„Co se to tu zatraceně děje?" nechápal zrzek situaci, do které bez vyzvání vstoupil. Daphne se vedle něj culila jako měsíček na hnoji a tahala ho za rukáv košile, aby raději odešli. Ron však hořel zvědavostí pochopit, co se to před ním u Merlinova zraku dělo.

Pansy schovala kalhotky, o kterých už s jistotou mohla tvrdit, že jsou její, za sebe, zatímco Harry si přivinul župan k hrudi a cítil se mnohem hůř než během předchozího rozhovoru.

„Potter mi leze do soukromí," osvětlila mu situaci Pansy, na což Ron reagoval dost pobaveně.

„Nevím, jestli to je zrovna jeho iniciativa, když mu ukazuješ svoje kalhotky. Já to viděl," dodal, aby pochopila, že myslel ty v ruce. Nemohl přeci vědět, že Harry před chvilkou viděl i ty, které měla pod šaty.

„Radši půjdeme, Rone," naléhala Daphne, která byla do celé situace zasvěcena ode dne, kdy se ti dva setkali v přístěnku a docela rychle si domyslela, že ono spodní prádlo nejspíš nechala Pansy na místě činu jako důkaz.

„Ale mě to zajímá!" bránil se jejímu tahání za rukáv. Harry nešťastně svěsil ramena, zatímco pohoršená Pansy prošla kolem příchozí dvojice, přičemž do Weasleyho drcla ramenem.

„Pansy!" křikla za ní Daphne. Pro jistotu vyběhla stejným směrem, a tak Harry s Ronem zůstali v místnosti docela sami.

Dveře obou bytů se jednotně zabouchly. Ron si ještě chvíli Harryho nejistě prohlížel, než se Vyvolený probral z nevědomosti a pokynul mu, aby se posadil. Věděl totiž, že z toho, co mu hodlá říct, spadne na zadek.

Pro jistotu mu ještě nalil skleničku ohnivé whisky, přičemž se na něj Ron díval a absolutně nechápal, co se dělo.

„Už vím, co se stalo při té oslavě konce školy," spustil opatrně a raději se vzápětí ještě napil, aby unesl tíhu reality. Ron slabě přikývl a napil se také, jelikož vůbec nečekal, co se posléze dozví.

„Tam se dělo věcí," podotkl netaktně Ron, jak u něj bylo zvykem, avšak tentokrát měl docela pravdu. Rozhodně se té noci dělo hodně věcí, avšak ne všechny byly zapamatovatelné.

„A mně se taky stala jistá...věc," poznamenal, u čehož opět okusil chuť ohnivé, která ho příjemně zapálila v krku, když polkl.

„Děsíš mě, Harry," přiznal Ron. „Co se stalo? Nejsi snad..."

„Ne, proboha!" dušoval se Harry, jelikož tušil, co měl Ron na mysli. Pak mu ale došlo, že to vlastně netuší. „Počkat, co nejsem?"

Ron se zatvářil ještě zmateněji než doposud. „No, na kluky přece. Já si to teda chvilku myslel, když tě Cedric zval ve čtvrtém ročníku do koupelny prefektů, ale –"

„Ježíši, ne, fuj! Přestaň o tom mluvit!" zamítl pohotově Harry. Ron si znatelně oddychl a raději se znovu napil. „Ale vyspal jsem se s Parkinsonovou."

Bylo to venku. Stejně tak byl venku obsah Ronových úst a veškerá ohnivá whisky tak potřísnila Harryho konferenční stolek. Ron se nepříjemně zakuckal a kašlal ještě několik vteřin poté, co Harry mávl hůlkou, aby stůl vyčistil.

Když se jeho zrzavý kamarád napřímil a ustaraně si ho prohlédl, Harry jen přikývl. Ron pochopil, že se nejedná o žádný mrtvice způsobující vtípek a celý v obličeji zbělal.

„To je ta holka z přístěnku?" domyslel si správně, načež ho napadla i další otázka. „Ginny to ví?" ptal se dál.

