Harry následujícího dne dorazil na ústředí bystrozorů s polámaným tělem. Mohl za to nejspíš ten pád ze schodů, ale také vesměs všechny pokusy Parkinsonové o to, aby ho sprovodila ze světa živých. Během tréninku si několikrát uvědomil, že se mohl bránit zcela jinými kouzly, jaké používal proti Hrdonožkovi, který dostal jeho školení na starost. Ten se s ním totiž nepáral a rozhodně na něj nesesílal kouzla, po nichž by měl Harry místo vlasů paroží, naopak ho nešetřil, aby mu Vyvolený ukázal, co v sobě ukrývá.

Když se toho odpoledne vracel domů, byl totálně odepsaný. V tichosti, aby náhodou nepotkal žádnou ze svých sousedek, zaplul do svého bytu, kde téměř okamžitě spočinul na již opravené pohovce.

Z kapsy mikiny, kterou měl na sobě i během předešlého dne, vyndal maličký flakonek se zářivě bílým pohyblivým provázkem uvnitř. Kdyby netrávil tolik času s Brumbálem, rozhodně by se divil, co to našel, ale vzít Pansy právě tuto věc mu připadalo nanejvýš vhodné.

Které své vzpomínky se chtěla zbavit natolik, že ji hodlala vyhodit s ostatními věcmi?

Jelikož neměl Myslánku, nemohl to zjistit, ale byl připraven se k tomu co nejrychleji dostat. Nejdříve pochopitelně musel nějakou Myslánku sehnat, jen popravdě nevěděl, kde se takové kouzelnické artefakty kupují.

Přemýšlel nad tím dost dlouho, aby ztratil ponětí o čase. Proto ho nesmírně vyděsilo, když se v zámku jeho dveří začalo ozývat otáčení klíče.

V rychlosti vyskočil z pohovky a popadl první věc, která mu přišla pod ruku. S flaškou prázdné ohnivé whisky v levé ruce a hůlkou v pravé sledoval, jak se dveře jeho bytu otevřely.

Ron s Daphne mu věnovali naprosto nechápající výrazy, u čehož si Harry v duchu zanadával nad svou nekvalitní pamětí. Kdyby kvalitní byla, jistě by si uvědomil, že dal Ronovi náhradní klíče pro případ nouze. A také by si vzpomněl, že na něj měl čekat před necelou hodinou v Děravém kotli.

„Je v pořádku?" zaslechl šepot Daphne směřovaný k Ronovi. Ten nejistě pokrčil rameny, přičemž se rozhlédl po bytě. Vše vypadalo tak, jak si pamatoval ze své poslední návštěvy, proto se vrátil pohledem k Harrymu, který se znatelnou úlevou v obličeji odkládal prázdnou lahev od whisky i hůlku.

„Jsme tu nevhod?" snažil se zjistit Ron, avšak Harry rázně zakroutil hlavou. Dokonce si k nim pospíšil, přičemž ještě nahlédl skrze otevřené dveře do chodby, než za nimi zavřel. Daphne si s Ronem vyměnila pohled, ale nic na to neřekla.

Harry kolem nich prošel a posadil se zpátky na pohovku, u čehož nenápadně schoval Pansyinu vzpomínku zpátky do kapsy mikiny, aby tím ve svých přátelích nevyvolal další otázky. Oni jich sice měli plnou hlavu, ale neodradilo je to od toho, aby se k němu posadili.

„Tak proč jste se chtěli sejít?" začal se zajímat Harry, který vycítil jejich pohledy plné nevyslovených otázek.

Daphne si odkašlala, čímž se ujala slova. „Lenka říkala Ginny, že jste měli s Pansy jisté... neshody," začala přesně tam, kde Harry rozhodně začínat nechtěl. Otráveně se šíjí opřel o pohovku a v duchu zabědoval.

„A Parvati zase tvrdí, že ti Pansy zpustošila byt, ale jak se tak koukám," rozhlížel se modrýma očima kolem sebe Ron, „tak je to tu pořád stejné."

„Uklidili jsme to. Lenka přikázala," osvětlil stručně.

„A také se k nám doneslo, že jste naštvali vaši sousedku," pokračovala Daphne dál. To už Harry nemohl vydržet.

