Touha ochránit své potomky je už od pradávna tím nejsilnějším nutkáním milujícího rodiče. Pro bezpečí dětí jsou ochotní udělat cokoliv, i kdyby tím riskovali jejich nenávist. Izolují je od světa, zavírají na bezpečná místa a doufají, že pro ně udělali všechno, co mohli. Jednou ale přijde chvíle, kdy musí otevřít brány jejich dětských vězení a vypustit je do světa. Pokud to neudělají, mohou přijít o všechno. 

Pohled Caroline

"Bonnie, to je naprostá hloupost," zavrtěla jsem hlavou a s hlubokým povzdechem se posadila na židli.

Byla jsem unavená, tak moc unavená. Moje děti, smysl mého života, byly v nebezpečí a ať jsem se snažila jakkoliv, nedokázala jsem z téhle lapálie najít cestu ven. Nebyla jsem zvyklá dělat takové věci bez Rica – to on a Lizzie vždycky bývali tím mozkem; já většinu času poskytovala jenom svaly. Teď jsem ale neměla ani jednoho z nich a připadala si, jako kdyby celá tíha světa ležela jenom na mých ramenou.

"Už jsme vyčerpaly všechna normální řešení, Caroline," odvětila Bonnie. "Musí to být nějaká černá magie, nějaká kletba. Ubývá jí síla. Kdo ví, kolik jí ještě zbývá času, a ty vážně vsadíš její život na to, že v tom nemá prsty Parker?"

Její posedlost Kaiem Parkerem začínala být opravdu nezdravá. Vím, že jí kdysi udělal strašné věci. Vím, že kvůli němu trpěla, ale na celé té rovnici mi něco zkrátka nesedělo. Malachai byl sice mistr intrik a po moci prahnul víc než po čemkoliv jiném, ale tohle zkrátka nebyl jeho styl.

"Parker zmizel kdo ví kam. Proč by to dělal tímhle způsobem, když měl k Hope tak blízko, že si její moc mohl vzít hned a osobně? To přece nedává smysl."

"Ne, to určitě nedává," ozvalo se za našimi zády.

Obě jsme se okamžitě otočily na nově příchozí, kterou nebyl nikdo jiný než samotná Hope. Momentálně rozhodně nevypadala nemocně, ale ani tak se nezdála být ve své kůži. Po tvářích měla rudé skvrnky a v očích něco, co jsem neviděla už dlouhé roky – Klausův hněv.

"Stalo se něco, zlato?" zeptala jsem se chlácholivým tónem. Věděla jsem dobře, co umí její magie, když ji ovládají emoce, a rozhodně jsem nechtěla, aby celá Salvatorovic škola lehla popelem kvůli pár špatně zvoleným slovům. Opatrnost byla rozhodně na místě.

"Kde je otec?" procedila skrz zuby a ruce přitom pevně stiskla v pěst.

"Ráno odjeli s Rebekhou do New Orleans. Čarodějky z Francouzské čtvrti prý možná mají nějaké vodítko, které by ti mohlo pomoct"

"Jo tak vodítko," odfrkla si. "To určitě. Půjčím si auto, potřebuju s ním nutně mluvit."

"Neměla bys teď nikde být sama, Hope. Co když se ti udělá zle? Měla bys být opatrná."

"Neměj starost, nepojedu sama. Kol mě moc rád doprovodí a pohlídá. Na něj je spoleh."

Ostrý sarkasmus, který kapal z každého jejího slova, mi rozhodně neunikl, ale co jsem mohla dělat? Svázat ji a držet v posteli? Na nic takového jsem neměla právo a dost pochybuji o tom, že by se mi to vůbec povedlo.

"Jo a mimochodem," dodala o něco mírnějším tónem, "měla bys jít za Lizzie, máme ji zpátky. Jsou momentálně s Josie u mě v pokoji. Určitě tě rády uvidí."

V tu chvíli jako kdybych úplně zapomněla na pátrání po motivaci, která Hope hnala za Klausem. Tahle zpráva byla něčím, co jsem nečekala ani v těch nejdivočejších snech, a co jsem zoufale potřebovala, abych mohla pokračovat dál. Bez jakýchkoliv doplňujících otázek jsem Hope sevřela v náručí, načež jsem vyrazila za svými milovanými dvojčaty. Musely jsme toho tolik probrat. Díky jejich hřejivému objetí jsem ale konečně zase viděla světlo na konci tunelu. Možná se začínalo blýskat na lepší časy; nebo jsem v to mohla aspoň doufat.

Pohled Klause

New Orleans se zdálo být stále stejné, ať už jsem se do něj vrátil po jakkoliv dlouhé době. Mohl jsem být pryč týden nebo několik let, ale na tom nesmrtelném místě plném umění a kultury se nic nezměnilo. Jazz stále zněl ulicemi, pouliční malíři stáli před svými stojany a nejrůznější prodejci nabízeli zboží nespočtu turistů. Ač jsem vládu nad tímhle městem kdysi přenechal Marcelovi, stále mělo v mém srdci své jedinečné místo.

