Ve vedlejším bytě panovala nadmíru skvělá nálada. Černovlásky se za břicho popadaly, zatímco Lenka hledala racionální řešení na usmírnění Harryho, který usoudil, že mu jeho nové sousedky zkrátka vadí. Nechápala, proč tomu tak je, když se během předešlého roku koleje víceméně spojily a většina studentů dokázala vycházet téměř s každým.

Usuzovala, že Harry nepochopil kontext celého osmého ročníku, proto se zachmuřeně mračila a přemýšlela, co je s Vyvoleným špatně. S jistotou by vsadila na škrkny, ale žádné kolem jeho hlavy létat neviděla.

Parvati si všimla její zamyšlenosti, proto se k ní připojila na pohovku a položila jí ruku kolem ramen.

„Copak se děje?" zajímalo Nebelvírku. Lenka odvrátila pohled od podlahy a zadívala se do černočerných očí.

„Myslím, že má Harry nějaký problém," usoudila stále stejně zamyšleně. To už začala přikyvovat Pansy.

„Ano má," souhlasila. „Se mnou, pokud sis nevšimla, drahá Lenko."

„Ale proč? Vždyť –"

To, co chtěla říct, zůstalo tajemstvím, neboť jí Parvati vtiskla horlivý polibek, aby ji umlčela. Pansy znechuceně a otráveně odvrátila pohled, zatímco prstem naznačila, že si ho strčí do krku, aby vyvrhla večeři i oběd naráz.

Parvati samozřejmě neholdovala muckání se před lidmi, ale potřebovala zařídit, aby Lenka neříkala věci, které nebyly ještě tak úplně zřetelné. Rozhodně totiž nechtěla Pansy zneklidňovat, přestože v hloubi duše cítila, jak se prala během předešlého školního roku se svými pocity.

Zmijozelka nechala své kamarádky být a raději se přesunula do své ložnice. Každá z nich si vybavila místnost podle svého, jen Pansy ještě stále netušila, jak ji zařídit, aby se tam cítila jako doma. Harry měl totiž víceméně pravdu, když ji obvinil z chudoby, se kterou se právě potýkala. Veškerý majetek rodiny Parkinsonových propadl kouzelnické komunitě, když její rodiče uvěznili v Azkabanu a ona tak byla nucena odejít z domova s holým zadkem, jak se říká.

Už jen proto přijala Parvatin návrh na společné bydlení. Ona s Lenkou dlouho hledaly byt, který by společně zvládly zaplatit, jelikož plat Jinotaje se stále odvíjel na prodaných výtiscích a těch skutečně nebylo hodně. Přesto dokázaly složit kauci a nastěhovat se do skromného činžovního domu, kam přivedli i Pansy s příslibem, že si rychle najde práci a bude jim přispívat.

Problém byl v tom, že Parkinsonovou s její reputací nikdo zaměstnat nechtěl. Pokaždé, když se hlásila na volnou pozici, byla zamítnuta s tím, že našli lepšího kandidáta a v jiných případech ji odkazovali k Borginovi a Burkesovi. Prý tam zapadne, tvrdili.

Jelikož jí nic jiného nezbývalo, poslala prvního září sovu právě tam, aby si ji pozvali, ale zatím se jí nedostalo odpovědi. Jestli o ni nestáli ani v tomto obchodě, neměla jedinou šanci získat jakoukoliv práci. Tím si byla jistá.

Posadila se do středu místnosti, kde na zemi ležela matrace a vedle ní několik krabic s věcmi, které si přinesla ze svého původního domova. Nestačilo to na zařízení pokoje, ale nedalo se svítit. Musela se vyškrábat ze dna a naučit se nakládat s penězi tak, aby si dopřála komfort, na jaký byla zvyklá.

Během následujících minut přeci jen začala optimisticky přemýšlet, jak zařídit, aby se cítila lépe. Jelikož měla jistý cit pro design a estetické vnímání, začala pomocí kouzel nejprve uklízet celou místnost. Po chvíli se nalakovaná dřevěná podlaha blýskala a v rozích místnosti už se nevyskytovala žádná pavučina. Tapety, které našla ve sklepě svého původního domova, vytáhla z krabice a začala je lepit po vybílených zdech.

Když už byla celá místnost polepena tmavě zelenou barvou, musela se spokojeně uculit. Rozhodně se cítila více zmijozelsky, když její ložnice připomínala tu, na kterou byla zvyklá z Bradavic. Holou matraci povlékla do sněhově bílého prostěradla a z další krabice vytáhla svůj načechraný polštář s peřinou. I je povlékla do saténového povlečení, které dostala k sedmnáctým narozeninám od rodičů. To byli ještě na svobodě a plánovali srovnat Bradavice se zemí, přesto jí právě tam dárek poslali.

