[Nad hlavou je můj svět. Prosím vás odpusťte mi!... Idk už mi to dva týdny hraje v hlavě, yikes]

ᰔ

„Já chci domůůůů,“ zakňučel do své pravé paže, jak ležel na stole, hlava mezi nataženýma rukama. Vedle něj v klidu, nezaujatě obědval Hyunjin, v klidu se koukaje do mobilu. Jedna z jeho spolužaček zrovna přidala hezkou fotku, kde vypadala více než roztomile, a tak už pět minut přemýšlel, jak napsat milý, hezky, lichotivý komentář, ale aby nevypadal zoufale. Něco jako Jeongin, když blondýn zveřejnil fotku.

Momentálně byli v menze, jelikož oba měli volno, Minho konkrétně na dvě a půl hodiny, které hodlal strávit ve studovně, tak jako vždy. Samozřejmě jakmile doobědval a došoural se unaveně do studovny, záhadná síla jej během pěti minut přenesla do vedlejších dveří, kde byla knihovna a on skončil u čtení. Jaké to překvapení.

Předešlou krátkou novelu měl už za sebou, a tak teď začínal realistický román od ruského autora. Někdo by jej nazval fádním, zdlouhavým a nudným, on by jej nazval typicky realistickým a právě proto zajímavým. Proto během zbylých dvou hodin stihl přečíst hned sto padesát stran ze šest seti.

ᰔ

Bylo půl šesté, když opouštěl budovu školy, žluté světlo zalévajíc ulice pokryté sněhem. Chlapec si urychleně sundal brýle, jež díky zamlžení neměly cenu. Šály se ale vzdát nehodlal, a tak do ní zaryl nos a do sluchátek si pustil hudbu. Ruce se skrývaly v kapsách před chladem, v čemž jim mohly velice snadno pomoct rukavice. Minho si tiše zanadával, že si je stále nepořídil.

Domu došel promrzlý, prsty prokřehlé a sotva hýbatelné. U nosu kaplička, líčka červené.
„Sakra,“ zafuněl a doslova vypáčil svou nohu z boty, která odletěla k ponožkám s roztomilými avokády. Pecky sloužily jako bříška.

„Víš, že s čepicí a rukavicemi by ti bylo líp, že jo?“ zeptal se spíš ironicky, srkaje ze svého horkého čaje. Minho mu věnoval pohled a otráveně odešel do svého pokoje, vypadaje u toho jako dítě s tím vším dupotem.
„Sousedi pod náma nás zabijou jestli to budeš dělat častěji,“ houkl ještě mladší, než dveře zaklaply.

Pouze si povzdechl a chtěl se otočil, když na přední dveře někdo jemně zaklepal. Zmateně k nim tedy došel a podíval se do kukátka, jde stála promrzlá lištička. Nadšeně otevřel dveře, za rukám ji tahaje dovnitř. Jeongin málem hodil hubu o práh, jelikož ti nečekal, byl vylekaný, zmatený a moc zmrzlý, aby dělal prudké pohyby.

„No konečně! Musíš mi pomoc,“vyjekl a aniž by se otočil, odešel si odložit hrníček do obýváku, aby mohl jít připravit čaj pro mladšího. Ten se zatím poměrně vrátil nohama na zem a začal se soukat z bundy, boty zouvaje Minhovým způsobem.

„Takže!“ Hyunjin před něm postavil hrníček s vodou, do které se pomalu vpouštěla purpurová esence, vytvářeje obrazce, jako by někdo do vody na papíře nořil štětce s vodovkami. Vedle hrníčku ležela lžička a na stole byl hrníček s cukrem a talířek na odložení vylouhovaného čajového pytlíčku.

Černovlásek si schoval nohy pod sebe, i přestože lehce do boku, dlaně vměstnal mezi stehna a zaujatě pohlédl na blondýna. Hyunjin poměrně agresivně hledal něco na mobilu, než mi ho vrazil před obličej.
„Vidíš ji?!“ zeptal se hystericky. Jeongin měl sto chutí mu sarkasticky odpovědět že ne, protože ji má přímo před očima. Nestalo se tak.

