Už tomu byly téměř dva týdny od Parvatina a Lenčina odjezdu a necelý týden od zjištění, kdo stál za nevyžádanou poštou pro Pansy i Vyvoleného. Paní Grayové se úspěšně vyhýbali, ale nemohli přestat myslet na její slova.

Pansy vrtalo hlavou téměř každý den, proč se jim mstila za něco, co ani nemohli zažít, neboť opravdu vypadala starší než sto let, proto usuzovala, že minimálně v předešlých desíti letech o nikoho nepřišla. Byl to sice jen bláhový úsudek, avšak pro ni zcela logický. Proto ostatně nesouhlasila s takovým způsobem pomsty, jaký si paní Grayová zvolila.

Krom vyhýbání se stařeně Pansy míjela i Harryho, neboť s narůstajícími pracovními povinnostmi nezbývalo tolik času, aby se vrátila k tématu, které probírali s Vyvoleným toho večera, kdy u něj přespala. Od té doby se prakticky potkávali jen na chodbách domu a raději každý zaplul do svého bytu, než aby spolu mluvili. Vyřešili problém, který je trápil, a neměli si tak co říct, jelikož ani jeden z nich doposud nesebral odvahu, aby promluvil první.

Toho dne prováděla do nočních hodin inventuru veškerého zboží, které měli Borgin a Burkes v nabídce. Ani po deváté večer neměla hotovo, ale nechtěla si tuto práci přenášet do dalšího pracovního dne. Ten ji navíc čekal až po víkendu, takže by si buď musela dát víkendový přesčas, nebo nechat práci ležet celé dva dny, proto raději zůstávala v obchodě až do noci.

Když ho krátce po půlnoci nakonec opouštěla, měla co dělat, aby se udržela na nohou. V rámci ospalosti nebyla schopna samu sebe přemístit, proto musela zatnout zuby a projít Obrtlou ulicí, Příčnou i Děravým kotlem, aby se dostala do Londýna.

Rychlým krokem procházela ulice a pevně svírala mezi prsty hůlku, kterou měla pro každý případ připravenou. Nehodlala předstírat, že se nebojí. Obrtlá ji vyděsila natolik, že se pak bála i po cestě mudlovským městem, které ji ve tmě děsilo podobně jako ulice, kterou opustila první.

Po necelé hodině konečně stanula před mudlovským domem, v němž žila už tři týdny. Spadl jí kámen ze srdce, když zastrčila klíč do vchodových dveří a zámek hlasitě cvakl. Rychle se protáhla dveřmi, za nimiž si oddychla a ve spěchu vybíhala schody do druhého patra.

Tak moc se těšila do postele, že na první dobrou nepostřehla stín, který se kousek od ní mihl. Poslepu nahmatala světlo na zdi a rázem málem zemřela strachy, když spatřila Vyvoleného, jak se zvedal ze země u svých dveří a upíral na ni pohled smaragdově zbarvených očí.

„Co tu děláš?" vyhrkla vyděšeně, ale snažila se nebýt hlučná. Přeci jen nehodlala přivést na chodbu i paní Grayovou.

„Kde jsi byla?" ptal se unaveným a chraplavým hlasem. Pansy shlédla ke své pracovní košili se jmenovkou a logem obchodu, v němž pracovala.

„V práci?"

„Je jedna hodina ráno," uvědomil ji s pohledem upřeným k hodinkám na svém levém zápěstí, načež se podíval zpátky na ni. Pansy jen nechápavě nakrčila čelo. „Myslel jsem, že se ti něco stalo."

„A co by se mi asi tak mělo stát, hrdino?" promluvila k němu tak vlídně, jak jen dokázala. Koneckonců ji potěšilo, že se tak zajímal o její bezpečí. Jen netušila, proč tomu tak bylo a proč ji o tom právě informoval.

„Pracuješ v Obrtlé," připomněl jí neopomenutelné. Narovnal se naproti ní, až mu z toho zakřupala záda. „Ale vidím, že žiješ a jsi pořád stejně drzá, takže můžu jít s klidem v duši spát," usoudil nakonec.