Po večerní schůzce s čarodějkami jsem ovšem nebyl ani o kousek blíž odhalení důvodů, co se s mou malou holčičkou dělo. Byl jsem ochotný udělat cokoliv pro to, abych jí pomohl, jenže jsem nedokázal zjistit, co by to mělo být. Něco mi říkalo, že vzteky utrhat hlavy všem, na koho narazím, nebyl ten nejlepší nápad, i když mě by jistě alespoň trochu ulevil. Místo toho jsem s Marcelem a Rebekhou seděl v átriu někdejšího sídla naší rodiny a pokoušela se svého bývalého svěřence porazit v šachu. Ani u toho jsem ovšem neměl mít chvíli klidu, jelikož se má sestřička rozhodla, že mě svými moralistickými řečmi dočista unudí k smrti. Tentokrát si vzala do hlavy, že jsem se k Hope nezachoval úplně fér a pokoušela se mě přesvědčit, že bych se jí to měl rozhodně pokusit vynahradit.

"Niku, proč se Hope prostě neomluvíš?" začala Rebekah svou litanii, při které upíjela z vysoké sklenice červené víno. Zřejmě se ve mně pokoušela probudit vlastní svědomí, ale to byla marná snaha.

Nezaujatě jsem zvedl z šachové podložky koně a posunul ho o příslušný počet polí. "Není nic, za co bych se jí měl omlouvat, sestřičko," ušklíbl jsem se a zadíval se na Marcela, který byl momentálně na řadě s dalším tahem.

Rebekah přimhouřila oči a tváře se jí nadmuly pohoršením. "Není za co se omlouvat? To myslíš vážně? Je dospělá! Neměl bys jí říkat s kým se má a nemá stýkat! Vsadím se, že ty jsi důvod, proč ten kluk vzal nohy na ramena."

Ta nesmyslná ženská loajalita mi lezla na nervy a už jsem byl unavený z nesmyslných problémů, které se má sestra pokoušela vykonstruovat prakticky z čehokoliv, co se v jejích očích zdálo být nesprávné.

"Zřejmě jenom pochopil, že moje holčička je pro něj až příliš dobrá," odvětil jsem s ledovým klidem a mírně se zamračil na šachovnici. Marcel udělal velice dobrý tah a zahnal mě tak do kouta.

"Podle tebe pro ni nikdo nikdy nebude dost dobrý! Ničíš jí život stejně, jako jsi ho kdysi ničil mě," odsekla navztekaně a já se jí rozhodl dál neodpovídat. Nemělo smysl se s ní handrkovat, protože ať bych řekl cokoliv, Rebekah by stejně měla svou vlastní neprůstřelnou pravdu.

Zvedl jsem posledního zbývajícího pěšáka a chystal se ho posunout o jedno pole, když můj tah přerušila obrovská rána. Okolí zalil zvuk tříštícího se dřeva a skřípání ohýbajícího se kovu. Přes celé átrium proletěl prudký závan větru, který smetl všechny figurky z šachovnice a rozházel je po místnosti. Překvapeně jsem otočil hlavu ke vchodu, připraven se okamžitě bránit nenadálému útoku. Dubové dveře byly vyvrácené z pantů a jedno z křídel ještě chvíli viselo na tenkém kousku kovu, který nakonec povolil, aby celý ten masivní kus dřeva dopadl s těžkým úderem na zem. V celé vstupní hale se zvedl oblak těžkého prachu, který nám na krátký okamžik zakryl výhled a prakticky nás tak oslepil. Slyšel jsem, jak se Rebekah hlasitě rozkašlala i to, jak se Marcel okamžitě ujišťoval, jestli je v pořádku. Neměl jsem ale čas zajímat se o jejich bezduché starosti, jelikož jsme všichni mohli být ve vážném nebezpečí. 

Zamžoural jsem po prašném okolí, načež jsem si konečně všiml ženské postavy, která se začala z hustého oblaku vynořovat přímo proti mě. Ruce měla zeširoka roztažené a obrácené dlaněmi vzhůru. Očividně byla připravená na další útočné kouzlo, které jsem zkrátka musel zastavit. Byl jsem přesvědčený, že šlo o nějakou ze zhrzených čarodějek z Francouzské čtvrti, které se nějakým způsobem dotklo mé nevybíravé hodnocení jejich enormní neschopnosti, ale šeredně jsem se pletl. Svou dceru jsem poznal ve chvíli, kdy jsem se chystal zaútočit, jenže jsem se nedokázal hnout z místa. Šla rázným, sebejistým krokem a ani na okamžik nezaváhala. V jejích modrých očích jsem zahlédl děsivou jiskru, kterou jsem u ní ještě nikdy neviděl, a rty, jež zdědila do posledního detailu po Hayley, měla zkroucené do vzteklého úšklebku. Netušil jsem, co jí mohlo vést k takovému chování, ale něco mi našeptávalo, že vina bude nejspíš nějakým způsobem padat na mou hlavu. Sledovala totiž mou tvář bez jediného uhnutí pohledem nebo mrknutí. Rudé vlasy jí vlály kolem tváře ve větru, který jako kdyby vycházel přímo z ní, a v očích měla mě tak dobře známý pohled, který by snad dokázal na místě zabíjet. V tu chvíli ve mně probudila až překvapivou pýchu. Byla divoká, byla neústupná a v jejích žilách nepochybně kolovala má krev.

