[Ano, vidíte správně, není půlnoc🥰]

ᰔ

Zkouškové bylo vždycky sranda pro Minha, jelikož on byl povoláním šprt a nejen že si průběžně vypracovával zápisky, čímž se už pasivně učil, ale učit se na zkoušky začínal už dva týdny před zkouškovým, tudíž měl celkem čtyři týdny lehkého učení, kdy zvládal kormě práce a nějakého volného času i jíst, pít a především spát.

To už úplně neplatilo na Hyunjina a Jeongina, kteří si sice občas v průběhu taky dodělávali zápisky, ale jen když je měli hodně špatné a nezačínali se učit dva týdny předem, takže spánek byl druhořadý, stejně jako pravidelné stravování. Pitný režim kupodivu dodržovali; a ne v podobě kávy či energetických nápojů.

Co však Minha bavilo a těšil se na to vždy jako děcko na Vánoce, byl Jisung, jelikož i když nebyl hloupý, vše si nechával na poslední chvíli a pak to vypadalo, že každou chvíli umře. Jídlo byly instantní polévky jedna jednou denně, občas dvě, občas ob dne, kdo ví. Litry nejrůznějších energetických nápojů a silní kávy tvořily... no, nazývejme to pitným režimem, a o spánku se mu ani nesnilo, což dávalo smysl vzhledem k tomu, že žádný neměl.

Obvykle se brunet neskutečně bavil a ještě přilíval benzín do ohně, protože si byl moc dobře vědom nejen jeho nedostatkem energie na smysluplné odpovědi, ale taky jeho podrážděností a výbušností. Pro jeho velké překvapení, pohled na polomrtvého mladšího jej nerozveselil. Vlastně spíš naopak.

Chlapec měl ten výjev stále před očima, bezpřítomně si míchaje své kakao v kuchyni. Jeho spolubydlící si chtěl nalít sklenku vody, ale při pohledu na něj se zarazil a chvíli ho pozoroval, než došel k závěru, že je to lehce děsivé, ať už Minhovo chování či jeho pozorování.

„Jsi jak NPC, co se děje? Už tě nebaví pozorovat naše trápení?" prolomil ticho svou poznámkou. Blondýn jej obešel a vytáhl si sklenku, než přešel ke dřezu a začal odpouštět vodu, dokud netekla studená. Starší sebou lehce cukl a jako jelen v tváří v tvář s autem jej pozoroval.
„Ale prosimtě, to mě nikdy nepřestane bavit," protočil očima, pronášeje to stylem, že to je snad samozřejmost, „to ne, jen... já nevím, nepřipadá ti Jisung až moc mrtvý? Jakože ještě víc než obvykle, víc co."

Brunet pozoroval, jak se Hyunjin pomalu otočil se zdviženým obočím, sklenice stále prázdná, zatímco voda stále tekla.
„Slyšel jsem dobře?" zeptal se a Minho by přísahal, že v jeho hlase vedle udivení slyšel i pobavení, což jeho osobně překvapilo.
„Umm, nebavíte se spolu občas?" podivil se. Otázku však až moc rychle vyhrkl, za což se v hlavě praštil, protože mladšího reakce jej nepotěšila. Smích.
„A jak souvisí mé občasné rozhovory s tvou nejméně oblíbenou osobou, alespoň podle posledních pro mě dostupných zdrojů, s tím, jestli se má zmíněná osoba dobře, respektive jak se má obecně?" Opřel se bokem o linku a nyní se zájmem o diskusi pozoroval ztraceného Minha, jenž neměl daleko ke rvaní si vlasů.

„Probohaaaa," zakňučel frustrovaně, čímž si akorát vysloužil smích, „vy dva se občas bavíte, tak mě napadlo, že je dost pravděpodobné, že by ti řekl, nebo by ses naopak zeptal ty, jestli je něco špatně, ne?" zkusil to znovu, lžičkou stále v kakau, které teď bylo už vlažné. Mohli si jej akorát tak znovu ohřát, výborně.
„Oh? Já myslel, že pohled na něj při zkouškovém tě uklidňuje, rozveseluje a přináší ti klid na duši- tedy alespoň jsi to tak několik let říkal." Mladší se rozhodně nehodlal vzdát.

Zato Minho rozhodně. Naštvaně pustil lžičku, sebral hrnek, až to vypadalo, že se nápoj rozlije, a dupavým krokem odkráčel do svého pokoje, nezapomínaje hlasitě zavřít dveře, kde hrnek opět agresivně položil a plácl sebou na postel.

Blondýn se jeho reakcí doslova tetelil, celý nabuzený, až to řekne Jeonginovi, protože zatím to vypadalo, že jeho oxitototento hormon opravdu funguje.

Konečně si nabral vodu a skoro odskákal radostí do svého pokoje, zavíraje dveře decentně jako slušně vychovaný, emočně vyrovnaný člověk. Na nic nečekal, skoro skleničku odhodil a popadl mobil. Do postele sebou taky plácl, ale spíš jako třináctiletá holka, co má volat s hezkým klukem než jako placka; v tomto případě Minho.

