Gerda vtiskla políbení horoucí na tvář chlapcovu a bledé jeho líce znovu se červenaly; vtiskla mu políbení na jeho oči a tyto ihned jiskřily jako očka její; zulíbala jeho ruce i nohy a — chlapec v tu chvíli nabyl opět života, zdraví a síly. A byť by se byla mžikem vrátila královna sněhová, již nebylo nic naplat, neboť na krách ledových skvělo se slovo z hvězdiček sněhových složené a znělo: Věčnost!

Hans Christian Andersen - Sněhová královna

Pohled Kaie

Znáte ten pocit, kdy se vzbudíte po odpoledním spánku a vůbec nedokážete odhadnout kolik je hodin a jak dlouho jste vlastně spali? Přesně tak jsem si připadal, když jsem se probudil z velice nepříjemného snu v zatuchlé temnotě pokoje, který mi rozhodně nebyl ani trochu povědomý. Trvalo pěknou chvíli, než mi docvaklo, že to vlastně vůbec nebyl žádný sen, a že to zhroucení uprostřed lesa, když jsem se snažil zmizet z Klausova dosahu, se nejspíš vážně stalo. Nedokázal jsem říct, kdo to udělal ani jak se to přesně semlelo; všechno najednou prostě zčernalo a já se probudil až tady.

Pokusil jsem se pohnout. Marně. Ozvalo se řinčení kovu, které vycházelo z masivních pout, co mi pevně svírala zápěstí. Očima, které si ještě stále zvykaly na oslepující šero, jsem putoval po silném řetězu, který končil na velké rezavém kruhu ukotveném do zdi. Několikrát jsem silně škubnul rukama, ale jediné, čeho jsem tím dosáhl, byly krvácející odřeniny na rukou.

"Haló?" zavolal jsem do ticha. Můj hlas se ještě několikrát vrátil ozvěnou, odrážející se od okolních kamenných zdí, než vyprchala úplně. "Tohle jsem si neobjednal! Říkal jsem, že chci do toho kebabu samé maso, ne sado maso! Hej! Slyšíte mě někdo? Chci vrátit peníze!"

Nikdo mi neodpověděl, což by mě zřejmě nemělo překvapovat. Ve skutečnosti jsem měl poměrně jasné tušení, v čích spárech jsem se právě ocitl, a jestli jsem měl pravdu... no tak to doufám, že při mě budou stát všichni svatí. Rozhodně jsem ale neměl v plánu nechat se lehce zlomit.

"Leží se ti pohodlně?" ozvalo se od mříží, které z jedné strany ohraničovaly mou zatuchlou, oslizlou celu. Otočil jsem tím směrem hlavu a okamžitě se střetl pohledem s Klausem Mikaelsonem. Páni, tak tenhle zvrat jsem rozhodně nečekal, prohlásil Kai Parker ironicky.

"Jistě, taťko. Můžu ti říkat taťko, když už jsme se s Hope poznali na všech úrovních, že?"

Slyšel jsem skřípění železa, když Klaus dlaněmi pevně sevřel mříže a zaťal přitom čelist tak, že jsem se začal obávat o jeho sklovinu. Kecám. Jeho sklovina mi byla někde. Kéž by mu vypadaly všechny zuby.

"Myslím, že tě budeme muset naučit mlčet, chlapče. Tohle umění zřejmě neovládáš."

"Ano, taťko, cokoliv řekneš," uculil jsem se a hravě na něj mrknul. "Když už jsme v takovém družném hovoru, mohl bych tě požádat o ruku tvojí dcery? Přísahám, že tuhle svatbu nevěsta přežije, narozdíl od té Alaricovy. Učím se, víš?"

Klausovi zacukaly všechny svaly v obličeji, když sáhl po masivním zámku a chystal se vejít do cely. Zřejmě mě chtěl rozcupovat na kousíčky a namlít do hamburgerů nebo tak něco. Od jeho zcela jasného záměru ho odradila až ženská dlaň, která mu dopadla na předloktí.

"Slíbil jsi, že budu první na řadě, Klausi, vzpomínáš?"