„Když to všechno víte, proč se mě na to ptáte?" nechápal. Ron mu položil ruku na rameno a přátelsky se usmál.

„Jen abys věděl, že jsme s tebou a rádi tě podpoříme, pokud –"

Nedořekl to. Z vedlejšího bytu se ozvala hlasitá rána jako z děla, což všechny tři donutilo se na svých místech napřímit a pohlédnout ke dveřím. Daphne se zcela vyděsila a natiskla na Ronovo rameno, zatímco ten se udiveně mračil a Harry se potutelně usmíval.

„POTTERE!" ozval se výkřik, který Ronovi sebral z úst další slova. Zrovna se chtěl zeptat, co to bylo, ale jakmile k nim dolehl rozzuřený hlas Pansy Parkinsonové, měl docela jasno.

Po chvíli k nim skrze díru pode dveřmi začal pronikat nesmírně štiplavý zápach. Daphne si rychle chytila nos, než kolem sebe stačila vyčarovat ochrannou bublinu, do které schovala i Rona. Jen Harry vstal a zvědavě prošel skrze stoupající dým od podlahy až ke dveřím, které opatrně otevřel.

Osoba, která stála v tmavě zeleném kouři na chodbě, rozhodně opatrná nebyla. Omámená loveckými pudy skočila Potterovi po krku a skolila ho k zemi, kde názorně ukazovala, jak někomu zakroutit krkem.

Ron vyběhl z bubliny, která ho chránila od zápachu, aby přispěchal svému kamarádovi na pomoc. Popadl Parkinsonovou, která smrděla jako kraví hnůj, kolem pasu a rychle ji od Harryho odtrhl. Ten se hluboce nadechl a s červeným obličejem vyskočil zpátky na nohy. Připravenou hůlkou mířil na Pansy, která kolem sebe kopala nohama a máchala rukama.

„Pusť mě, zrzku, nebo se neznám!" vyhrožovala. Ron ji pustil z výšky na zem a nechal ji tak dopadnout tvrdě na zadek. Daphne se u toho zkřivil obličej do bolestivé grimasy, ale rozhodně nehodlala opouštět svou voňavou bublinu, do které se ukryla.

Pansy se vyškrábala z podlahy a nakročila k Harrymu, který proti ní držel hůlku prsty tak silně, až mu zbělaly.

„Ty pitomče pitomá!" začala mu nadávat. „Zničil jsi náš byt!"

Harry překvapeně zamrkal. George mu sice říkal, že jsou ty bomby hnojůvky extrémně silné, ale on tomu nějak moc nevěřil.

„Holky mě zabijou, až se vrátí domů!" naříkala nevrle, zatímco Harry sklonil hůlku a obešel ji, aby se mohl podívat na tu spoušť, kterou způsobil nastraženým balíčkem ve vedlejším bytě.

Jakmile vstoupil dovnitř, zalitoval svého činu. Ta extrémně silná bomba hnojůvka uvnitř sebe totiž měla opravdový hnůj, kterým byla pokryta nejen celá podlaha, ale i zdi a dokonce části stropu. Aby odčinil svůj hřích, zkusil Evanesco, ale když viděl, že to nezabralo, polil ho studený pot.

Nejistě se ohlédl přes rameno, kde stála Parkinsonová po boku Rona a Daphne, která odmítala opustit svou bublinu. Stačil jí jen pohled na ten nepořádek, nepotřebovala ho i cítit.

Harry si skousl ret a zadíval se zpátky na to nadělení před sebou. Kdyby ten byt nepatřil Parvati a Lence, nechal by Parkinsonovou tohle všechno slíznout a nehnul by prstem, aby jí pomohl, ale jelikož měl Lenku i Parvati rád, nemohl to tak nechat. Zkusil proto ještě několik dalších kouzel, ale ani jedno z nich nezabralo.

„Parvati mě zabije," usoudila Pansy, přičemž jí neunikl Ronův pobavený úsměv. „Bavíš se, Weasley?" štěkla po něm.