„Ano? Neříkal jsi, že se budeš učit a vypneš si mobil?" ozval se podezíravě chlapec na druhém konci hovoru, čímž si vysloužil odseknutí.
„Ticho, tohle je důležité-"
„Víc než zkoušky?"
„Minho se mě zeptal, jestli je Jisung v pořádku, že když se spolu bavíme a on vypadá až "moc" mrtvě."

Z druhé strany se ozvalo zalapání po dechu. Hyunjin se nad tím zaculil a čekal, co z jeho kamaráda vyleze.
„To si děláš srandu, ne? Kámo-" začal Jeongin, ale tím si akorát vysloužil přerušení v podobě smíchu, a to poměrně hlasitého a hysterického. Chvíli to trvalo, než se blondýn vzpamatoval.
„Vážně si myslíš, že takový prank by byl důležitější než učení?" Obhájil se, a to velice dobře.
„O můj bože- jako já to věděl, věda nelže a tvé tělo tě často a poměrně rádo zrazuje, ale i tak... slyšet to zní prostě nereálně," poslední větu skoro až zasněně vydechl.

Hyunjin přikývl, i když to druhý nemohl vidět.
„Já vím... Omg představ si, že by spolu skončili! To by byla ironie!" vyprskl, nyní se v podstatě váleje po posteli. Jeongin naopak na druhé straně koulel očima.
„Jojo, byla by to sranda, ale jsem si celkem jistý, že dřív než po zkouškách to nebude, takže máme čas. Teď se bez učit," napomenul jej, čímž si vysloužil dramatické zalapání po dechu, které Hyunjin schválně vytáhl do extrému. Následovalo dalších deset minut dohadování, dokud Jeongin konečně nepřesvědčil Hyunjina, aby se šel učit a nechal jejich neexistující vztah na pokoji. Starší ještě chvíli remcal, než tedy konečně zavěsil.

Mezitím Minho uraženě seděl na posteli s knížkou v klíně, kterou se snažil číst, akorát byl místo toho hluboko ve svých myšlenkách, jež se primárně točily kolem Jisunga. Jeho zvědavost byla nehorázná, a tak začal koukat na svůj mobil. Prsty ho doslova svědily, jak moc mu chtěl napsat a zeptat se, zkontrolovat ho, jednoduše jej kontaktovat.

ᰔ

Ha_Ji._

Lee_Know
Žiješ?

Ha_Ji._
Musíš to víc definovat
Co, bavíš se jak trpím?

Lee_Know
Ani nevíš jak

Ha_Ji._
Tak proč se staráš? :D

Lee_Know
Protože ještě nechci,
aby to skončilo🙄

Ha_Ji._
😑

Lee_Know
Takže mi udělej laskavost
a jdi se napít a najíst
A pak si dej šlofíček na
aspoň tak hodinu
A pak pokračuj

Ha_Ji._
👀👀👀
Zda se mi to nebo-
Fajn, fajn, jdu na to

Lee_Know
Pošli fotku, jinak
ti nevěřím
Jo a pitím myslím
vodu nebo čaj

Ha_Ji._
Wtf-
JAK JSI VĚDĚL, ŽE
TO NEUDĚLÁM?!

Lee_Know
Na rozdíl od tebe
nejsem debil 🥰

Ha_Ji._
Trhni si

ᰔ

Když po pár minutách, které zabil projížděním Instagramu, dostal fotku instantní polévky a hrnku s nejspíš ovocným čajem, byl spokojený a konečně se v klidu mohl soustředit na čtení další knihy.

Za necelý týden měl první zkoušku, kterou si zapsal hned na první dostupný termín a i když si byl poměrně jistý, že je naučený, minimálně na trojku, aby prošel, i přesto na něj začínala jít nervozita, a tak to po pár minutách vzdal a uchýlil se ke svému tradičnímu řešení a odebral se do trafiky, po cestě si zapaluje první cigaretu tohoto zkouškového období, na rtech chuť nikotinu a v hlavě obraz v odstínech modré.

ᰔ

Hehehe, zdravíčko. :3

Z dnešní kapitolou jsem upřímně moc spokojená. :> Proto doufám, že se i vám líbila! ᐠ( ᐛ )ᐟ♡

Pokud ne, budu samozřejmě ráda za zpětnou vazbu! ^^

Mimochodem už jsem konečně zdravá! 😌 Ne na 100%, ale dost na to, abych se mohla chovat jakoby nic takže jsem o víkendu pryč a kapitolu jsem si skoro celou předepsala včera. 😌
Proto vychází takhle brzo a možná proto jsem s ní i tak spokojená? 🤔 Idk :D

Upřímně uvažuju, že při finální korekci po dokončení tuhle a předchozí kapitolu spojím, jelikož ta minulá... Well, kromě pár informací mi jinak přijde zbytečná. 😮‍💨

Tak papa^_^