Skříň, která v rohu místnosti zůstávala po původních majitelích, nejprve vyčistila, než do ní začala uklízet veškeré své ošacení. Po několika minutách byla skříň plná k prasknutí, tak ji pomocí kouzla Duplicate naklonovala, aby měla dostatek místa i na zimní věci.

Zatímco se krabice vyprazdňovaly, pytel na odpadky, který si připravila bokem, se začínal rychle plnit. Proto ho, když byla s úpravami své ložnice hotová, popadla a proběhla obývacím pokojem, aby ho mohla vynést.

Parvati s Lenkou zmizely do jedné ze svých ložnic, proto je nikde neviděla. Z věšáku vzala klíče, obula si obyčejné pantofle a zabouchla za sebou dveře.

V rychlosti seběhla schody do přízemí, kde ke své smůle narazila na Pottera. Ten, jakmile ji viděl, v obličeji zčervenal vzteky a zastoupil jí cestu. Neunikl mu pytel, který svírala v levé ruce, zatímco v té druhé držela klíče.

„Už se stěhuješ pryč?" promluvil k ní s neskrývaným potěšením. Černovláska po něm střelila naštvaným pohledem.

„Zapomeň," odsekla a chtěla se na schodišti protáhnout kolem něj podél zdi, avšak Harry natáhl ruku a zabránil jí v tom.

„Tak bys měla, protože já tě tu nechci," ujišťoval ji pevně.

„A co mě to zajímá?" povytáhla obočí. „Tohle není tvůj dům, tak se laskavě uklidni a nech mě odnést ty odpadky."

Harry k jejímu překvapení poslechl a opravdu ji nechal projít. Zůstával však stát na místě, zatímco Pansy pod schody odbočila k zadnímu východu. Natáhla se po klice, ale to už Harry pohotově mávl hůlkou jejím směrem.

„Perfendi," zašeptal, čímž zamkl dveře. Pansy sevřela kliku mezi prsty a lehce ji stlačila dolů, ovšem otevřít jí nešlo. Odložila tedy černý pytel a začala hledat ve svazku klíčů ten, který měl patřit k zadnímu vchodu. Když vyzkoušela třetí, spokojeně se usmála a otočila s ním, aby odemkla. Harry mezitím opět mávl hůlkou jejím směrem, tentokrát však použil kouzlo Diffindo.

Pansy s přetrvávajícím úsměvem na rtech zvedla pytel ze země, ale vtom se jeho dno oddělilo a začaly z něj vypadávat různé drobnosti. Staré deníčky, poškozené rámečky, několik plyšových hraček a různé věci, které už ve svém životě nepotřebovala. Jakmile si všimla, že už v ruce drží jen prázdný pytel, podívala se nejprve na podlahu, načež se ohlédla přes rameno.

Potter stál na nejnižším schodu a pobaveně se uculoval.

„Ty jsi takový zmetek, Pottere!" okřikla ho. Neměla u sebe hůlku, proto mu nemohla jeho škodolibost vrátit. Navíc neměla ani šanci opravit pytel a vše do něj nasypat.

„To ne já," houkl na svou obhajobu. „To ti osud naznačuje, že máš jít bydlet jinam."

„Vtipné," prohodila kousavě, zatímco se sehnula ke svým věcem a začala je sbírat do náruče, aby je odnesla do popelnice.

Harry se krátce zamyslel, jestli jí nepřeskočilo, když si nepomohla kouzly, ale nehodlal se tím dále zaobírat. Hodlal totiž Parkinsonové znepříjemnit večer ještě víc a natrénovat si kouzelné formule.

„Klihando," zkusil další podlé a zábavné kouzlo, přičemž se Pansy zvedla s plnou náručí věcí a zkoušela na něj mluvit. S jazykem přilepeným k patru se jí to ale nedařilo tak, jak zamýšlela.

Když se mu snažila říct, že ho zabije, znělo to tak komicky, až se musel začít neovladatelně smát. Parkinsonová v tu ránu odhodila všechny své věci a vyběhla za ním, aby mu hezky pomudlovsky vysvětlila, že s ní si zahrávat nebude. Harry začal okamžitě vybíhat schody po dvou, ale Pansy mu byla v patách, zatímco se po něm sápala rukama s dlouhými černými nehty připravenými zabodnout je do jeho zad.

Stále měla jazyk přilepený k patru, proto se rychleji zadýchávala a nemohla na něj křičet a nadávat, jak si přála. Dupala proto tedy jako slon a hrdelně se zasmála, když ho chytila za triko a stáhla ho dolů. K Harryho smůle měl její tah takovou sílu, až se zapotácel a začal přepadat zády ze schodů.

Kouzlo, kterým ji očaroval, se vzápětí vyrušilo. Pansy s vykulenýma očima pozorovala, jak se Potter začal kutálet zpátky do přízemí, přičemž bolestně vykřikoval a máchal hůlkou, aby si zjemnil přistání.

