Od smrti Bena Savage a rozluštění tajemství paní Grayové se Harry motal v začarovaném kruhu. Ačkoliv se ho Pansy, Ron, Daphne i Parvati s Lenkou snažili rozveselit, nebylo to nic platné. Harryho myšlenky se neustále stáčely k nepříjemnostem, které mu život v kouzelnické komunitě házel pod nohy, zatímco uvažoval nad tím, jak se jim vyhnout.

Už skoro týden neopustil byt. Na ústředí bystrozorů se neukázal ani jednou, aby nemusel čelit odsuzování ze strany Fay Dunbarové. Ani netušil, jak se k tomu bystrozorka staví, zkrátka to nechtěl zjistit.

Pansy, Ron a Daphne každý den posedávali v obývacím pokoji jeho bytu a snažili se najít způsob, jak Harrymu pomoci. Ať už ale dávali hlavy dohromady sebevíc, nic kloudného je nenapadalo.

Začátkem druhého týdne Harry krátce před obědem vstal a prošel do kuchyně, aniž by trojici pozdravil. Šest párů očí ho sledovalo, zatímco si naléval kávu. Vlasy měl jako vždy rozčepýřené a jednotlivé prameny jako zmatený kompas ukazovaly na všechny světové strany. Bílé tričko bylo na zádech pomuchlané, jak se vrtěl na posteli a pyžamové kalhoty už nosil bezmála tři dny, takže ani ty nevypadaly nejlépe.

Když se Harry vracel do ložnice a opět se na ně ani nepodíval, Ron už to nevydržel a vstal z pohovky.

„Harry!" zařval na něj. Tmavovlásek se ohlédl přes rameno, ale stále měl nakročeno do ložnice. „Můžeš s tím přestat? Tímhle nic nezměníš," uvědomil ho rázně. Vyvolený jen pokrčil rameny.

„A čím něco změním, hm?" povytáhl obočí. Pansy i Daphne se na něj otočily se smutnými výrazy.

„Tím, že se sebereš a vrátíš se tam, kam patříš," opáčil Ron pevně. Harry se mlčky uchechtl.

„Nejsem si úplně jistý, jestli patřím někam, kde všechno stojí a padá na mém jméně," zkonstatoval se zamračením.

„Odpověď je ano," zamračil se i Ron. „Jsi hrdina našeho světa, bez tebe to není ono," usmál se nakonec podpůrně, aby Harryho pozvedl na duchu. Ten se však namísto toho otočil čelem k ložnici a zalezl dovnitř.

Ron s povzdechem opět vpadl mezi děvčata a rukama si zajel do vlasů.

„Nic si z toho nedělej, broučku," promluvila k němu Daphne, u čehož ho konejšivě pohladila po zádech. „Nejspíš jen potřebuje čas."

„Zahazuje bystrozorskou kariéru," zamumlal Ron polohlasně. Daphne přes jeho záda pohlédla na Pansy, která se tvářila tak zoufale, až ji nepoznávala.

Nic mu na to neodpověděla, všichni tři mlčeli a v tichosti přemýšleli nad tím, jak Harryho přivést na lepší myšlenky. V tomto ohledu si ale nevěděli rady.

Po několika minutách Harry podruhé opustil ložnici a s hůlkou v ruce se vrátil do obývacího pokoje. Zastavil se u konferenčního stolku, kde vyčkával, až se na něj všichni tři podívají. Ronovi to trvalo nejdéle, neboť si Harryho příchodu nevšiml a nereagoval na klepání na záda, kterým mu Daphne naznačovala, aby vnímal. Po chvíli ale své pomněnkově modré oči upřel na Harryho a s očekáváním na něj hleděl.

Vyvolený sevřel cesmínové dřevo s jádrem pera fénixe v obou rukách a zahleděl se na trojici. Ron jako první pochopil, co se děje, proto okamžitě vystartoval z pohovky.

„Harry, ne!"

Odpovědí mu bylo hlasité křupnutí, když Harry uchopil hůlku i druhou rukou a zlomil ji. Cosi v jeho nitru bolestně zavřískalo, když se hůlka rozdělila na dvě části a obě odhodil na zem.

