Když se druhý den Pansy probrala na pohovce s obličejem nalepeným na lesklou kůži, poměrně rychle ji to dovedlo k procitnutí. Uvědomila si, že u Pottera přespala a pro jistotu se rozhlédla kolem sebe. Když spatřila Vyvoleného ležet na zemi pod pohovkou, marně se pokoušela zabrousit do vlastní paměti, aby zjistila, jak se to stalo.

Na druhou stranu byla ráda, že se mezi nimi pod vlivem alkoholu nic nestalo. V tichosti vstala z pohovky, která pod její kůží vydala nepěkný zvuk a probrala tím Harryho s lehkého spánku.

„Pak že já jsem prase," zamumlal rozespale, zatímco poslepu hmatal po svých brýlích odložených na konferenčním stolku vedle něj.

„To ten gauč!" bránila se Zmijozelka. Rozhodně by si nedovolila ulevit v přítomnosti jiné osoby, na to byla dostatečně vychovaná a také měla jistý pud sebezáchovy svého vlastního sebevědomí.

„Já vím, prosím tebe," mávl nad tím rukou, a přestože si nasadil brýle, znovu zavřel oči.

Pansy to pochopila jako výzvu k odchodu, proto se pohmatem ujistila, že má hůlku stále tam, kam ji před příchodem k Potterovi zastrčila, a pospíšila si, aby co nejrychleji zmizela z jeho bytu. Jakmile však otevřela dveře, hlasitě vyjekla.

„Pottere! Balíček!"

To ho velmi rychle probralo. Rychle vyskočil na nohy a pospíchal k ní, aby vzápětí viděl stejně zabalenou krabičku jako před tím, jen mnohem větší. Zkušeně pohlédl k vedlejším dveřím, kde taktéž ležel nevítaný dárek, zatímco Pansy ochrannými kouzly zkoumala jejich obsah. Černá magie se opět nikde v blízkosti nevyskytovala, takže šlo o nějakou mudlovskou zbraň, se kterou nechtěla mít co dočinění.

Harry se narovnal, chytil Pansy za ruku a zatáhl ji zpátky dovnitř, přičemž za nimi zavíral dveře.

„Co je?" nechápala.

Vyvolený neodpovídal. Místo toho odešel do své ložnice, odkud se za chvíli vracel s placatým přístrojem a hledal, kam ho odložit. Nakonec jej položil na konferenční stolek, kde z oné pro Pansy nepochopitelné věci, udělal vyklápěcí a svítící mašinku, z níž se začaly ozývat chrastící zvuky.

Chtěla se ho zeptat, co to má za blbinu, ale nakonec svou otázku rychle polkla a nahlížela mu přes rameno. Harry zmáčkl velké tlačítko v levém rohu, pod nímž byly desítky dalších s písmeny a čísly a dalšími znaky, které vůbec nechápala ani ona ani on. Od Rona ale dostal jasné instrukce.

Jakmile se obrazovka té věci rozsvítila úplně a odkryla nepohybující se fotografii Rona a Daphne z nějakého koncertu, Harry se musel zasmát. Ti dva dělali vtipné obličeje a jeho to zkrátka pobavilo, přestože ten obrázek už viděl, když mu Ron ukazoval, co má dělat v případě, že se objeví další nevyžádaná pošta.

Pomocí snímače otisků, jak to Pansy ve své mysli nazvala, začal přejíždět takovou pokřivenou šipkou po ploše displeje. Zastavil se až u ikonky s kamerou, na kterou dvakrát klikl. Trvalo několik vteřin, než se jim ukázala jejich chodba z úhlu, kde byla umístěna kamera.

„Aha!" zvolala Pansy, když konečně pochopila, co Harry dělal.

Ten jen zakroutil očima, přičemž upřel pohled na čas a poté pomocí kláves přetáčel tak daleko, aby se dostal k podezřelému pohybu.

Stačila jen chvíle, aby jemu i Pansy spadla brada až na zem. Krabice jim tam totiž chodila dávat paní Grayová a ani se nesnažila zakrýt svůj obličej.