„Ano... To je... Kdo to je?“ zeptal se zmateně, i přestože tušil. Hyunjin prudce škubl rukou k sobě a s malým úsměvem se podíval na obrazovku.
„To je jedna holka, se kterou mám asi půlku přednášek? Upřímně netuším, co má za obor, ale to bych mohl zjistit, až ji někam pozvu, ne- KAŽDOPÁDNĚ proč jsi tady!“ Hyunjin se nepřímil a rázným hlasem zvolal až moc nahlas, jelikož Minhovo 'Hej' se ozvalo i přes dveře.

Tišeji tedy pokračoval: „Potřebuju pomoct. Psal jsi někdy svému crushovi komentář?“

Jeongin se zarazil. Samozřejmě že psal. Pod každou fotkou od doby, co se seznámili, měl Hyunjin vždy první komentář od něj. Občas nějaká věta, občas jen emotikony, ale vždy něco.

„Jo... Chceš napsat něco, co potěší, ale nebude vypadat zoufale?“ zeptal se hláskem, který dával najevo, že něco je špatně, ale Hyunjin byl až moc sám sebou, tak jako vždy, když přišlo na mladšího. Přesně jak Minho řekl.

„Ano ano! Pomůžeš mi?“ Jeongin se ještě dlouho nesnášel, že přikývl.

ᰔ

Minho poslouchal všechno, co mu mladší říkal a skoro mu nevěřil, kdyby Hyunjina neznal.

Jeongin měl zrovna okno mezi hodinami, a tak počkal na bruneta, který si spokojeně srkal kakao, které si připravil v práci, než sem šel, aby mu vše pověděl a alespoň nějak ulevil své myslí. A tak miloval, jakým stylem Minho vyslovoval slovo 'idiot', především když byla řeč o Hyunjinovi.

Brunetovi bylo upřímně mladšího líto, na druhou stranu pokud si toho Hyunjin do teď nevšiml, tak asi neměl zájem, ne? Tak či onak, ani jednomu nehodlal nic říkat a nějak se do toho plést. Byl pouze pozorovatel lomeno Jeonginův posluchač, nic víc.

S kakaem spokojený přečkal tu jednu dvouhodinovku, kterou měl, a pak šel opět domu, kde jej však dobrá nálada přešla při pohledu do poznámek v mobilu.
„Jak jsem na tohle mohl zapomenout,“ vydechl frustrovaně, dopadaje zády na postel.

Chvíli přemýšlel, jestli by neměl uklidit, aby si z něj za to Jisung neutahoval, na druhou stranu jejich být byl vždy poměrně uklizený a kvůli němu opravdu nehodlal cokoli dělat, proto si jen otráveně povzdechl a šel si ohřát oběd. Měl asi půl hodiny ještě čas.

ᰔ

„V životě bych si tvůj pokoj nepředstavil lépe. Nudný. Přesně jako ty!“Jisung se culil jak jen protivně to šlo a Minho už teď chtěl popadnout nůž z kuchyně.
„Chtěl bych vidět ten tvůj. A pokud vím,“ otočil se na židli, na kterou se právě usadil, „nejsi bytový architekt ani nic podobného, takže přestaň honit můj pokoj, nebo začnu hodnotit tvůj ksicht.“

Minho to skoro zasyčel, jak moc měl sevřené čelisti. Pět minut, pět minut napočítal od chvíle, kdy osina v zadku překročila práh jeho bytu. Pět minut a už měl chuť jo vykostit. A takhle měli pracovat minimálně dvě hodiny každý týden? Nah!

