Ačkoliv Harryho srdce pukalo zármutkem a výčitkami, které měl ohledně smrti Bena Savage, ve společnosti Pansy se zkrátka nedokázal soustředit jen na to špatné. Ač ji samotnou ještě několik týdnů zpět vnímal jako osinu v zadku, která ho tam štípala, kousala a merlinví co ještě, v tento den ji viděl jen jako toho nejochotnějšího člověka na celičkém světě.

Zmijozelka se totiž postarala o jeho blaho hned několikrát. Prve ho svedla ve skladu zásob, kde nedopatřením shazovali úhledně srovnané krabice, poté se oddávali společným hrátkám i za pokladnou, než po konci její pracovní doby ještě skočili na rychlý kopeček zmrzliny u Floreána. Harry tak odcházel domů s prázdnými koulemi a víceméně nasyceným žaludkem, neboť po zmrzlině smlsli ještě párek v rohlíku v mudlovském stánku nedaleko jejich domu. A pak si dali ještě hovězí burgery, cibulové kroužky a nakonec vše zakončili dvojitou porcí hranolků, které Pansy údajně nechtěla, ale nakonec snědla svoje i ty Harryho.

„Typická ženská," zkonstatoval pobaveně Harry, když si strčila do pusy poslední hranolku. Černovláska jen zakroutila očima, slízla přebytečnou sůl ze svých prstů a hravě do něj drcla ramenem.

„Moc dobře víš, že jsem docela netypická," zazubila se na něj hravě. S tím musel souhlasit, ostatně nikdo jiný mu nedokázal tak rychle obrátit náladu o sto osmdesát stupňů. Pansy to dokázala s lehkostí a nadhledem, jako by se právě pro tento úkon narodila.

Společně zalezli do činžovního domu, kde zamířili ke dveřím od sklepa. Pansy tam šla vůbec poprvé, neboť neměla ve svém vlastnictví nic, co by se nevešlo mezi čtyři stěny jejího pokoje. To málo, které u Parvati a Lenky zůstávalo, nepotřebovalo žádný speciální prostor.

„Ty první, hrdino," podotkla, když Harry otevřel oprýskané dveře a pobídl ji, aby vstoupila. Tma tam dole pod schody ji popravdě děsila a také si dovedla docela jasně představit, že je sklep plný pavučin a jejich osminohých tvůrců.

Vyvolený se polohlasně zasmál, načež opravdu vkročil do tmy jako první. Už věděl, že světlo nefunguje, proto vytáhl hůlku a za její pomoci si posvítil na cestu. Pansy ho mlčky následovala, přičemž se znechucenou grimasou sledovala povislé pavučiny lemující zábradlí i stropy nad schodištěm.

Stejně to vypadalo i pod schody. Do nosu ji navíc udeřil závan zatuchliny a plísně, která jistojistě musela být na každém rohu. Znechuceně se chytila za ústa, neboť jí z toho bylo zle, zatímco Harry sebejistým krokem směřoval k nablýskanému stroji, na němž ležely dvě helmy. Jedna obyčejná černá, druhá černá s bílými můrami po stranách.

Pansy mezitím došla ke komodě, vedle níž motorka stála, a opřela se o ni. Nejprve tedy zkontrolovala její okolí, aby náhodou nenarazila na nějakého děsivého pavouka o velikosti své dlaně, ale po ujištění se pohodlně opřela a sledovala, jak Harry kontroloval hladinu benzínu a huštění pneumatik.

Po chvíli odkopl stojánek, o nějž se motorka opírala, a mírně ji posunul. Nedopatřením najel Pansy na nohu, u čehož bolestně vyjekla a couvla, až narazila do komody, o kterou se opírala. Ta se zakymácela, přičemž začala přepadávat směrem k černovlásce. Harry naštěstí přiskočil, aby pád zmírnil a nenaštval tím paní Grayovou, ale to už se jeden šuplík kompletně vysunul a praštil Pansy do břicha.

