[Are you lost, baby gurl? ☻]

ᰔ

Bylo opět šest ráno. Překvapivě však v bytě svítilo světlo, a to nejen z kuchyně, ale dnes i z Hyunjinova pokoja a tudíž i obýváku. Mladší měl dnes také na sedm, a tak se Minho nemusel strachovat, že si bude muset vyslechnout další scénu.

„Minho?" houkl z koupelny Hyunjin, vystrkuje hlavu. Když jej starší uviděl, málem po něm hodil kousek koláče, kdyby jej neměl radši než svého spolubydlícího.
„Co to sakra- Halloween byl měsíc? Dva zpátky?" vydechl vyčerpaně. Blond princezna zmateně zamrkala s plyšovou čelenkou s mašlí. To by nevadilo, co však staršího zarazilo byly stíny na jeho obličeji, které se mu rozhodně nedařily. Hyunjin si toho byl očividně vědom. Rukou a protočením očí naznačil, aby se k tomu nevyjadřoval.

„Nechceš mi udělat čaj? Prosím!" Princezna věděla, že zkoušet roztomilé ksichtíky není rozhodně dobrý nápad, pokud nechce zemřít. Na druhou stranu děsivá příšera tohoto království jen odfrkla a beze slova odešla do své sluje, neboli kuchyně. Princezna však dobře věděla, že vyhrála. Kdo potřebuje prince, když máte příšeru?

Krom toho, kde by vzal prince? Jediný, s kým se bavil, byli Minho a Jeongin.

ᰔ

Oba spolubydlící šli bok po boku, jeden s kakaem a druhý s mátovým čajem.

Žluté lampy lemovaly ulice, po kterých se řítily auta a další chodci. Čím blíž byli škole, tím víc bylo studentů. Sníh křupal pod nohama, jak byl z noci zmrzlý. Ledové stopy dodávaly okolí vzhled trestného činu jako z televize, vrah se skrývající v davu. Ve stínech se u země plížil mráz, pomalu se sápajíc po oknech. Z nedokonale ometených aut odlétaly kousíčky sněhu, což mohlo působit jako kdyby sněžilo.

Jeden z těchto kousíčků lomeno falešných vloček vletěl Hyunjinovi do obličeje, na které naštěstí nebyly ony ranní stíny.
„Aaah!" začal vyšilovat a mávat kolem sebe, což rozhodně nezapadalo do Minhova rána. Pro jeho štěstí se v davu objevil chlapec s černými vlasy a očima lišky. A tak se mohl hnědovlásek v pořádku, klidu a míru vypařit.

Za zády ještě mohl slyšet Hyunjina pokřikovat ne zrovna křesťanská slova, ale nijak ho to netrápilo. Víc zavrtal nos do šály a v ruce lépe uchopil termoskový hrnek s kakaem.

Pomalu se šoural chodbou a jako vždy všechny a všechno ignoroval, a to včetně dívek, jež na něj často házely pohledy a chichotaly se. Nijak to neřešil a pouze se modlil, že za ním žádná nepřijde. Jednou se to stalo dva roky zpátky... Nikdy víc.

ᰔ

Bylo po páté a Minho bolestivě počítal minuty do konce. Středa byla nejhorší den, jelikož si na něj dal nejvíce předmětů a přednášek. Taky ten nikdy nepracoval a nechával si to na ostatní dny, na než si schválně dal přednášky tak, aby pracoval buď dopoledne, nebo odpoledne.

Ale středa... Středa byla den Páně, který se ho snažil přeměnit v mučedníka. Profesor mluvil sice zajímavě a Minho byl více než nadšen, že se dostal na jeho přednášky, jelikož to byl snad nejlepší profesor v oboru a jeho hodiny opravdu k něčemu byly. A dokonce byly i zajímavé a dalo se nich kupodivu dobře dávat pozor. Bohužel chlapci to vždy vydrželo pouze první hodinu.

Druhá už byla s každou minutou horší a když se k tomu přidá, že měl školu už od sedmi bez přestávky, což znamenalo instantní ramen na přednášce profesorky Kim, která to s ním již vzdala, tak ať se profesor snažil sebevíc, brunet chtěl vypadnout. Ať už z hodiny, či okna. Byly v pátém patře, aspoň by se ještě proletěl.

Hodiny ukázaly sedmnáct dvacet pět a Minho mezi prvními stál u dveří, i přestože seděl předně na opačné straně nejdále od nich. S tichým 'Nashledanou', které se ztratilo mezi ostatními opustil sál.