Otočil se k ní zády a přešel ke svým dveřím. Pansy se krátce zamyslela, než k němu natáhla ruku a chytila ho za rukáv mikiny.

„Počkej," zavolala na něj polohlasně, načež se Harry otočil a pohledem několik vteřin setrvával na jejich rukách. Až poté se jí dlouze zadíval do očí, čímž ji připravil o všechna slova.

„Co je?" ptal se stále stejně chraplavě, jako když k ní promluvil poprvé té noci.

„Bál ses o mě, hrdino?" pokoušela se zjistit. Harry se neznatelně pousmál a k jejímu údivu lehce přikývl. „Myslela jsem, že mi přeješ život na ulici, pokud si to dobře pamatuju. Tak proč ta změna?"

„No tak," promluvil otráveně, „na tohle jsem příliš unavený."

„Dobře, hrdino," přikývla. „Tak se běž vyspat. Taky půjdu."

Sladce se na něj usmála, přičemž nechala svou ruku klesnout a otočila se ke svým dveřím. Rozespalý Harry mávl rukou do prázdna, aby ji chytil podobně jako ona jeho, ale byl natolik unavený, že na ni prostě nedosáhl. Nechal ji proto přejít až k Parvatině a Lenčině bytu, odkud se na něj znovu usmála.

„Půjdeš se vyspat ke mně?" navrhl náhle, až tím sebe samého překvapil. Pansy ohromeně zamrkala.

„Ty jsi něco pil, Pottere?" zajímalo ji. Jakmile Harry zakroutil hlavou, zastrčila klíč do svých dveří a odemkla. „Jen si skočím pro věci a hned se vrátím."

Harry přikývl a opřel se o zeď. Možná ji neměl lákat k sobě, ale během těch šesti hodin, kdy přemítal nad jejím bezpečím a představoval si katastrofické scénáře, usoudil, že si na její přítomnost svým způsobem stačil zvyknout. Už jen z principu odmítal přijmout realitu, ve které by si musel pro změnu odvykat a smířit se s tím, že by ji už neměl vidět.

Nejprve ho to netrápilo, ale když ji neviděl přicházet ani během sedmé hodiny večerní, pro jistotu došel zaklepat na její dveře. To samé udělal v osm i v devět, ale z místnosti se neozývaly žádné povědomé zvuky.

V ten moment začal posedávat na chodbě a vyčkával na její příchod, jelikož nechtěl působit jako otrapa, který by ji naháněl po celém městě. Víceméně stále věřil, že by si ta věčně drzá čarodějka hravě poradila s jakýmkoliv nepřítelem. Nakonec v chodbě usnul, načež ho probral až její příchod.

Právě z toho důvodu, že ji koneckonců rád viděl, se musel spokojeně usmát, když se před ním po několika minutách objevila s plátěnou taškou v ruce a ručníkem v podpaží.

„Potřebuju sprchu," oznámila mu. Harry s dalším úsměvem zaštrachal v kapse pro klíče a odemkl s nimi, aby mohli konečně zalézt dovnitř.

Byl takový gentleman, že jí dokonce nabídl, aby jeho sprchu použila jako první, ale Pansy takticky ustoupila a nechala ho, aby tam nakonec zašel první on. Věděla, že ho sprcha probere, a ona si tak mohla mezitím vytáhnout z tašky čisté věci a připravit je na komodu v chodbě.

Harry po několika minutách, kdy ho probrala ledová sprcha, vylezl pouze v ručníku omotaném kolem pasu a podržel dveře, aby si mohla zabrat koupelnu. Pansy se zuby nehty držela, aby si jeho polonahé tělo neprohlížela.

Když o něco později opustila koupelnu i ona, cítila se jako znovuzrozená. Mokré vlasy jí splývaly po krku, z kůže se jí linula příjemná vůně magnolií a mandlových květů. Rozhodně byla spokojená a bdělá natolik, že k Harrymu, nyní oblečenému do volných trenek, doslova hupsla, až na pohovce nadskočil.

Ten se na ni s údivem podíval, jestli jí náhodou nepřeskočilo, ale tvářila se zcela vyrovnaně. Sice se jí cukaly koutky, ale jinak vážně působila seriózně. A také roztomile v tom vytahaném tričku a puntíkatých kraťasech.

