[Malé smažené květáčky jsou nejlepší studené, když je random pojídáte při každé návštěvě kuchyně, change my mind]

ᰔ

Pátek byl nejlepší den ze všech, a to z jednoho prostého důvodů; měl jednu jedinou přednášku od sedmi nula pěti do osmi třiceti pěti, která ani nebyla důležitá a profesor posílal materiály na učebnu, takže stejně jako snad všichni vysokoškoláci na ni nechodil. Přednášky byly obecně známé, že na první byl plný počet ale s každou další lidí ubývalo. Taky byly tací, kteří tam ráno vyloženě chodili spát.

Minho však i přesto většinu navštěvoval, aby měl pak lepší znalosti a materiály k učení a do normálních hodin. Ale pak tu byl pátek.

„Ty vážně nejdeš? To mám jít sám?!" vztekal se jeho spolubydlící, který si na pátek dal přednášku, kterou měl s Minhem, a pak měl ještě tři další předměty. Všechny měli s Minhovým oborem stejné, jenže Minho si je chytře dal jiné dny s lepšími profesory, aby měl pátek volný. Hyunjin na druhé straně to úplně nevychytal.
„Já nechci jít sám..." zašeptal si pro sebe, protože tuhle diskusi vedli skoro každý pátek. Ale upřímně? Blondýn by na jeho místě taky nešel. Proto si však vzal čepici, uraženě si ji narazil na hlavu a odešel.

Byt utichl, skoro jako by v něm nikdo nebyl, pouze periodické tikání nástěnných hodin v obýváku, nyní zdánlivě hlasitější, to narusošovalo, v Minhově případě zvýrazňovalo.

Žluté lampy z ulice vrhaly nejrůznější stíny, i když slabé, jelikož byli v desátém patře. Naproti přes ulici se v okně rozsvítilo a mladá holka vešla do kuchyně, na ulici zatroubilo auto, vedle v bytě začala hrát hudba. Klasické páteční ráno. Chlapec to miloval.

Jeho tělo si za ty roky na vysoké navyklo na rutinní vstávání před sedmou, a to i o víkendech a prázdninách. Byl ranní ptáče a byl na to hrdý.

Po klasicky sladké snídani a asi litru kakaa se navlékl do volných pohodlných kalhot a velkého svetru, jehož rukávy byly delší než rukávy bundy, takže sloužily jako rukavice, když si stále nebyl schopný jedny obsatart. Místo kontaktních čoček si dal pohodlnější brýle, šála kolem krku a taška přes rameno.

Jeho plány pro dnešek byly jednoduché; zajít si zajistit první termín zkoušek, jelikož zkouškové se blížilo, zajít do školní knihovny pro potřebné učebnice, které se nevyplatí kupovat, než je ostatní rozeberou, a konečně zajít si do knihovny pro dvě nové knihy, aby si rozšířil knihovničku, lépe řečeno už knihovnu, a měl čím zabit čas, jelikož vše už dočetl.

Ulicemi proudili lidé, někteří z nich chvatným krokem, až jim od bot odletovaly kousky sešlapaného sněhu. Brunetovi to málem třikrát uklouzlo, jak se lekl ledové šlapky. Naštěstí hubu nehodil ani jedu, a tak bezpečně došel do školy o hodinu později, než šel Hyunjin.

ᰔ

Knihovna byla zalitá tíživým tichem, které překvapivě uklidňovalo. Minho ale i přesto nechtěl být na pozemku školy déle, než musel, a tak rychle posbíral všechny knihy. Tedy až na jednu. Knihovnice mu poradila, kde ji najít a že by měla být poslední, a tak lehkým poklusem došel až k dané sekci.

Měla to být modrá kniha s červenými rohy a žlutými nápisy, velice kýčovitá, nepřehlédnutelná. Díky tomu si ji ihned všiml v potetovaných rukách.

„Oh, naše pastelová víla?" Minho otráveně zvedl pohled do černými linkami ozdobných očí, které jej pobaveně pozorovala. Nahlas mlaskl nelibostí.
„Oh, naše emo princezna," oplatil rýpnutí a založil si ruce na hrudi. Ostatní knihy nechal u knihovnice, aby se s nimi netahal.

Jisung se ironicky zaculil, hlasitě zaklapávaje knihu, což v tom tichu zněl jakoby někdo dostal facku; v případě těch dvou by to bylo i dost pravděpodobné.
„Když dovolíš, rád bych si vypůjčil tuto knihu a šel do práce, takže bych ocenil, kdybys uhnul tím svým zadkem a nechal mě projít." Jeho hlas zněl jako vždy arogantně s Minho už to dávno přestal komentovat, ostatně on sám neměl moc odlišný tón.