„Je a neví," odpověděl naráz. „Ani já donedávna netušil, že to byla zrovna ona. Měl jsem okno," přiznal. Pohledem zabrousil k té věci, která ještě před hodinou bývala pozlacenou Myslánkou, avšak teď už vypadala jako nevydařená socha ze zlata.

„Počkat, tohle mi nějak nesedí," zamyslel se Ron. Zachmuřeně se mračil, u čehož nad čímsi mlčky přemýšlel několik dlouhých vteřin. „Vždyť jste se před pár dny chtěli zabít. A dneska ti tu ukazovala svoje kalhotky."

„To je zase jiný příběh."

„Spal jsi s ní víckrát?" vychrlil Ron a pro jistotu odložil skleničku, protože pít už vážně nehodlal. Nerad by tak dobré pití prskal po obývacím pokoji Vyvoleného.

„Ne!" uvědomil ho rázně Harry. „Ty kalhotky... Počkat, ona se mi taky hrabala ve věcech!" došlo mu za pochodu, ale to si musel vyřídit až s ní. Musel se vrátit k vysvětlování: „Ty kalhotky jsem našel v přístěnku druhý den, když jsem se snažil zjistit, kdo tam se mnou vlastně byl. Vážně jsem ji nepoznal, byla tam tma jak v pytli."

Ron chápavě přikývl. To mu rozhodně dávalo smysl.

„A jak ses to teda dozvěděl?"

„Když se sem nastěhovala, nastala taková chvíle, kdy jsem jí pomocí Diffinda roztrhl pytel s odpadky a pak, když jsem použil Calvorio a ona začala plešatět," oba se nad tou zmínkou pousmáli, „jsem využil jejího úprku, abych se podíval, co tam krom deníčků a starých plyšáků skrývala. Na jednom z nich jsem našel ležet flakonek se vzpomínkou, proto jsem ho pochopitelně schoval do kapsy. No a před pár dny jsem zjistil, že to byla vzpomínka na tu noc v přístěnku."

Ron se nejistě podíval k místu, kde dle jeho mínění nejspíš postávala Myslánka.

„To udělala ona, když zjistila, co jsem udělal," vysvětlil mu Harry, načež Ron opět chápavě přikývl.

„A co s tím teď budeš dělat?" zajímalo ho.

„Co bych s tím měl jako dělat? Tohle už nespravím," postěžoval si nad špatně investovanými galeony. Ron mu po vzoru Hermiony vpálil pohlavek. „Au! Co děláš?"

„S Parkinsonovou, ty truhlo!"

„Co bych s ní měl jako dělat?" poupravil tedy Vyvolený svou otázku, čímž Rona přiváděl k jistému zoufalému rozpoložení. „Vždyť je to zmije jedovatá, já ji nechci!"

Ačkoliv právě tato slova vyřkl nahlas, v mysli zabloudil k tomu, jak se před ním sklonila, aby otevřela šuplík a jemu se tak naskytl velice uspokojivý pohled. Aby zahnal nekalé myšlenky, zavrtěl hlavou.

„Ne, nechci," řekl ještě, jako by se potřeboval v té myšlence utvrdit.

„Nic takového jsem neřekl," pokrčil Ron rameny. „Ale musíš uznat, že je tu díky ní docela zábava," nadhodil s úsměvem.

„Jo, jo, zábava," zamumlal Vyvolený, avšak to už mu v mysli zablikalo výrazně rudé světlo. „To mi připomíná, že nám někdo poslal poštou bombu. Nejdřív mě a potom Parkinsonové."

Ron rázem zvážněl a zamračil se. „A to jsi mi hodlal říct kdy?"

„Teď přece," osopil se na něj nechápavě. „Ale nejspíš nezjistíme, kdo to byl, dokud tu osobu nenachytáme při činu. Společně jsme totiž vyřadili všechny možnosti, které by nás dva spojovaly, takže netušíme, kdo to mohl být," pokrčil ještě rameny. I mezi jeho obočím se utvořila zamyšlená vráska.