"Kde je?!" zavrčela Hope hrdelným tónem, ze kterého mi po zádech přeběhl mráz, ačkoliv jsem to nedal ani v nejmenším najevo.

"Dveře mají kliku od toho, aby se používala, drahoušku," poznamenal jsem. "Vůbec netuším, o čem to mluvíš, ale moc rád tě vidím," roztáhl jsem s úsměvem ruce, abych jí nabídl svou otevřenou náruč, kterou překvapivě nevyužila.

"Ty víš moc dobře, o čem mluvím!" procedila skrz zuby a udělala několik kroků blíž. Vítr se začal znovu nebezpečně zvedat a všechny louče v místnosti se v tom okamžiku rozhořely o něco jasněji. "Zeptám se naposledy. Kde je? Neodejdu odsud, dokud ho nebudu mít zpátky, rozumíš?!" vyštěkla a zůstala stát sotva pár stop ode mě.

Její hrubost a bojovnost mě rozčilovala a uchvacovala zároveň. Na jednu stranu jsem s uspokojením sledoval, že se má holčička ve světě rozhodně neztratí, ale na tu druhou jsem si rozhodně nemínil nechat její jednání líbit.

"Tak to bych ti měl zřejmě nechat připravit pokoj na spaní, co říkáš?" povytáhl jsem obočí a doufal, že svůj nesmyslný boj nakonec vzdá a sama couvne.

Neustoupila ani o píď. Stály jsme proti sobě a propalovaly se pohledy tak dlouho, že jsem prakticky přestal vnímat čas. Ani jeden z nás nehodlal ustoupit a Marcel ani Rebekah se očividně také netoužili zapojit do toho nepochopitelného konfliktu.

"Nepokoušej mě," zasyčela nakonec tiše a dupla do země. Celý dům se v tu chvíli otřásl v základech, až jsem zavrávoral. Přerušil jsem náš oční kontakt a rozhlédl se kolem sebe, abych viděl, jak se ze strop a stěn snáší drobný poprašek omítky, která se uvolnila následkem otřesu.

"Nebudeš mi vyhrožovat v mém vlastním domě, rozumíš mi dobře?" Výstražně jsem zvedl ukazováček a namířil ho přímo na svou nezvedenou dceru, která očividně netušila, kde jsou hranice. "Měla bys být vděčná, že tě všichni neustále chráníme. Evidentně se o sebe příliš postarat neumíš, když se dobrovolně paktuješ s jedním z mála lidí, kteří by tě dokázali zničit!"

Chtěl jsem se chovat vyrovnaně a klidně, opravdu chtěl, ale nedokázal jsem to. Ta nevděčná holka si dovolovala říkat mi, co bych měl dělat. Copak snad neměla žádný zdravý respekt vůči autoritám?

"Tohle už dávno není tvůj dům, Klausi!" Z nosu se jí spustil tenký pramínek čerstvé krve, když se dům znovu otřásl v základech. Na jedné ze zdí se rozběhla dlouhá a hluboká prasklina, která se neustále protahovala a dělila na další, menší prasklinky. "A nic z toho, co jsem řekla, nebyla otázka. Já ti nedávala na výběr! Jestli mi neodpovíš, srovnám tenhle dům se zemí. Klidně spálím celé město na uhel jenom, abych ho našla! Leda by ses mi rozhodl ušetřit práci a prostě mi řekl, kde jsi ho zavřel. Tak jak to bude?"

Naklonila hlavu na stranu a výraz, který se jí usadil na tváři, mi byl až příliš známý. Nebylo sebemenších pochyb, že v jejích žilách tepe krev rodiny Mikaelsonů. Ani tak mě ale nedokázala vyděsit a donutit, abych udělal to, co po mě chtěla.

"Ne!" zamračil jsem se. "Co tě vůbec vede k myšlence, že jsem toho zmetka nechal žít? Proč bych to vůbec dělal?"

"Protože máš strach, že kdybys ho zabil, budu tě nenávidět až do konce našich věčných životů. A víš co? Špatně sis to spočítal, nenávidím tě už teď!"

Dřív, než jsem vůbec stačil odpovědět, zvedla ruku před sebe, stiskla ji v pěst a svět kolem mě za zvuku ostrého křupnutí zčernal a propadl se do tichého prázdna.