"Myslel jsem, že my dva už jsme vyrovnaní," vydechl jsem tiše, když se její čokoládové oči obrátily přímo na mě. Viděl jsem v nich jenom nenávist a odpor, nic jiného. Pořád jsem si na něj ještě nezvykl a svým vlastním způsobem mě to vážně mrzelo.

"My dva nebudeme vyrovnaní, dokud nebudeš trpět tolik, jako trpěli všichni ti, kterým jsi ublížil," odvětila Bonnie chladně a jediným pohybem ruky uvolnila zámek na cele. Klaus jí ustoupil z cesty, aby mohla vejít dovnitř.

"Bonnie," pokusil jsem se smlouvat, "já už nejsem ten samý člověk. Změnil jsem se."

"Lidi jako ty se nikdy nemění," prohlásila chladně a došla až k posteli, na které jsem byl připoutaný. S námahou jsem se zvedl alespoň do sedu a ani na chvíli z ní přitom nespouštěl pohled. S Klausem bych se dokázal popasovat, ale tohle mě bolelo až absurdním způsobem. Bonnie byla první člověk, pro kterého jsem si byl schopný v srdci najít slabé místo, a doufal jsem, že naši neslavnou minulost nakonec smyje čas. Očividně jsem se pletl.

"Přísahám. Nevrátil jsem se, abych někomu ublížil, Bonnie. Vrátil jsem se za Hope. Musíš mi to věřit."

"Protože bys mi nikdy nelhal?" ušklíbla se. "Umím si představit, jak moc toužíš po její moci. Nesnaž se nám tu namluvit, že se s ní stýkáš s čistými úmysly. Už se k ní nikdy nepřiblížíš, o to se postarám."

"Prosím." Pokusil jsem se natáhnout ruku a dotknout se její dlaně, ale na poslední chvíli uhnula a mé prsty se tak propadly do prázdna. "Tak to není. Nikdy bych Hope neublížil. Nikdy."

"Tomu přece nevěříš ani ty sám, Kaii. Ty milovat neumíš, to víme oba."

Můj výraz ztvrdl. Rozhodně jsem se tu nemínil dál ponižovat a přesvědčovat ji o něčem, co stejně nikdy nebude ochotná přijmout. Měl jsem svou vlastní hrdost, které jsem se rozhodně nemínil vzdát. Nic jiného mi tu momentálně stejně nezbývalo. Přimhouřil jsem oči a pokusil se soustředit na vlastní magii, jenže jsem nenacházel žádný zdroj. Žádná záchranná větev, které bych se mohl chytit a přitáhnout se za ni.

"Neboj, pojistili jsme se, abys nemohl kouzlit. Odsud se jen tak nedostaneš. Teď ti dám čas, abys nad tím mohl přemýšlet," ušklíbla se a bez dalšího pohledu vykráčela z cely, kterou za sebou zamkla.

"Bonnie!" zařval jsem za ní, ale už se neotočila. "Za tohle tě zabiju, Bennettová. Slyšíš mě dobře? Za tohle zaplatíš!"

Brzy jsem křičel jenom sám pro sebe, protože oba dva odešli. Nebylo mi jasné, co to mělo znamenat a už vůbec jsem netušil, co mě mělo čekat dál. Dokázal jsem si ale představit, že to rozhodně nebude hezká budoucnost. Nezbývalo mi nic, než v téhle plesnivé tmavé cele čekat na zázrak, který v brzké době nejspíš neměl přijít. A že to mělo být dlouhé čekání.

