Pansy zůstala u Harryho skoro celý večer. Čas od času společně zkontrolovali chodbu, a když viděli, že i před jejími dveřmi leží podivný balíček, Harry si zopakoval cestu mimo obyvatelná území a nechal bombu tam.

Někdo měl rozhodně na ty dva políčeno, což se jim pochopitelně nelíbilo. Zůstali proto v Harryho bytě, kde vzájemně hodnotili, kdo za tím vším mohl stát.

„Co třeba Zabini?" nadhodil Harry, když už vážně nevěděl, koho obvinit. Pansy nesouhlasně zakroutila hlavou.

„To, že ti leží v žaludku a nedokážeš se přes to přenést, neznamená, že by ti udělal něco takového. Navíc proti mně nic nemá," pokrčila rameny. S Blaisem sice už nebyli nejlepšími přáteli, ale vždy, když ji potkal, ji mile pozdravil a prohodil s ní pár slov.

„Přenesl jsem se přes to," oponoval jí se zamračením. „Jenom je nepotřebuju vidět každý den."

„Dobře, hrdino, jak tvrdíš," nenechala se přemlouvat a raději zapsala další jméno na popsaný pergamen. Jako obvykle to dopadlo tak, že jeden z nich zmínil osobu, kterou ten druhý okamžitě zavrhnul. A jelikož byly balíčky zabalené zcela totožně, muselo se jednat o člověka, který neměl v lásce ani jednoho z nich. Jak tak postupovali dál, zjistili, že je nikdo nenapadá.

Pomalu ale jistě se blížila desátá hodina večerní, avšak Pansy nechtěla jít do toho prázdného bytu a trávit tam noc plnou strachu. Možná by to vnímala jinak, kdyby Parvati s Lenkou nebyly na cestách. Teď už se ale bála i o svůj vlastní život, jelikož dostat něco tak úderného a s jasným sdělením, ji opravdu děsilo. Harry ji k jejímu překvapení ani jednou nevyzval, aby odešla, proto nadále zůstávala.

„Skočím do sprchy, ale klidně tu zůstaň, jestli chceš," navrhnul sám od sebe. Pansy s letmým úsměvem přikývla.

Sledovala Vyvoleného, jak nejistě sáhl po županu, který měl pověšený na dveřích do ložnice a pak mlčky odešel do koupelny, kde za sebou zavřel a dokonce zamkl. Musela se nad tím tiše zasmát. Snad si nemyslel, že by ho tam přepadla?

Několik minut vyčkávala v tichosti na pohovce, načež její pohled opět utkvěl na Myslánce. Poháněna zvědavostí vstala a sevřela mezi prsty malý flakonek se vzpomínkou. Opravdu ji zajímalo, co si chtěl Potter připomenout, proto se ohlédla přes rameno a nastražila uši.

Voda ve sprše tekla plným proudem, a tak neváhala a obsah flakonku nalila do tekutiny v Myslánce.

Trvalo jen pouhých pár minut, než došla k uvědomění, že jí jsou tyto vzpomínky velmi dobře známé. Aby také ne, když se jednalo o výňatky z její vlastní mysli, které si strážila natolik dobře, že je zahrabala kdesi ve svých věcech a domnívala se, že je střeží jako oko v hlavě.

Vytáhla hlavu z mísy a prudce tuto skutečnost rozdýchávala, zatímco k ní doléhal zvuk bosých chodidel kráčejících po podlaze. Bleskově se otočila čelem k Vyvolenému, který si nervózně skousával ret a hleděl na ni s viditelným strachem v očích.

„Ty jsi mi ukradl vzpomínku, Pottere?" vyjela na něj, aniž by čekala na jeho prvotní reakci.

„Neukradl," zamračil se, „vyhodila jsi ji."

Povytáhla obočí. Že by se flakonek připletl mezi věci, které odnášela v pytli do popelnice? Ať už to bylo jakkoliv, Potter rozhodně neměl právo jí lézt do soukromí a už vůbec ne takovým způsobem. Mnohem víc než tento čin ji však trápila skutečnost, že Harry tím pádem musel vidět, co se onehdy stalo v přístěnku na košťata a zjistil tak, že se jednalo o ni.

„To nic nemění na tom, že jsi narušil moje soukromí!" osočovala ho právem. Ať už na ně měl pořízeno kdokoliv, v tu chvíli ji to nezajímalo a hodlala odejít. Než k tomu však došlo, mávla ještě hůlkou k Myslánce. „Incendio," vyřkla tak prudce, že Harry nestihl ani zareagovat a jeho nově zakoupený majetek začaly pohlcovat plameny. Mnohem víc ho v tu chvíli ale zajímalo, že se Pansy rozhodla odejít a ráznými kroky mířila ke dveřím.

Mávl sice pohotově hůlkou k hořící Myslánce, aby se oheň nerozšířil, ale vzápětí už vybíhal za černovláskou, která rázným krokem opouštěla jeho byt.

„Počkej, vysvětlím ti to!" křičel za ní. Pansy se otočila na patě, až kůže zaskřípala o nablýskanou podlahu. Věnovala mu tak rozzuřený pohled, až se polekal.