„Harry!" vyhrkla i Pansy, které právě došla závažnost celé situace. „Proč jsi to –"

„Končím," utrousil krátce. Daphne ho sledovala s otevřenou pusou, zatímco Ron si nešťastně prohlížel Harryho dlouholetou a věrnou partnerku rozpůlenou na dvě části. Pansy vstala a přešla k Harrymu.

„A cítíš se lépe?" zajímalo ji. Ron opatrně pohlédl na ty dva, u čehož sbíral ze země kusy teď už obyčejného dřeva.

Harry se na Pansy letmo pousmál. Pořád pro něj ta její starostlivost byla nevšední a docela neznámá, ale nakonec ho to donutilo přikývnout. Opravdu mu pomohlo zlomit to jediné, co z něj činilo kouzelníka. Najednou měl pocit, že se stal pánem svého osudu.

„Kouzelnický svět mi toho víc vzal, než dal," uznal po krátkém zamyšlení, přičemž svůj pohled směřoval k Ronovi. Ten, ačkoliv ho slova jeho přítele zasáhla, souhlasně přikývl. Věděl, jak to Harry myslel a jeho rozhodnutí zcela chápal, jen takové vyústění situace nečekal. Krom toho mu také nebylo jasné, jak na tento závěr bude reagovat Pansy. Přeci jen byla vychována jako čistokrevná čarodějka odsuzující mudly a mudlorozené.

Právě Ron se na ni jako první podíval, když zvedla ruku a pohladila Harryho po tváři. Slabě se usmála, ale bylo vidět, že se za jejím úsměvem skrýval nevyřčený smutek. Daphne pro změnu celou tu tichou konverzaci pohledů pouze sledovala a trpělivě vyčkávala, co se bude dít. Skončí to teď mezi nimi? Opustí je Harry a vydá se cestou života po vlastní ose?

Ta otázka visela ve vzduchu a ještě více prohlubovala hustou atmosféru.

Po dalších pár minutách ticha už to Daphne zkrátka nevydržela. Hlasitě si odkašlala, když vstala z pohovky a postavila se po boku svého přítele.

„Takže co to znamená, Harry?" promluvila k němu. „Budeš teď žít jako mudla a na práci bystrozora se vykašleš, přestože v sobě máš potenciál porážet zlo?" chtěla vědět. Ron semkl rty, jelikož stejně jako on i Daphne postrádala takt.

„Potenciál možná mám, ale nehodlám ho naplnit," sdělil jí Harry pohotově. „To samozřejmě neznamená, že tím zahazuju mé přátelství s vámi a," pohlédl zpět k Pansy, která na něj hleděla s tím nejsmutnějším výrazem, jaký u ní kdy viděl, „to, co cítím k Pansy."

Pousmála se. Tohle jí jako ujištění prozatím stačilo.

„Takže s kouzlením je konec?" ptal se pro jistotu Ron. I jeho v očích pálily slzy, stejně tak jako pálily Pansy a Harryho. Byl to velký a bolestivý krok, ale Vyvolený už couvat nehodlal. Pouze přikývl.

„Ale s námi ne," podíval se na svého nejlepšího přítele, poté na Pansy a nakonec i na Daphne, na kterou si za tu řádku měsíců stačil zvyknout. Ta se samým dojetím po jeho slovech rozplakala a překonala mezi nimi tu krátkou vzdálenost. Pak, aniž by to Harry čekal, mu skočila kolem krku a rozplakala se jako malá.

„Teda Daphne," oslovila ji pobaveně Pansy, když viděla, jak ji Harry pevně objal nazpět a i on měl co dělat, aby zahnal slzy.

Daphne se po chvilce odtáhla, a aby dostála své povaze, prudce praštila Harryho do ramene. Ten se chytil za zasažené místo a nechápavě si ji prohlédl.

„Za co?"

„Za tenhle drama kroužek, blbče," sykla, ale vzápětí se usmála. „Na tohle jsem příliš emotivně založená."

Ron, Harry i Pansy se nad její poznámkou rozesmáli. Všichni věděli, že není složité Daphne rozhodit, ale netušili, že se to povede i Harrymu jediným činem. Čtveřice si nakonec ale mohla oddychnout, neboť toho dne s nimi Vyvolený opět začal komunikovat a ukazovat vděčnost, že ho nenechali na holičkách. Od toho totiž přátelé byli, což Harry moc dobře věděl. Proto se jich ostatně vzdát nehodlal, jen si potřeboval dát pauzu od kouzelnického světa, který do jeho srdce zaryl tolik kolíků bolesti, že už to neuneslo.