„Ty vole, to je pěkně zákeřná věc!" zabědovala Pansy, přičemž se i ona podílela na zachycení komody. Pohledem zabrousila k obsahu šuplíku, který se sám odkryl. Netrvalo dlouho, když si posléze všimla, že uvnitř leží fotografie. „Podívej," promluvila k Harrymu. Ten sice silou vracel komodu na místo, ale podíval se.

„Tu už jsem někde viděl."

Zatímco komoda už opět stála na všech čtyřech nohách, oba se dívali do vrchního šuplíku. Z černobílé fotografie se na něj usmíval mladý pár. Oba drželi malé děti v náručí.

„Nepsalo se o nich ve Věštci?" vybavovala si matně Pansy se svraštěným obočím. Nechápala, co jejich fotografie dělala ve sklepě mudlovského domu.

„Počkej," zastavil ji Harry, když chtěla fotografii vzít. Jeho pozornost totiž upoutal novinový článek, na který si moc dobře pamatoval. Ten ležel ve stínu šuplete a byl zcela pokryt prachem, přesto Harry dokázal rozpoznat totožnost fotografií.

„Proč to tady je? Není to komoda paní..."

Pansy nemusela pokračovat ve své otázce. Naprosto zřetelně a jasně si vybavovala, o čem jim před pár týdny vyprávěla paní Grayová, když jim vysvětlovala důvod svých útočných dárků. Pravděpodobně se totiž jednalo o fotografii jejího syna a jeho rodiny, o nichž právě sousedka Grayová mluvila.

„Do hajzlu," utrousil zoufale Harry, když očima přelétl článek a zastavil se u data vydání. Osmnáctý březen osmadevadesátého roku. Pansy k němu vzhlédla, zatímco dávala od šuplíku ruce pryč.

„Mluvila o nich, že?" usuzovala, přestože odpověď už znala. Harry nepatrně přikývl a těžce polkl; v krku měl tak velký knedlík, že z toho nabýval pocitu brzkého udušení. Navíc se mu v mysli opět rozzářilo rudé světlo, které ozařovalo všechny, jejichž životy měl na svědomí. „Harry," oslovila ho, ale Vyvolený nevnímal. Místo toho vzal noviny do ruky, sroloval je a s prásknutím zavřel šuplík.

Rázným krokem se rozešel ke schodům, aniž by Pansy řekl jediné slovo. Ta okamžitě následovala jeho směr.

„Kam jdeš?" chrlila za ním, zatímco mu byla v patách.

„Jdu za Grayovou," odsekl naštvaně, ale spíš jen sám na sebe. Pansy v duchu zaúpěla a raději si pospíšila, aby neudělal nic, čeho by mohli oba dva litovat.

Zpomalili až v prvním patře před dveřmi paní Grayové. Právě tam Harryho srdce ztěžklo i s celým jeho tělem a nenašel v sobě ani kousek nebelvírské odvahy, která by mu dopomohla zaklepat. Naprosto zoufalým pohledem se obrátil k Pansy. Měla v ruce jeho osudové karty. Mohla mu říct, aby to nechal za sebou, ale dobře věděla, že by nikdy nebyl smířený s tím, že s paní Grayovou nemluvil. Už jen proto váhavě zvedla ruku a několikrát zaklepala klouby o dveře.

I ona si připadala zbabělá, když vyčkávali na sousedčin příchod. Něco uvnitř jejího nitra jí našeptávalo, že tohle rozhodně nedopadne dobře a potvrdilo se to, když jim paní Grayová otevřela a naštvaným pohledem je oba sjela.

„Co tu chcete?" zachraptěla hrozivě, až Pansy v duchu začala vymýšlet, jak co nejrychleji zdrhnout. Harry místo toho vytáhl starý výtisk Denního věštce a rozbalil ho. Sousedčiny šedé oči rázem zesklovatěly, její výraz mírně zjihl a naštvání nahradilo zoufalství. „Kde jsi to vzal?"

„Ve sklepě," přiznal Harry. Pansy mezi nimi těkala pohledem, připravena každou chvílí seslat na paní Grayovou Obliviate.