Jedno jsem ale zjistil velice brzy – člověk začne mít, po pár dnech bez světla, jídla a doprovázen vytrvalým kapáním vody ze stropu, potíže s rozeznáváním, co je skutečné a co není. Ze stěn se ozýval šepot, v rozích místnosti jsem vídal černé rozpité postavy, které jsem dobře znal z pekelné výhně a z dotěrných nočních můr jsem se budil s oblečením propoceným do poslední nitky. Často jsem vídal Hope, slýchal její hlas. Stejně tak často jsem se ale s bolestivým řevem, způsobeným nesnesitelnými bolestmi hlavy, pokoušel bránit neviditelným nepřátelům. Na zdech místnosti se velice brzy začaly hromadit tmavé skvrny od krve a hluboké rýhy od mých vlastních nehtů, které jsem do nich v agónii zarýval. Nevím, kolik jsem si toho sám vsugeroval a kolik toho zajistil Klaus a jeho armáda čarodějek, ale tohle bylo rozhodně to nejhorší vězení, ve kterém jsem kdy byl. Od těch ostatních se lišilo především tím, že tady jsem si až příliš uvědomoval vlastní smrtelnost. Nebyl to svět, ve kterém bych žil v časové smyčce až na věky věků. Tohle byla realita a stála vážně za nic.

Po jedné obzvlášť krušné noci jsem se probral s tričkem roztrhaným na cáry a postelí nasáklou železitým zápachem krve. Záda mezi lopatkami mě při sebemenším pohybu pálila tolik, že jsem si připadal jako kdyby mě ocejchovali žhavými železy. Už jsem dál nebojoval. Nezbývala mi na to síla. Všechny dny se mi smývaly v jeden a já už se nedokázal držet ani těch myšlenek, které mě doteď udržovaly při smyslech.

"Zdá se, že z našeho divokého hřebce se stal klidný valach," promluvil Klaus od mříží cely.

Otočil jsem na něj hlavu a chvíli ho sledoval, než jsem se zase odvrátil a zavřel oči. Byl jsem tak vyčerpaný, že už jsem neměl chuť na jeho nejapné vtípky reagovat. Chtěl jsem jenom, aby mi dal konečně pokoj. Možná bych v tomhle rozpoložení dokonce přijal i ránu z milosti, jen abych už nikdy nemusel sledovat ten jeho buldočí obličej.

"Mám ti vyřídit pozdravy od Bonnie. Jistě by se moc ráda přišla podívat jak trpíš osobně, ale momentálně má důležitější věci na práci. Ty mám ostatně i já, takže tě tu nechám na starosti Marcelovi a čarodějkám. Doufám, že se k nim budeš chovat slušně, nerad bych slyšel nějaké stížnosti. Jistě by měly následky."

"Když budu hodnej, přivedeš mi za odměnu pár striptérek, taťko?" zamumlal jsem, což vedlo jenom k tomu, že jsem se rozkašlal a byl donucen zakousnout se zuby do vlastní paže, abych nevykřikl bolestí a neudělal mu tím radost. Zavrčel, ale nevyletěl jako obvykle. Vidět mě v takovém stavu mu nejspíš ke štěstí stačilo, za což jsem mu byl poměrně vděčný. Teda ne doslova, ale víte, jak to myslím.

"Máš štěstí, že mě čeká šachová partie. Musím Marcelovi ukázat, kdo má ještě pořád navrch. Přijdu zítra, než odjedu. Dobře si rozmysli, co mi na rozloučenou řekneš, Parkere. Doporučuji ti zvolit vhodný tón."

S těmi slovy se otočil a zanechal mě znovu v samotě. Ze všech sil jsem se pokoušel zadržet výtrysk zoufalství, který se ke mně dobýval, ale ten filuta nade mnou nakonec přece jenom vyhrál. Dovolil jsem si proto využít soukromí, kterého se mi dostávalo, a několikrát jsem hlasitě vzlykl, než se mi podařilo dostat své emoce pod kontrolu. Styděl jsem se za vlastní slzy, ale tady je stejně nikdo neviděl, takže na tom vlastně nesešlo.

V tu samou chvíli se celý dům otřásl v základech. Ze stropu se začala sypat omítka a padala mi přímo do vlasů a do tváře. Pokoušel jsem se zatřást hlavou a zbavit se tak oslepujícího prachu, ale marně. Svět se smrskl na dvě malé škvíry, když jsem se pokoušel rychlým mrkáním vyplavit nepříjemné částečky zdi z očí. Trvalo mi to snad věčnost a dřív, než jsem konečně zase viděl ostře, jsem zaslechl známý hlas.

"Kaii!"

