[Jednou... Jednou ta korekce bude a vy se budete divit (◕ᴗ◕❃) ... Jakože já taky tbh xd]

ᰔ

Úterý, sedm ráno, půlka kakaa v háji, stejně jako nervy a energie od Minha.

Ze začátku bylo všechno až podezřele klidné, ve dveřích nikdo nestál, před ním nikdo nevěděl, po třídě se nikdo nahlas nesmál, ani neslyšel šeptat své dvě spolužačky, které bohužel sedí ob místo vedle něj, o jeho sexy tetování.

Nic.

Jakoby se po něm slehla zem, jenže brunet věděl, že to je jen předehra. Jisungu nikdy, jakože nikdy nechyběl na jejich společnou hodinu. Zlomená ruka? Krvácející nos? Nemoc? Ať to bylo cokoliv, v úterý v sedm byl Jisungu vždy ve škole. Klidně pak šel domů, nebo s tou zlomenou rukou do nemocnice, ale na hodině byl pokaždé.

A měl pravdu; těsně před hodinou vešel do třídy s nezaujatým výrazem, batohem přes rameno a řetězy na kalhotách, které o sebe cinkaly. Jeho černými stíny ozdobené oči ihned našly Minhovy a na rtech se usadil spokojený úšklebek. Celé tohle bylo právě kvůli staršímu, a tak nahodil ještě sebevědomější chůzi. Šeptání započalo.

Klouby prstů zbělaly, jak silně tiskly hrníček s kakaem. Celou dobu jej pozoroval a s každým krokem se cítil víc a víc unavený a chtěl domů.
„Dobré ráno," pronesl se sladkým úsměvem, za kterým se skrývalo něco, z čeho přesně byl Minho zděšený, otrávený a i když ho to nezajímalo... Chtěl to vědět.

ᰔ

Patnáct minut z hodinu a půl dlouhé přednášky a Minho měl odpověď. Jeho spolužačky.

Modré vlasy neustále létaly vzduchem, jak se otáčel a povídal si s nimi, někdy jen posílaje úsměv či mrknutí. To by mu však bylo jedno, kdyby díky tomu nemusel poslouchat neustále chichotání těch dvou. Každé páté profesorovo slovo byl ztraceno ve smíchu dívek.

Někdo by si řekl, že Jisung prostě změnil názor a začaly se mu líbit. Jenže zde nastával další problém; brunet moc dobře věděl, že je gay. Sám nevěděl, jak se k té informaci dostal, jelikož to nebylo něco, co by věděl každý, každopádně to věděl, což celé této situaci dávalo jiný ráz.

Myšlenky létaly jeho hlavou jako sprostá slova létaly z Hyunjinových úst, když se nakopl o kus nábytku, že ani pořádně nepostřehl důležité oznámení.

„Hey, hyung, copak jsi neslyšel?" Minho prudce cukl hlavou a zadíval se zděšeně na mladšího, jenž se snažil ze všech sil o nevinný obličej se sladkým úsměvem.
„Máme si vybírat partnery na vypracování protokolu, který dostaneme. S takovým přístupem s tebou nikdo nebude chtít být! Že? Dámy." Hodil pohled na dvě dívky, které přikývly, rukou si zakrývající ústa, jakoby to snad mohlo zakrýt jejich hlučné chichotání.

Straší si unaveně stiskl kořen nosu, následně si masíruje spánky.
„No protože s tebou by chtěl být každý," procedil unaveně až otráveně.
„I jeden je pořád víc než u tebe," opáčil rychle, vytáčeje se víc, aby na Minha viděl.
„Moc si věříš. Pracovat s tebou je horší než lízat chodníky ve městě. I to se mi míň protiví." Minho začínal mít dost.
„Oh? A jak to můžeš vědět, už si snad se mnou pracoval? Protože jsem si jistý, že je to pořád lepší než s tebou. Co? Celou dobu místo práce by sis četl."
„Ty zas fotit "estetické" fotky a koukal na tiktok." Nad slovem estetický nezapomněl na uvozovky.

Oba dávno zapomněli na dívky, jež chvíli zmateně poslouchaly, než se raději začaly věnovat protokolu.

Jisung si odfrkl.
„Tak proč se o tom nepřesvědčíč?" ušklíbl se kysele a přísným pohledem zabíjel chlapce v mandlové barvě a brýlemi. Otrávené mlasknutí.
„Fajn." Minho si založil ruce na hrudi a s pozvednutým obočím opovržlivě shlížel na chlapce, v jeho očích přelétlo překvapení. Pouze však chvilkové.
„Fajn," vstal že židle, „jdu nás tedy zapsat, parťáku."
„To je od tebe moc milé, parťáku."