„Kdo ti dovolil se mi hrabat ve věcech?" osopila se na něj stařenka. Pansy si docela jasně vybavovala, že už mu něco takového vyčítala i ona, ale raději tuto vzpomínku zahrabala v zádi své mysli a pohybem ruky Harryho zarazila dříve, než stačil odpovědět.

„Chtěli jsme přesunout jeho motorku, aby vám nepřekážela," začala si vymýšlet avšak proto, aby došla k pravdě. Paní Grayová se na ni podívala. „Nedopatřením jsem vrazila do té komody a ona se převážila, takže se otevřel vrchní šuplík a my viděli fotografii z toho článku," ukázala na noviny, které Harry držel.

„Jak se to stalo?" vysoukal ze sebe nemístně. Netušil, že ta hloupá otázka ovlivní reakci paní Grayové tak moc. Stará žena totiž propukla v pláč a vytrhla mu noviny z ruky.

„Hledali tebe!" sykla po něm. Pansy se rychle ohlédla po Harrym, neboť věděla, že tohle slyšet zkrátka neměl. Ne, když si vyčítal smrt Bena Savage. „Byla jsem u toho, když mého syna, snachu i mé krásné vnoučátka ti vaši krvelační černokněžníci chladnokrevně zabili!"

„Byla jste tam?" otázala se tentokrát Pansy, kterou toto zjištění zaskočilo. Nedokázala si představit, jak se paní Grayové povedlo přežít bez úhony. Tedy... úhonou byla smrt její rodiny, ale ona přežila a Pansy nechápala, jak je to možné.

Stařenka po ní střelila nasupeným pohledem.

„Byla!" prskla. „Na vlastní oči jsem viděla, jak mi čáry vzaly mého milovaného Williama i s jeho ženou a dětmi. A na mě zkoušeli ta svá kouzla, jestli jsem náhodou neviděla jeho!" ukázala na Harryho, kterého opět bolestně píchlo u srdce. Nevěděl, co na to říct, cítil se vinen za vše, o čem mluvila.

„Proto jste mu poslala ten balíček?" pokoušela se pochopit celou situaci Pansy, zatímco paní Grayová strkala noviny do kapsy květované zástěry.

„Ano, a pak i tobě, protože bylo vidět, že k sobě máte blízko. Chtěla jsem, aby i on pocítil, jaké to je někoho ztratit," odpověděla stále stejně naštvaným tónem. To nakoplo Pansy k reakci.

„Víte paní Grayová, i Harry někoho ztratil," začala zprudka, „byl mu pouhý rok, když právě jeden z těch černokněžníků zabil jeho rodiče. Vraždil každého, kdo se mu připletl do cesty a pokračoval v tom i o patnáct let později, když se opět dostal k moci. To, že hledali právě Harryho, mělo svůj důvod."

„Neodpustím mu to!" skočila jí do řeči, sotva se Pansy nadechla. Ta se ale nedala jen tak odbýt, zatímco Harryho v očích štípaly slzy přiznané viny.

„Odpustíte," dušovala se Pansy neoblomně. „Protože právě on byl jediným, kdo celé tohle krveprolití mohl zastavit. A také to zastavil. Před vámi totiž stojí hrdina kouzelnického světa, který se postaral o to, aby nikdo další neumřel. A jak už to bývá, válka má své oběti."

„Byla to vaše válka!" zakřičela paní Grayová, až jí hlas přeskočil. Pansy se na ni okamžitě osopila.

„Naše, ale figurovali jste v tom právě vy. To vás, mudlů, se chtěl Voldemort zbavit!"

Harry překvapeně pohlédl na Pansy. V obličeji byla celá červená a nejspíš ani sama nepostřehla, že právě řekla Voldemortovo jméno bez znatelného strachu z jeho vyslovení. Tím si zasloužila jeho obdiv a dodala mu ztracenou odvahu.