ᰔ

Minhovy dny byly jedna velká, časem už nudná rutina a i přestože ji měl rád a byl na ni zvyklý, začínal si uvědomovat, že se pomalu stává ubíjející. Nejhorší na tom bylo, že si to začínal uvědomovat kvůli Jisunga, který tuto rutinu narušoval a měnil.

Jejich hádky by se daly vnímat dvojím způsobem; byly rutinní, každé úterý; byly  dynamické, rozproudily v obou jakýsi adrenalin a touhu toho druhého donutit sklapnout. A Minhovi se ten pocit z nějakého důvodu líbil, ale právě o to víc mladšího nesnášel.

Měl rád svou uzavřenou rutina, svůj klid, své knihy a vždy ve zkouškovém stres, kdy si na začátku koupil krabku, po poslední zkoušce kouříce poslední symbolickou cigaretu. Nebyl kuřák, ale stres v jeho podání, neboli totálním uzavírání do sebe bez jakékoliv projevu vůči okolí, měl, překvapivě, své nevýhody a vedlejší účinky. Kdo by to byl tušil?

Obláček horkého vzduchu větší než ostatní opustil jeho ústa, když si povzdechl. Už jej z toho přemýšlení bolela hlava. Klíče pomalu, zmrzlými prsty vložil do zámku a odemkl vchodové dveře, po cestě do bytu se koukaje do schránky.

Výtahem dojel do osmého patra a s úsměvem, že nepotkal žádného ze sousedů, otevřel dveře prázdného bytu; Hyunjin pracoval.

Byt byl vymrzlý, nepříjemný chlad stoupaje od podlahy, až měl pocit, že v těch studených botech bylo tepleji. Rychle zavřel dveře, uklidil bundu i boty a pustil topení, v mezičase se převlékaje do domácích tepláků a velké hrubé mikiny.

Za nedlouho byl byt v přijatelné teplotě a vůně kakaa zpříjemňovala atmosféru. Na televizi hrála Spotify, obrázek alba přes celou obrazovku. Tiché tóny nutili hnědovláska pohupovat boky do rytmu a s prvními slovy začal hýbat rty bez hlasu, lžíce jako mikrofon. Další rutina – taneční terapie u kakaa.

Nudle začaly vařit, a tak je rychle přidal ke zbytku směsi na pánvi spolu se sýrem a během pár minut si nesl své jídlo do pokoje. Ještě se vrátil pro kakao a sušenky a rychle se šel umýt.

Ve chvíli, kdy spadl do postele, odmítal z ní vstát do zítřejšího rána. Konec diskuse.

ᰔ

Hyunjin uroval poslední košili na věšáku při odchodu, než se rozloučil a vyšel na ulici mávaje ještě na své spolupracovníky, kteří se ještě oblékali a kontrolovali poslední detaily.

„Ahoj!"
„AAAAH!"

Hyunjin se prudce otočil, což rozhodně nebyl jeden z jeho nejmoudřejších nápadů, jelikož mu to na zamrzlém sněhu a naledí uklouzlo a on sebou švihl o zem. Jeongin na něj vyděšeně koukal.
„Já... Promiň-"
„Nemůžeš mě takhle lekat!" vyjekl stále rozhozený blondýn, „Co tu vůbec děláš?"

Jeongin si začal hrát s rukavicemi, na tváři pitomý úsměv, který schoval do šály.
„Jsem tě chtěl doprovodit? Říkal si, že nerad chodíš sám a ještě bez sluchátek, když se ti vybijou... A dneska si u oběda říkal, že máš jen třináct procent. To ti muselo sotva stačit na cestu sem," dovysvětlil a část jeho doufala, že to staršímu nedojde. Ta druhá ho měla chuť praštit, že mu to ještě nedošlo.

Samozřejmě Hyunjin byl zřejmě masochista, připočteme-li k tomu bydlení s Minhem.
„Aw, to je milé! Kéž by byl Min taky takový úžasný kamarád!" rozzářil se, rychle se škrábaje na nohy.

Aniž by měl černovlásek čas zareagovat, starší už byl pět kroků před ním, výpravějící o svém dni. Jeongin si povzdechl. Chvíli jej ještě pozoroval, než nad tím zakroutil hlavou a následoval ho.

ᰔ

Zdravím! :3

Nudná kapitola?

Však víte... Ticho před bouří. Xdd

A taky jsem chtěla ukázat na Minhův den; jak klidný a obyčejný a spořádaný je... Abyste viděli ten rozdíl, až to Jisung naruší, hehe. :>

Also miluju slow burn... Takže... Yikes. 🤡

Snad se líbila, hlasy i komentáře potěší! (◍•ᴗ•◍)

Tak papa^_^