Ten výkřik mě nedonutil nijak zareagovat. Slýchal jsem její hlas tak často, že už jsem se dávno přestal vzrušovat. Brzy se k němu ale přidal ještě druhý, a to už zaujalo mou pozornost natolik, abych se pokusil posadit.

"Myslím, že by to mohlo být na konci chodby. Dřív tam býval vinný sklípek. Omlouvám se, Hope. Přísahám, že jsem to netušila. Kdybych to věděla... nikdy bych mu to nedovolila!"

"Já vím, teto Rebeko. Z ničeho tě neviním, ale teď ho musím najít. Kaii! Kaii!"

"Hope!" dostal jsem ze sebe tlumeně. Hlasitěji jsem to nedokázal. Zatřásl jsem okovy na rukou a pokusil se slézt z postele, jenže nohy mě odmítaly poslouchat.

Slyšela mě. Ani jsem nestihl dopočítat do tří, když se objevila před kovovou mříží. Stačil jí jeden jediný pohyb a dveře do cely se s ohlušující ránou vylomily z pantů a s dalším hlasitým bouchnutím dopadly na zem. 

"Bože, Kaii! Co ti to udělal?" vyhrkla. Než jsem se vůbec stačil rozkoukat, okovy na mých rukou povolily a já se pokusil zvednout. Kolena se mi ale okamžitě podlomila a při svém pádu jsem k zemi strhl i Hope, která se mě pokoušela chytit. Očividně jí to nevadilo. Oči měla zalité slzami a prsty obou rukou mi neustále projížděla vlasy, které mi za dobu strávenou tady stihly narůst tak, že mi bez ustání padaly do obličeje.

"Jsi to vážně ty?" zašeptal jsem, když jsem roztřeseně zvedl ruce a jako ve snách se dotkl jejího obličeje. Hřála. Musela to být ona.

"Jsem to já. Promiň. Omlouvám se, já to netušila. Jsem tak pitomá, Parkere. Tolik mě to mrzí," řinulo se z ní bez jediného nadechnutí.

"Slíbila jsi, že si mě najdeš," pousmál jsem se. Musel jsem si opřít čelo o její rameno, protože mi začínaly docházet síly. "A našla."

"Vezmi si magie kolik potřebuješ, slyšíš?" zamumlala. Snažila se znít vyrovnaně, ale hlas se jí při každém slově zatřásl.

Dlouho jsem neváhal. Položil jsem jí obě dlaně na krk a sledoval, jak se pod nimi slabě rozzářilo světlo. Velice rychle jsem se zase dokázal zhluboka nadechnout, bylo to jako živá voda. Horko se mi rozběhlo žilami a zrak se konečně zaostřil natolik, abych si mohl prohlédnout každý detail její tváře, každou pihu na nose a líčkách, i drobné zlaté skvrnky na bezchybné obloze jejích očí. Byla snad ještě hezčí, než jak jsem si ji pamatoval.

"Je ti líp?" ujišťovala se okamžitě. "Bože, měla jsem takový strach, Kaii. Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím. Miluju tě, rozumíš? Tolik tě miluju, Parkere!"

Nenechala mě ani promluvit. Místo toho mi věnovala dlouhý polibek, který chutnal po prachu a jejích slzách, ale přitom byl vším, v co bych v tuhle chvíli vůbec mohl doufat. Měl jsem sice sedm sourozenců i oba rodiče, ale tohle bylo poprvé, kdy mi někdo řekl, že mě miluje a kdy mě někdo sevřel v náručí tak pevně, že jsem si připadal jako ten nejdůležitější člověk na světě. Tady a teď, v jejím objetí, jsem se cítil výjimečně. Nehledě na cokoliv, co tomu předcházelo. Hope Mikaelsonová byla zkrátka můj anděl strážný a já věděl, že když je tady, jsem konečně v bezpečí.

VˇˇˇˇV

Doufám, že se vám očekávaný reunion líbil. Jelikož mě všichni znáte, je vám jistě jasné, že všechno není ani zdaleka u konce a ještě nás čeká spousta zvratů, než dojdeme do cíle. Díky Vám za podporu a všechny krásné a motivující komentáře ♥