„Paní Grayová," promluvil opět, čímž obě ženy donutil, aby se na něj podívaly. „Je mi líto, čím jste si kvůli problémům v kouzelnické komunitě prošla, mrzí mě i vaše ztráta. Spousty z nás přišlo o své příbuzné a já si to dávám za vinu, aniž by mě někdo nařknul stejně jako vy," vysvětloval. Paní Grayová ho mlčky poslouchala a Pansy rozdýchávala své rozhořčení. „Věřte mi, že není den, kdy bych si na všechny zesnulé nevzpomněl a odedneška budu mít v mysli i vaši rodinu. Protože máte pravdu."

Obě na něj překvapeně zíraly.

„Jak má pravdu?" nechápala Pansy.

„Paní Grayová," pokračoval k šedovlasé ženě, „vy jste říkala, že vaším záměrem bylo, abych pocítil stejnou ztrátu, jako cítíte vy, ale já s ní žiju celý svůj život. Vyrůstal jsem bez rodičů mezi lidmi, kteří kouzelníky nenáviděli stejně jako vy. Má vlastní teta se ke mně chovala jako k odpadu, ale po sedmnácti letech jsem se dozvěděl, že to bylo jen proto, že její sestra – má matka – položila svůj život za ten můj. Nezlobím se na ni, chápu to, proto rozumím i vám," pokusil se slabě pousmát. Paní Grayové stekla po tváři osamocená slza.

„Malé Jennifer nebyl ani rok," špitla nešťastně paní Grayová.

„Mrzí mě to," přiznal Harry, přičemž i on začal ronit slzy. „Mrzí mě, že se vás naše válka dotkla tak hrozným způsobem a mrzí mě, že jste toho byla svědkem. Pokud chcete zapomenout, mohu vám..."

„NE!" zamítla rázně. „To chtěli udělat i ti, co se objevili poté. Chtěli mi vymazat paměť, ale já nehodlám žít s tím, že bych nevěděla, co se stalo mému synovi!"

„Jen jsem –"

„Harry," oslovila ho mírně Pansy. „Nevysvětluj to. Pochop ji."

Paní Grayová skoro obdivně pohlédla na Pansy, načež přikývla. Rukávem trika si otřela slzy z tváře a překročila práh vlastního bytu, aby se postavila až před Harryho. Vzhlédla k němu, neboť byl o dvě hlavy vyšší.

„Váš svět pro mě vždy bude tím, kdo mi vzal rodinu a nechal mě tu samotnou. Neodpustím to nikomu z vás, protože každý do jednoho jste součástí celku," uvědomila ho chladně. „Ale tu motorku můžeš nechat přesně tam, kde ji máš. A teď, pokud mě omluvíte, budu pokračovat v nenávisti vůči vašemu lidu, zatímco si nebudu všímat ani jednoho z vás."

„To bereme," podotkla Pansy, než stačil Harry vůbec zareagovat. Paní Grayová se k ní otočila.

„Tobě se za ten dárek samozřejmě omlouvám," podotkla s vážným výrazem v obličeji. Pansy zakroutila hlavou.

„Neomlouvejte, jsem toho všeho stejnou součástí jako tady Harry. Jen nám slibte, že jako sousedi budeme vycházet a nebudeme se snažit navzájem pozabíjet," pohlédla na ní s jasnou přísností. Paní Grayová přikývla.

Černovláska na nic nečekala, ještě sousedce poděkovala a raději Harryho odtáhla ke schodišti, aby tam i nadále nemuseli postávat. Pro tento den bylo lítosti a viny příliš, nechtěla si to nadále připomínat. Harry kráčel se sklopenou hlavou po jejím boku, zatímco v duchu myslel jen na to, kolik krve měl na rukou.

⚡️

S další prodlevou a obrovskou omluvou Vám přináším kapitolu, ve které se konečně uzavírá kruh událostí ohledně paní Grayové. V přirozených mediích si můžete prohlédnout článek, který Harry s Pansy našli. Co se týče názoru paní Grayové, jste na její straně, nebo myslíte, že jednala afektovaně?