„Hm," zamručel nespokojeně zrzek. „A co zkusit dát na chodbu mudlovskou kameru?"

Harrymu se rozzářily oči. Popravdě ho nic takového nenapadlo, neboť měl plné ruce práce s přemýšlením nad viníkem, ovšem Ronova rada byla takřka geniální. Vymrštil se z pohovky a rychle vypálil ke dveřím.

„Kam jdeš?"

„Jdu se domluvit s Parkinsonovou, jestli mi na to přidá, když mi zničila Myslánku!" oznámil mu sebejistě, u čehož otevřel dveře a následován svým nejlepším přítelem přešel ke dveřím protějšího bytu.

Po zaklepání netrpělivě vyčkával, u čehož neustále klepal špičkou bosé nohy na rohožku. Pansy trvalo dlouho, než se objevila ve dveřích s nasupeným výrazem.

„Co chceš, Pottere?" sykla po něm.

„Ron je génius!" zvolal a prudce do ní vrazil, aby vešel dovnitř. Pansy si mnula zasažené rameno, zatímco kolem ní prošel i Ron.

„Jsem génius, slyšela jsi?" rýpl si do ní, ale krátce na to se setkal s jejím nasupeným pohledem a raději mlčky pokračoval dovnitř. Ne nadarmo se říkalo, že není radno dráždit hada bosou nohou. On měl ale na nohách boty, takže na pozoru měl být Harry, jestli to dobře chápal.

Pansy Rona následovala do obývacího pokoje, kde v křesle seděla Daphne a spokojeně popíjela skřítčí víno. Zrzek se k ní přichomýtl a ukradl si od ní dlouhý polibek, než se postavil po její pravici. To už stál Harry uprostřed místnosti a slavnostně se usmíval.

Černovláska se postavila naproti němu ke zdi, kde se opřela se zkříženýma rukama na prsou.

„Ron přišel na to, jak odhalit našeho společného nepřítele," promluvil především k Pansy. Ta nevypadala příliš zaujatě, proto musel pokračovat: „Pořídíme si do chodby mudlovskou domovní kameru a díky ní uvidíme, kdo nám tam příště něco položí!"

„A co když žádné příště nebude, ty hrdino?" zajímalo ji. Harry nejistě pohlédl na Rona.

„Jestli vám někdo poslal bombu, chce vás vidět mrtvé. A vy žijete, takže se pochopitelně uchýlí k dalším krokům," poklepal si na spánek, jako by chtěl Pansy naznačit, že je snad úplně blbá.

Ta k jeho údivu přikývla. „A proč s tím lezete za mnou? Potter ten balíček dostal první, tak by měl běžet pro tu kameru a neztrácet tu čas žvatláním."

„Ty mi na to totiž přispěješ, ty škodolibá můro!" zdvihl výhružně prst. Daphne si promnula kořen nosu nad tím pitomým oslovením, zatímco Ron se nad ním hlasitě zasmál. Pansy to však nikterak nepobavilo.

„Přispět by ti na to měl tamhle Weasley, když ho to napadlo," nadhodila, čímž donutila Rona k zmlknutí.

„Starám se o vaše bezpečí, ale rozhodně nejsem charita," odpověděl jí rázně. Daphne se na něj pousmála, za ni to byla rozhodně dobrá reakce a musela mu to dát najevo.

„Fajn, fajn," uznala nakonec Pansy, které bylo jasné, že pokud se bude škrtit o peníze stejně jako Potter, z místa se nikdy nepohnou. „Tak já ti na to přispěju, když na tom náš inteligentní král trvá."

„Řekni to ještě jednou," pobízel ji Ron s rukou u ucha, aby ji lépe slyšel.

Pansy se chtě nechtě usmála jeho směrem a s rukama ve vzduchu, s nimiž třepotala, začala skandovat.

„Weasley je náš král, Weasley je náš král."