Jisung obešel postel a zatímco se stále rozhlížel, nezaujatě dopadl na postel, trochu se odrazil a konečně věnoval pohled nakvašenému brunetovi. Ruce dal lehce za sebe, zapíraje se o ně. Povytáhl obočí.
„Co? Budeš se mě pokoušet zabit pohledem ještě dlouho? Jelikož narozdíl od tebe bych byl schopný to opravdu udělat,“ řekl uštěpačně, schválně provokuje; jaké to překvapení, že ano?

Starší měl opravdu co dělat, aby ho neuškrtil namístě.
„Přestaň provokovat. Bych tě zaškrtil jak králíka, tak radši zmlkni. Máš ty papí-“

Jisung se předklonil, ruce zapíraje o kolena, která měl od sebe, prsty proplétaje. V této poloze byl níž než Minho, a tak musel zaklonit, žíly a šlachy na jeho krku se ukazující v celé své kráse spolu se srdcově tvarovaným ohryzkem. Opět povytáhl jedno obočí, úšklebek na jeho rtech. Provokativním hlasem jej přerušil, o tón níže položeným hlasem.

„To bych chtěl vidět.“

V Minhovi se vřela krev. Ten skrček, o dva roky mladší, dva centimetry nebo kolik menší eboy si s ním zahrával už dlouho, ale teď, v jeho pokoji, když měli spolu pracovat na projektu jen kvůli svoji blbosti- Minho to nevydržel. Věděl, že ať se stane cokoliv, Jisung to nikde nebude vytahovat, maximálně v jejich dalších hádkách, nikde to nebude hlásit, leda by mu opravdu ublížil na zdraví, což přece jen v úmyslu neměl... Ale to ani to, co následovalo.

Brunet si sundal brýle, klidným a na první pohled vyrovnaným pohledem. Jisung pohledem následoval jeho ruku, jen aby ji v další vteřině měl kolem krku, Minha v klidně. Starší nečekal a svou váhou donutil Jisunga, aby spadl na záda. Levou rukou mezitím držel pravou ruku s monochromatickým tetováním. Druhá potetovaná ruka chytla jeho ve snaze odtrhnout ji od majitelovs krku.

Nyní to byl Minho, kdo provokativně zvedl obočí.
„Stále jsme si tak jistí? Hm?“ Jeho tón byl nasáklý posměchem. Jisung na něj koukal lehce zmateně, zaskočeně, ale rychle se chytil. Přesněji se chytil chlapcového pravého stehna.
„Řekl bych že jo, jelikož už nemáš nic, čím bys mě mohl mučit,“ v jeho hlase byla nevyřčená výzva, které se druhý rychle chytil, avšak při uvědomění se zarazil. Chyba.

Minho překvapeně hleděl vzhůru do černými stíny zvýrazněnými očí orámovanými modrými kadeřemi. Jeho ruka však stále sbírala modrovláskův krk, stejně jako Jisungova jeho stehno.
„Takže-“

Opět byl na zádech s Minhem na sobě, jenž se pohledně usadil přesně na jeho rozkroku, světlo nočního města vytvářeje skoro svatozář kolem jeho hlavy.
„Pamatuješ na naší konverzaci minulý týden?“ pronesl tím nejvíc nezaujatým, znuzeným hlasem, který kdy Jisung slyšel. A nesnášel, co to s ním v Minhově podání tady a teď dělalo.
„Řekl bych, že je na čase dokázat, kdo měl pravdu- tedy já.“

ᰔ

Hehe, zdravíčko :3

Omlouvám se za pozdní vydání, ale včera jsem byla unavená a... Snad za celou dobu tady na wattpadu se mi tak nechtělo psát. A nutit se do toho? Zvlášť, když mám psát tuhle perličku? Css, nikdy :>

PS: aby bylo jen jasno, i přes konec kapitoly a obecně náplň příběhu zde NEBUDE popis smutu. Bude zde zmíněný, ale ne popsaný! Už jsem to nejspíš psala, ale raději, ať máme jasno. ^^

Snad se vám dnešní kapitola líbila! :3 Jakékoliv ohlasy potěší. (◍•ᴗ•◍)

Tak papa^_^