„Jak mi chceš vysvětlit, že ses bez svolení podíval na moji vzpomínku?" svraštěla obočí, když s každým dalším slovem zvyšovala hlas. „Moji vzpomínku!" zopakovala rázně.

Harrymu ruply nervy. „Není jenom tvoje, je naše!"

Pansy na něj několik vteřin mlčky koukala s pootevřenou pusou. V jeho slovech samozřejmě zaznamenala pravdu, kterou nemohla rozporovat, ale mnohem více ji zarazil tón, jakým to řekl. Jako by mu na té vzpomínce také záleželo a chtěl obhájit své konání, když ji tak sprostě ukradl.

Nic to však neměnilo na tom, co provedl.

„Pak sis měl třídit vlastní vzpomínky a ne ty moje," poznamenala rázně. Harry už myslel, že ji nějak oblomí, ale nepodařilo se to. Ta jedovatá zmije se prostě musela hádat, dokud neměla poslední slovo.

„Já si to... nepamatoval," přiznal skoro až zahanbeně, čímž donutil černovlásku zmírnit své zamračení. Ani to ji sice neoblomilo, avšak kdesi v hloubi své mysli jeho čin chápala. Také by ji zajímalo, co se stalo, kdyby neměla šanci si to pamatovat. A s tím, jak byl onehdy společensky unaven, on tuhle šanci rozhodně neměl.

„Pořád to není důvod k tomu, aby ses hrabal v cizích vzpomínkách," zopakovala o něco klidněji, přesto byla stále nadmíru rozzlobená. Harry svěsil koutky a zahanbeně pohlédl k zemi. „Nedělej tu ze sebe chudáka, Pottere, dívej se mi do očí!" okřikla ho rázně.

„Co chceš slyšet? Že mě to mrzí?" nechápal. I on opět zvýšil hlas.

„Koupil sis Myslánku jenom proto, abys viděl moji vzpomínku, aniž bys věděl, co se v ní nachází?" uvědomila si. Harry se sám sobě musel v duchu zasmát, jelikož přesně to udělal. Čert vem, že ho to stálo dvouměsíční plat bystrozora v zácviku. „Proč?" zeptala se, když nepatrně přikývl.

Nemělo cenu lhát. „Myslel jsem, že na tebe pak budu mít něco, jako ty na mě to brečení ve vlaku," přiznal, u čehož se jí díval do očí tak dlouho, jak jen mu to víčka dovolily. Zamrkal až ve chvíli, kdy se Pansy uchechtla.

„A ono to nevyšlo, co?"

„Jsem rád, že se bavíš," prohodil otráveně.

„Přesto jsi na mě páku měl. Proč jsi ji nevyužil?" zajímala se dál o dost klidnějším hlasem. Chtěla to celé pochopit, pak mohla s klidem na duši odejít.

„Protože tohle nebyla taková páka, jakou bych potřeboval. Tímhle bych mezi námi akorát vytvořil dusno, které se těžko krájí," pokrčil rameny. Pansy si ho tázavě prohlédla. „Nevím, co ti na to říct."

„Prostě na to zapomeň, Pottere. Jako jsem to udělala já," odpověděla mu rázně a chladně, čímž velice zřetelně zabodla do jeho srdce ostrý kůl. Ano, lhala, protože na to nikdy nezapomněla, ale to Harry nemusel vědět. „Byla to chyba. Nezávazná a ojedinělá chyba," podotkla ještě, než se podruhé otočila na patě a zamířila ke dveřím.

Jen co je otevřela, se však zastavila, když si náhle uvědomila, že ani on ten večer nepřešel jen tak. Vybavila si šuplík, o který při svém příchodu zavadila pohledem, proto se otočila zpátky a rázným krokem dupala k jeho ložnici.

„Kam to jdeš?" nechápal Harry, ale jakmile se černovláska předklonila k nočnímu stolku a otevřela vrchní šuplík, polil ho studený pot.

A jak se tak předklonila, mohl docela dobře vidět její zadek a světlé přirození prosvítající pod krajkovým spodním prádlem. Naklonil hlavu na stranu, neboť ho ovládly pudy, avšak v momentě kdy Pansy vytáhla z šuplíku krajkové kalhotky, raději se začal dívat jinam.

„Ty jsou moje?" ptala se ho s vážnou tváří, zatímco Harry upíral pohled ke stropu se semknutými rty. „Pottere, ptám se tě, jsou to moje kalhotky?"

Jakmile zazněla její otázka, prošel otevřenými dveřmi Ron a udiveně si ty dva prohlédl. Daphne po jeho boku nejprve přejela pohledem Pottera, než si všimla Pansy, která držela mezi dvěma prsty kus látky.

⚡

Konečně tu máme nějaký ten posun v ději a odhalování věcí, které se staly ještě v Bradavicích. Teď už vy i naši hrdinové víte, co se přesně odehrálo, kdo si co pamatuje, a kdo vůbec nevěděl. A pak jsou tady ty kalhotky... 😅 Co myslíte, jak na to budou reagovat Ron s Daphne? A jak se celá situace podepíše na (ne)vztahu Harryho a Pansy?