou, jak se nechává utěšovat od Daphne.

„Já jsem tak blbá! Proč jsem to udělala, promerlina?"

Nechápal, co se to dělo, ale doufal, že to v rámci jejich rozhovoru rychle zjistí.

„No tak, ne každý se dovede zachovat jako hrdina. Prostě jsi to řekla, to už nevrátíš a pochybuju, že se za to na tebe budou zlobit do konce života," promlouvala k ní blondýnka a konejšivě ji hladila po zádech. Pansy v tu ránu vystřelila do sedu a zakroutila hlavou.

„Nemluvím o tomhle! Já udělala něco mnohem, mnohem horšího," zabědovala sama nad sebou. Daphne si ji nejistě prohlédla.

„Co jsi provedla, Pansy?" pídila se víceméně opatrně.

„Já – on – my jsme –"

„Nadechni se," zastavila ji. „Řekni mi to, až budeš vydýchaná."

„Parvati se hrozně opila a říkala, že ve své vizi viděla, že mě všichni budou nenávidět, dokud nenapravím, co jsem řekla," spustila, u čehož si otírala černé slzy pod očima. „Tak jsem šla brečet do přístěnku na košťata, protože tam byla minimální šance někoho potkat, jenže..."

„Jenže co?"

„Nevím, jak se tam vzal!" vyhrkla a propukla v pláč, který Daphne nebyla schopna zastavit. Musela trpělivě vyčkávat, až se Pansy uklidní sama a bude pokračovat. Nakonec se to po pár minutách povedlo. „Nejspíš ani nevěděl, že jsem to já. Byl totálně namol, nějak se tam vměstnal, a když zjistil, že tam není sám, začal po mě chmatat."

„Znásilnil tě? Kdo?" vychrlila šokovaně Daphne. I Harryho tím dost znervózněla, neboť si z té noci skoro nic nepamatoval a rozhodně nechtěl být někým, kdo zneužíval ženy.

„Ne, ne," zamítla k jeho úlevě Pansy. Brčálově zelené oči měla plné slz. „Já se zeptala, kdo to je a on mi to řekl. A já pak... promerlina, já jsem taková kráva!"

„Co se stalo?" nechápala Daphne. S každou další větou byla více a více zmatená, zato Harry si už utvářel zcela reálný obrázek. Pansyina další slova to jen potvrdila.

„Byl to Potter a já... chtěla jsem mu říct, že mě to mrzí, jenže jsem se neovládla a začala ho líbat. A on mi to oplácel, až jsme se nakonec ke slovům vůbec nedostali," svěřila se konečně. Blondýnka na ni zírala s vykulenýma očima a otevřenou pusou. Vážně nejspíš netušila, co by na to měla říct.

Harry věděl, že už má dost. Opět vytáhl hlavu z tekutiny a s utrápeným výrazem se rukama zapřel o hrany Myslánky.

„Ona to ví," podotkl tichým a zoufalým hlasem. „Ona to ví, přesto se chová, jako by se to nikdy nestalo."

Jako v transu bezmyšlenkovitě klesl na pohovku a vložil si obličej do dlaní. V tichosti přemítal nad uplynulými dny. Došlo mu, že jestliže Pansy své myšlenky schovala a hodlala je vyhodit, možná tak docela zapomněla, co se tehdy stalo. S jistotou navíc věděl, že Daphne o tom celém rozhodně věděla každý detail a hrála si na nevědomou, zatímco s nimi trávila tolika času. Už mu docházelo, proč se tolik snažila, aby uklidil ten nepořádek u Parvati a Lenky v bytě, ale nechápal, že mu to prostě a jednoduše neřekla.

I když, jak nad tím přemýšlel, asi by nebylo úplně vhodné za ním přijít s takovým oznámením. Možná bylo lepší žít v nevědomosti, avšak to už Harry udělat nemohl. Leda by sám sebe zbavil vzpomínek na to, že si dovolil zjistit tajemství Parkinsonové.

Když ten flakonek ukradl, myslel si, že nad ní vyzraje a bude ji moci zesměšnit, ale tohle bylo i na něj příliš kruté. Nevěděl, jak by se měl zachovat, proto si nad tím lámal hlavu po zbytek sobotního dne i část neděle.

Zatracená Parkinsonová, že mu tu Myslánku vůbec prodávala!