„Ta stará jepice!" zabědovala Pansy pohoršeně. „Já jí ukážu!"

„Počkej!" zastavil ji rázně Harry. Rozhodně nečekal, že by něčeho takového byla stařenka schopná, ale kamera nemohla lhát. V té žádná kouzla nefigurovala.

„Ne, půjdu jí to okamžitě vytmavit!"

Nenechala si to vymluvit. Z Harryho bytu vystřelila rychlostí Zlatonky, až se za ní zaprášilo. Harry vyběhl za ní, ale dohnal ji až v prvním patře, kde už černovláska bušila na dveře paní Grayové a u nohou jí ležela nerozbalená krabice s rudou mašlí.

„Vylezte, vy stará čarodějnice!" hulákala na celý dům. Harry za ní postával s rukama na obličeji a proklínal sám sebe, že si ten záznam nepustil sám.

Na ono zavolání paní Grayová slyšela. Trvalo sice, než se objevila ve dveřích, ale po chvíli už tam stála a výhružně na Pansy mávala holí.

„Vy jste ještě tady?" ptala se opět, čímž černovlásku akorát tak rozzuřila k nepříčetnosti.

„To tedy jsme, tak laskavě přestaňte s těmi svými marnými pokusy nás odtud vyštvat," pohrozila jí a dokonce, aniž by si uvědomila, že tím poruší zákon, vytáhla na stařenku hůlku.

Ta se téměř okamžitě začala chraplavě smát. Pansy se nejistě ohlédla po Harrym, který situaci taktéž nechápal.

„Věděla jsem, že jste stejní jako on! Ten kluk, co tu před lety bydlel, byl také podivín jako vy!"

„O čem to melete?" vyjela po ní Pansy.

„Ten kluk, kterému patřila ta motorka, co ji před měsícem tenhle neučesaný zmetek uklidil do sklepa a poničil mi komodu!"

Zatímco Pansy stále nechápala, Harrymu pomalu ale jistě začínalo docházet, co se tady dělo. Aby se ujistil, zvedl ruku a přihlásil se o stařenčinu pozornost.

„Myslíte Siriuse Blacka?" ujišťoval se. Paní Grayová se mírně zamračila, načež mu dala za pravdu.

„Možná se tak jmenoval. Každopádně mi on a jemu podobní pili krev celý život. A teď si tu vy dva kouzlíte a děláte nepořádek, takže skliď tu hůlku a chovej se slušně, ty náno pitomá," obrátila se čelem zpátky k Pansy, která neuvěřením zalapala po dechu.

„Jak jste mi to řekla?"

„Počkej," zastavil ji od snahy uřknout tu prošedivělou ženu a místo toho se zeptal na to nejpodstatnější: „Řekla jste, že tu kouzlíme?"

„Řekla," přitakala stařena, čímž donutila zpozornit i Pansy, která doposud její slova vnímala jen napůl. „Ty vaše bláznivé čáry mi vzaly syna a jeho rodinu, proto jsem vám poslala ty balíčky. Oko za oko, zub za zub," škaredě se na ně usmála.

„Ale my vaše příbuzné nezabili!" hájila se Pansy statečně. Harry pohotově přiložil svou ruku na její ústa, aby konečně zmlkla.

„Je nám moc líto, čím jste si musela projít, ale my opravdu nemáme na rukou krev. Nejsme všichni stejní," snažil se paní Grayové vysvětlit, že opravdu nikoho nezavraždil. Krom Voldemorta, ale to byl tak docela jeho životní úděl.

„Jste," stála si za svým stařena, v jejíchž očích se třpytily slzy. „Zmizte mi z očí, nechci vás tu potkávat."

Nic dalšího jim neřekla. Práskla za sebou dveřmi a za doprovodu souhlasného mňoukání odcupitala kamsi z jejich doslechu. Pansy s Harrym si vyměnili pohledy, ale ani oni nic nepromluvili, jen se bok po boku vrátili do Harryho bytu a trávili tam zbytek rána, během kterého se připravili na odchod do svých zaměstnání.