„Ale ne, jen předpokládám, že už jsi všechna ta kouzla zkoušela," prohodil, aniž by se na ni podíval. Místo toho sledoval Harryho, který si počínal čím dál zoufaleji. Aby toho nebylo málo, přihlásila se ke slovu Daphne.

„A kde teď budeš bydlet, když je to tu celé tak... ehm... podělané?" zajímalo ji.

Harry se s bledou tváří otočil k trojici stojící za ním. Parkinsonová na něj hleděla s rukama založenýma na hrudníku, Ron se potutelně usmíval, jako by chápal, co Daphne naznačovala, a ta se pro změnu tvářila, že jde o nesmírně vážnou situaci.

„To ne," začal kroutit hlavou, jakmile si uvědomil, co by měl v rámci své dobré povahy udělat. „Ne, ne, ne."

„To ty jsi jí zničil byt," přikyvovala Daphne.

„No, Harry," zamyslel se nahlas Ron, „kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá," oznámil vesele, čímž si od svého nejlepšího kamaráda vysloužil nepěkné zamračení. Pansy i Daphne se však touto situací začaly upřímně bavit. „Ale neboj. Parkinsonová to také nebude mít snadné."

V zelených očích Vyvoleného se zablesklo. Že by ho Ron hodlal podpořit?

„Toho nepořádku se totiž musí zbavit ručně," oznámil s širokým úsměvem. Pansy však začala nesouhlasně kroutit hlavou.

„Tak to ne. Potter to udělal, Potter si to uklidí!"

„Nebudu to uklízet, vždyť to není moje starost. Já tady nebydlím," pokrčil lhostejně rameny. Černovláska po něm střelila nasupeným pohledem, načež se otočila na patě.

„Fajn. V tom případě tě k tobě nepustím, dokud to neuklidíš," oznámila mu chladně, přičemž se rozeběhla k jeho bytu, kde za sebou zavřela dveře a pro jistotu je kouzlem uzamkla.

Harry se pokoušel dostat dovnitř skoro celý večer, přičemž mu nepomohlo žádné z kouzel, které znal. Krátce po deváté hodině to konečně vzdal a vrátil se do vedlejšího bytu, kde za pomoci Rona a Daphne, kteří tam zůstali, zkoušel byt vrátit do původní podoby.

Opravdu si vážil, že ho Ron s Daphne nenechali na holičkách. Sám by si s tím smradlavým hnojem jistojistě neporadil, navíc se bál o svůj byt a toho, co s ním Parkinsonová v mezičase provede.

Ta samozřejmě hořela zvědavostí na Vyvoleného najít nějakou špínu, proto mu velice detailně začala prohledávat věci. On byl ostatně také v jejím teritoriu, čemuž už nemohla zabránit, proto to pojala z druhé strany a pídila se po všem, co jejím očím mělo zůstat skryté.

Jako první samozřejmě prozkoumala jeho ložnici. Skromně zařízená místnost zprvu nevypadala, jako by v ní někdo vůbec bydlel, ale po rozsáhlejším prozkoumání si začala všímat detailů, které by jinak nepozornému oku unikly.

Potter sbíral kartičky z čokoládových žabek a už měl téměř celou sbírku. Také měl ve skříni schované nejnovější koště, které se zářivě lesklo a stále vonělo dřevem, z nějž bylo vyrobeno. To ji ale nezajímalo, nějaké kartičky a košťata šly mimo ni. Ona hledala něco mnohem peprnějšího.

A pak to našla.

V šuplíku vedle postele měl kdovíproč schované krajkované tanga. S vykulenýma očima je za pomoci hůlky vytáhla ven a překvapeně zamrkala.

„Úchylák," zkonstatovala, u čehož pohlédla zpátky do šuplete. Krom dámského spodního prádla tam ležel ještě úryvek pergamenu, na němž měl Potter napsanou krátkou poznámku:

Kdo to byl?

Nakrčila obočí nad tou otázkou a znovu si prohlédla kalhotky zavěšené na konci své hůlky.

„Fakt prase, Pottere," okomentovala jeho tajný šuplík. Raději tam spodní prádlo vrátila, šuple zase zavřela a pospíšila si rychle zpátky do obývacího pokoje, kde se posadila se zadumaným výrazem.