Krátce před tím, než k večeru Daphne zavelela k odchodu, se ještě na malý moment zastavila u Pansy. Černovláska zrovna myla nádobí od oběda, který společně připravovaly, a snažila se u toho nesledovat vlastní hůlku, která by jí v mnohém pomohla.

„Pojedeš v tom s ním?" zajímalo blondýnku. Hýžděmi se opřela o linku vedle dřezu, zatímco sledovala, jak Pansy pečlivě drhne dno hrnce. Vypadala při tom tak zoufale, až ji Daphne musela litovat. Nedokázala si svou čistokrevnou kamarádku představit bez kouzel.

„Už jsem těch mostů spálila tolik, že mě tohle nejspíš nezabije," uznala zamyšleně Pansy se zamračením, které se ale vztahovalo k nezdolným připáleninám v hrnci.

„Máš ho hodně ráda, viď?" pídila se Daphne dál, načež se její bývalá spolužačka usmála.

Pansy se místo odpovědi ohlédla přes rameno. Harry seděl s Ronem na pohovce, kde se o něčem zarytě bavili. Na jeho rtech se vyjímal široký úsměv, když horlivě přikyvoval v reakci na Ronovo oznámení. Vypadal šťastně a spokojeně, přestože se po nocích budil z nočních můr a křičel Benovo jméno. Teď na to ale očividně nemyslel, neboť s Ronem zcela jistě řešili něco úsměvného.

„To mi asi jako odpověď stačí," usoudila blondýna, přičemž i ona ty dva sledovala. Její pohled však směroval převážně k Ronovi, jemuž zasvětila své srdce před dlouhými měsíci a stále se vznášela na růžovém obláčku zamilovanosti.

Když Daphne promluvila, Pansy vzdala své snahy vyčistit dno hrnce, vše odložila a po vzoru Daphne se opřela o kuchyňskou linku. S utěrkou v ruce se zahleděla před sebe, zatímco otírala mokré části své pokožky.

„Napadlo by tě to, Daph?" otázala se ve chvíli, kdy Harry i Ron vyprskli nad něčím smíchy. Daphne pohotově zakroutila hlavou.

„Nikdy v životě. Zrovna my dvě, které držely basu s Dracem tak moc, až jsme začaly nenávidět všechny z Nebelvíru, nakonec skončíme s nimi? Vážně by mě to nenapadlo ani v nejbláznivějších představách," zkonstatovala pobaveně. „Ale jsem za to ráda," dodala ještě s vážností v hlase, přičemž hravě drcla do Pansy. Ta se zahihňala.

„To jo, nakonec nejsou tak hrozní," usoudila s úsměvem na rtech. Jakmile to dořekla, oba chlapci se zadívali jejich směrem.

„Co je?" ptal se vysmátý Ron.

„Je večer, čas jít domů," zavelela Daphne a kývla na něj hlavou, aby vstal. Zrzek ještě přátelsky poplácal Harryho po zádech, vytáhl z kapsy jeho zlomenou hůlku a položil ji na konferenční stolek, než opravdu na povel vstal a vydal se za svou vyvolenou.

S prásknutím opustili londýnský byt, aby Harrymu a Pansy dopřáli alespoň nějaké soukromí, když už tam zevlovali více jak půl týdne.

⚡️

Předposlední kapitola v sobě nese zároveň i nové začátky, ačkoliv si osobně nemyslím, že tohle Harrymu dlouho vydrží. Co si myslíte vy? Kdy se vrátí do světa čar a kouzel?

Jinak mám už pár měsíců nutkání psát o Daphne a Ronovi, ale ten čas... proč ho je tak málo? 😩 Přečetli byste si o nich něco někdy v daaaaleké budoucnosti?

Co nevidět sem přidám i poslední kapitolu a poté už jen epilog, kterým se uzavře celá tahle jízda s hořkosladkým koncem. Nezbývá mi tedy nic jiného, než se zeptat, jaké dojmy ve Vás příběh zatím zanechal?