„Tak jsem tady, hrdino, už můžeš jít spokojeně spát," pokynula mu a hravě do něj drcla, jelikož působil, jako by byl v nějakém transu. Na svědomí to měl především jeho široký úsměv, kterého se nedokázal při pohledu na její rozzářenou tvář a neupravenou ofinku zbavit.

„Tak to abych šel, že?" ujišťoval se, ačkoliv doufal v zápornou odpověď.

Pansy si lehce skousla spodní ret a pohledem přitom sjela k jeho odhalenému hrudníku, na němž se rýsovaly drobné břišní svaly. Byl sice hubený, ale ne tolik, jak si pamatovala. Během léta nabíral na váze a během bystrozorského tréninku se očividně staral o to, aby jeho tělo působilo alespoň trochu sportovně. To mohla vidět i ve chvíli, kdy se zvedl z pohovky a odhalil tak vypracovaná záda, když se protáhl.

„Kam jdeš?" ptala se ho s úsměvem.

„Do postele přece, vždyť jsi mě právě poslala spát," nadhodil pobaveným tónem, čímž ji donutil k provinilému zamračení. „Leda bys nechtěla, abych šel, to bych zcela jistě zůstal."

„Páni, jak jsi galantní, Pottere," ušklíbla se. „To teď hodláš dělat všechno, co ti řeknu?"

Harry pokrčil rameny a kecl si zpátky vedle ní. Tentokrát však o dost blíž, až se jejich odhalená stehna dotýkala.

„Kdybych souhlasil, co bys mi nařídila? Jak tě znám, tak by to jistě bylo něco hrozně škodolibého," usuzoval. Pansy v duchu souhlasila, ale ve skutečnost jeho slova rázně vyvracela prudkým zakroucením hlavy.

„To by mi srdce nedovolilo!" prohlásila dotčeně, u čehož se Vyvolený náramně pobavil.

„Srdce? Co to je, proboha?" vytřeštil na ni oči. To už popadla polštářek, který měla po ruce, připravena ho praštit po hlavě. „Vidíš, už mi chceš zase ubližovat, ty můro!"

„Neříkej-mi-můro!" usykávala, ale tentokrát v jejím hlase bylo znát pobavení. Ačkoliv můra nepatřila zrovna mezi nejkrásnější tvory světa, svým způsobem jí to lichotilo. Připadala si jako královna všech nocí. Aby mu naznačila, že mu vážně ale opravdu vážně nehodlá ubližovat, položila si polštář do klína a skoro až andělsky se na něj usmála.

Harry přesto bránil svůj pohledný obličej předloktím, a když neucítil žádnou ránu, udiveně na Pansy pohlédl.

„Já snad sním," pronesl užasle, přičemž ho Pansy tentokrát doopravdy zasáhla do obličeje polštářem. Dostal tak dobře mířenou ránu přímo do nosu a brýle se mu zarazily do hlavy. „Sakra, au! Ty jedna –"

Poslední slovo zaniklo s černovlásčiným pištěním, když ji Harry začal škodolibě lechtat na žebrech. Jelikož se na pohovce začala svíjet jako had a kopat kolem sebe nohama, musel s tím po chvíli přestat a opět se bránit, aby ho nekopla do hlavy. Pro jistotu dokonce vyskočil z pohovky a chvíli se jen bavil nad tím, jak se Pansy udýchaně hihňala.

Bylo to docela zvláštní vidět ji tak uvolněnou a spokojenou. Její smích rozhodně lahodil jeho uším, ale stále pro něj byla temnou můrou, o které zcela jistě nevěděl, jestli by si ji měl pouštět blíž k tělu. Proto ostatně vyskočil, když mu došlo, že se jí dotýkal pod tričkem na holé kůži a zatraceně se mu to líbilo.

⚡️

Ti dva jsou prdlouši a potřebovali trochu toho správného rozptýlení, co si budeme povídat 😁 Co říkáte na Harryho gesto, když Pansy přišla z práce? Znamená to něco?