„Děláš, jak bys nebyl schopný klečet kvůli tomu zadku na kolenou," vypadlo z něj najedou, překvapuje druhého chlapce. Ušklíbl se.
„Děláš, jako bys na něm nedokázal příslušně sedět hodiny, jen abys pak měl něco v něm," vrátil mu stejně sebevědomě. Oba se na sebe dívali s kyselými úsměvy, ale ani jeden překvapivě nebyl znechucen výrokem druhého. Zvláštní, zvláštní.

„Tak se měj, koboji," věnoval mu mrknutí a když kolem něj procházel, schválně do něj silou narazil ramenem. Minho ale čekal a tak částečně uhnul.
„Ty taky, osle."

ᰔ

Rozčileně odhodil tašku i s novými knihami na postel a frustrovaně padl hned vedle, ještě v bundě a šále okolo krku. Po chvíli zírání do stropu se pomalu přetočil na bok a vytáhl z tašky mimo knih i modrou bichli s červenými rohy a žlutými napísy, definici slova kýč.

Učebnice sice patřila k zem, které nebylo rozhodně na škodu vlastnit a mít tak možnost dělání doplňujících poznámek či zvýrazňování určitých informací, ale vědomí, že to vše kvůli němu... Chlapec byl uražený. Ani vlastně nevěděl proč, spíše už jen z principu. Přece jen byla to veřejná knihovna, knihy byly všudy všeho čtyři a studentů, kteří je potřebovali, přes sto.

Chlapec strávil zbytek dne přípravou na zkoušky v podobě dávání do kupy a nějakého srozumitelného zápisu všechny zápisky z hodin, materiálů od učitelů a také od vyšších ročníků, aby se z toho byl schopný učit. Do toho už zajišťoval skripta a v poslední řadě si už plánoval směny, aby to nemusel řešit na poslední chvíli. V první semestru mu to stačilo, od té doby vždy všechno dopředu, týkalo-li se to školy.

Takto strávil i celý víkend, doplněný čtením a koupáním na seriály. A samozřejmě vařením, jelikož Hyunjin měl zákaz a ani jeden nechtěli umřít hladem, v horším případě žít na vyhoření. Hyunjin prostě nesměl mít přístup do kuchyně.

ᰔ

„Dobré... Co máš dneska v plánu?" zívnul nahlas blond chlapec, cuchaje si rukou vlasy. Minho na něj zaraženě koukal od svého kakaa.
„A ty jsi proč vzhůru?" podivil se, chystaje si sladké pečivo na první hodinu, lépe řečeno přednášku. Vlasy mu padaly do obličeje a náušnice mu narážela do líčka. Pomalu začal míchat kakao.

„Woah, ty máš dneska nějaké výrazné náušnice! Nikdy takové... Dlouhé? Říká se tomu tak- prostě je nikdy nenosíš. Ale vypadají dobře." Hyunjin fascinovaně přistoupil ke svému spolubydlícímu a prohlížel si kroužek s třemi drobnými řetízky a kovovým peříčkem. I když velké, stále nápadné, stále velice decentní a jemné, velice Minho.

Pokrčil rameny, oklepávaje lžičku a pokládaje ji do dřezu. Rukou si shodil vlasy z čela a spolu s kakao a snídani se začal šinout do chodby.
„Nevím, prostě se mi chtělo," zašeptal unaveně, nos zarývaje do roláku. Velký azurový svetr s rolákem a černé rifle. Jednoduché, decentní, Minho.

„Chápu chápu! Uvidíme se zase na přednášce?" zvolal ještě, než starší stihl zabouchnout. Nebýt tichého bytu, skoro by nepostřehl pouhé zabručení na souhlas.

„Hmm... Co teď?" zašeptal si pro sebe. Hodinu měl až na devět a jít spát by bylo zbytečné, a tak jej napadla úžasná myšlenka, jelikož mladšího dobře znal. Popadl mobil, u toho začínaje s ranní péčí o pleť.

„Ahoj!" Hyunjin se usmál nad energií, která i přes mobil v tuto hodinu z Jeongina sršela.
„Čau, nechceš jít někam na snídani? Znáš moji dohodu s Minhem," zasmál se a Jeongin s ním.
„Až moc dobře... Hm, klasický kavárna už školy? A moderní, nebo ta domácky zařízená?" I když se mladší zeptal, oba moc dobře věděli, že to byla spíš jakási tradice, než opravdu otázka.
„Domácky zařízená!"

ᰔ

Nová kapitola je zde! :3

Akorát jsem dneska omylem natěšila jistou osobu na událost, která bude buď v příští, nebo popříští kapitole... Snad ne nezabije. 🥲👀

Doufám, že se vám kapitola líbila! (◕ᴗ◕❃)

Hlasy a komentáře potěší. ✧(｡•̀ᴗ-)✧

Tak papa^_^