„Vybral sis špatného protivníka, Pottere!" usmála se vítězně, ale raději pozpátku začala vyšlapovat schody, neboť bez své hůlky si připadala, jako by její podstatná část chyběla.

Harry se pohotově vyškrábal na nohy a sám na sobě provedl několik léčebných kouzel, aby zabránil silnému otřesu mozku. V další vteřině mávl hůlkou k utíkající Pansy .

„Calvorio!" vyřkl s přesností formuli, která vzápětí začala způsobovat, že zmijozelčiny černé vlasy začaly vypadávat. Pansy si toho všimla okamžitě, jakmile ji na obličeji začaly lechtat pramínky vlastních vlasů, proto se chytila za hlavu a vytřeštila oči na Pottera o poschodí níž.

„To si vypiješ!" zavrčela na něj, u čehož nahmatávala svou pleš. Tolik litovala, že u sebe neměla hůlku, neboť bez ní mu nemohla dát za vyučenou tak, jak si zasloužil. Aby ji neviděl zcela plešatou, rychle vyběhla další schody a ještě rychleji zaplula do jejich bytu, kde si za dveřmi oddychla.

První, co viděla, byla Lenka. Ta vyklonila hlavu z pohovky, na které si pročítala jakousi knihu s modrými deskami a vytřeštila na Pansy pomněnkově modré oči.

„Proč jsi plešatá?" zajímalo ji, zatímco bývalé černovlásce se plnily oči slzami.

„Protože Potter," zamručela nasupeně, u čehož dupala směrem ke svému pokoji a zcela soustředěně ignorovala Lenčin překvapený výraz. Jen co za sebou práskla dveřmi, popadla svou hůlku a vlasy si vyčarovala zpátky. V další vteřině se otočila na patě a opět opustila nejen svou ložnici, ale také jejich společný byt.

Lenka jen zírala neschopna slova.

Pansy, která dupala jako stádo rozzuřených buvolů, mířila zpět do přízemí, kde spatřila Pottera nad jejími věcmi. Rázem přestala dělat hluk a blížila se k němu po špičkách, avšak on o ní moc dobře věděl. Nedala se přeslechnout, tudíž byl připraven se bránit, pokud by na něj zaútočila.

Černovláska napřímila svou hůlku směrem k němu, zatímco si zastrčil do kapsy něco, co jistojistě patřilo jí. Neviděla přesně, co to bylo, ale nehodlala se po tom pídit. Teď ho totiž měla na mušce a sesílala k němu škodolibé kouzlo.

„Anteolula," špitla tiše, přičemž se z konce její hůlky začaly jeho směrem pohybovat hravé červené jiskřičky. Jakmile dorazily k Potterově hlavě, místo rozčepýřených vlasů mu z hlavy začaly trčet parohy.

To už se Harry otáčel a vracel jí úder. „Confundo!"

Pansy stojící na schodech rázem šlápla do prázdna a jako pták křídly začala mávat rukama ve vzduchu, zatímco naprosto zbavena logického uvažování, padala k zemi. S nárazem si natloukla pozadí a věnovala Potterovi ten nejzmatenější pohled, na jaký se zmohla. Rázem, když mezitím Harry odkouzlil své parohy, seděla na zemi v tureckém sedu a kývala se dokola, zatímco jí z hlavy tekla krev. Ani rozseklé obočí o zábradlí Harryho však nedonutilo ustoupit.

„Pottřík je lotřík," začala si pozpěvovat s úsměvem na rtech a zasněným pohledem kamsi za něj. „Pottřík je lotřík, to každý ví. Pottřík je lotřík, pořád zlobí," pokračovala pisklavým a rozhodně falešným tónem, který ho donutil zkřivit obličej do vyděšené grimasy. „Žádná divná věc to není, Pottřík už má po škole, a tak zlobí!"

Mezi obočím se mu utvořila vráska plná zmatení, nepochopení, pobavení a všeho možného, co se jen do shrnuté kůže mohlo vejít. Při pohledu na zpívající Pansy nemohl udělat vůbec nic, neboť nebyl schopen uvažovat seriózně, a to na něj nikdo nepoužil matoucí kouzlo.

Usoudil ale, že bude nejlepší ji tam tak nechat. Předpokládal, že až na ni narazí paní Grayová, zavolá do blázince, aby si tu pomatenou dívku odvezli. A on tak mohl mít konečně klid.

⚡

Právě jste přečetli tu nejbláznivější kapitolu, kterou jsem kdy napsala, popravdě jsem se dokonce bála, že jeden z těch dvou se další části vůbec nedožije, ale nakonec to dopadlo dobře, ne? Alespoň pro Harryho tedy ano... 😂 Co zatím říkáte na jejich války? Baví Vás nebo je to až moc?