ᰔ

Celý zbytek přednášky se Minho chtěl umlátit vlastí rukou za svou debilitu. Jisung na tom ostatně nebyl jinak. Oba se nesnášeli za svou hrdost, která jim zakazovala vycouvat a nechat tak toho druhého vyhrát.

A tak se ocitli na chodbě po konci přednášky sami dva beze svědků.

„Fajn, takže..." Jisung se opřel o zeď, batoh opět přes rameno, nechávaje větu vyznít do prázdna, aby ji Minho dokončil. Ten nepotřeboval chvíli, aby tak učinil.
„Ve čtvrtek ve čtyři u mě, tady," s tím mu podal papírek a aniž by čekal na odpověď, otočil se a odkráčel unavenou chůzí pryč. Ani se neohlédl, což bylo dobře, jinak by viděl Jisungův otrávený obličej, který by jej dopálil ještě víc.

ᰔ

„... Cože jsi?" Hyunjinovi málem spadl hrnek i čelist, když to slyšel. Nedokázal pochopit, jak by se něco takovému mohlo povést, no Minho mu ukázal jak.

Chlapec se frustrovaně válel na gauči, nohy jinde než by měly, hlava visející dolů. Zvuky hraného pláče byly jediný důkaz jeho života.
„Každý týden po dobu tří měsíců. Možná míň pokud to stihneme, což bych byl neskutečně rád, ale nedělám si iluze. Budu spíš rád, když to do těch tří stihneme, ale prostě boaaaa," zvýšil hlas, „co jsem to udělal. Urgg."

Blondýn si pomalu sedl vedle něm, srkaje s hrníčku teplý čaj. Soucitně jej poplácal zádech a pak se zamyslel, koukaje na vyplou televizi.
„Bude to znít ohraně," začal opatrně, hlasem jemným jako pavoučí vlákno, „ale třeba se aspoň lépe poznáte a budete se víc- NECH MĚ TO DOŘÍCT."

Hyunjin pohotově zvýšil hlas, když uviděl, jak se starší chystá oponovat.
„Neříkám, že se budete mít rádi. Sám nevěřím, že existuje čas nebo prostor, kde byste mohli vy dva existovat jako přátelé, ale aspoň byste se třeba už tak nehádali? Co jsem vím, však... Horší to být proboha nemůže, tomu nevěřím."

Minho se mezitím usadil do poměrně kultivované pozice a ironicky se usmíval.
„Souhlasím s tím, že ani přátelé bysme být nemohli, ale zbytek si strč tam, kam i rozum, když přijde na Jeongina. Teď mě omluv, čeká mě kniha." Bez dalších zbytečných řečí vstala, ignoruje Hyunjinovy otázky, a odešel do pokoje číst si, přesně jak řekl.

„Jak jako když přijde na Jeongina- Co tím myslíš?!" marně volal po starším, avšak odpovědi se nedočkal.

ᰔ

Chlapec unaveně zavřel oči, nohou se odrážející, aby se s ním židle točila ze strany na starnu. Obě ruce spočívaly v klidně, hlava mírně zakloněná, levá noha přes pravou. Sice řekl, že si půjde číst, ale místo toho již dvacet minut takto seděl a celou tu scénu si dokola a dokola přehrával v hlavě, s každým další přehráním nové a nové nápady, jak se z toho mohl krásně dostat a dělat to sám, jelikož nikdy nebylo podmínkou, že to museli dělat ve dvojích, i když to profesor občas zadával jako snahu, aby se lépe poznali.

Dlouhý povzdech přerušil setrvávajíví ticho pokoje, rezonuje v prostoru mezi stěnami. Konečně vstal, aby se převlékl, následně si opravdu vybíraje knihu ke čtení. Opět už tu předchozí stihl dočíst.

Matrace se prohnula pod náporem jeho těla, které jako mrtvé dopadlo a po dobu několika hodin se nijak nehnulo, kromě očí sprintujících po řádcích a prstech, jenž odkrývaly nové a nové tratě s překážkami v podobě slov.

Tu noc usínal pozdě, jelikož kvůli nejen brigádě, ale i přemýšlení ztratil mnoho času je čtení, s jedinou myšlenkou v hlavě; ve čtvrtek nebudu mít čas ani energii si číst.

ᰔ

Zdravím vás u další kapitoly! :3

Snad se líbí, odteď to konečně bude zajímavější... I přestože to stále bude pomalé a hlavně mě možná plno z vás zabije, že zde nebudou žádné ze scén... Co na to říct, představivost je úžasná a Minhovy popisu barvité, tak se snažte. ｡◕‿◕｡

Hlasy a komentáře potěší! ʚ♡⃛ɞ(ू•ᴗ•ू❁)

Tak papa^_^