Život v pohádkách je tak moc jednoduchý. Všechno je buď černé nebo bílé, dobré nebo zlé. Nepřipraví nás na skutečný život, který má ve skutečnosti spoustu odstínů šedé. Nevysvětlí nám, jak říkat nebo přijímat milosrdné lži a kde se nachází pomyslná hranice mezi a dobrou vírou a sobectvím. Rozhodnutí tak zůstávají na nás, stejně jako jejich následky. 

Pohled Hope
Dnešní večer nabral úplně jiný směr, než s jakým jsem původně počítala. Měla jsem v plánu ležet v posteli, litovat sebe samu a možná zkouknout pár dílů svého oblíbeného seriálu, které bych prokládala ustaranými pohledy na kalendář, abych se ujistila, že další úplněk se nezadržitelně blíží. Na hrdinku jsem si přestala hrát už dávno. Strach se v posledních dnech stal mým věrným přítelem a já ztrácela chuť bojovat. Proč bych vlastně měla, když každé moje rozhodnutí nakonec vždycky někomu ublížilo. Nemělo to smysl.

Po té neslavné přeměně jsem byla neustále obklopená lidmi, ale přitom jsem si připadala až bolestně sama. Všichni ti, kdo mi byli nejblíž, se najednou zdáli být až příliš daleko. Kai se stále neozval, Lizzie rozhodně nebyla chápavým společníkem a Josie mě pravděpodobně k smrti nenáviděla. Nebo jsem si to alespoň myslela, dokud se neobjevila na mém prahu. V první chvíli jsem sice nevěděla, jestli mě přišla dorazit, nebo si se mnou jenom promluvit, ale všechno bylo lepší než vůbec nic.

Nakonec se ukázalo, že se mi rozhodla nabídnout odpuštění, které jsem tak moc potřebovala. Část té tíhy, která mě doteď drtila, díky tomu konečně povolila a dovolila mi zhluboka se nadechnout. Život po boku přátel se zdál být přece jenom o chloupek lehčí a každá bolest se díky nim může rozložit na snesitelné množství.

Další dobrou zprávou pak byly Lizziny slzy. Tedy ne, že by mě snad těšil její pláč, ale já i Josie jsme moc dobře věděly, čeho byly znamením. Naše sestra byla zpátky. Celé její něžné a chápavé – i když stále upíří – já se nám vrátilo.

"Holky, vždyť mě umačkáte," vzlykla s náznakem smíchu, když jsme ji obě vtáhly do hromadného objetí. Všechno se zdálo být na dobré cestě. Alespoň v ten moment.

"Tak moc se omlouvám, že jsem tu pro vás nebyla, když jste mě potřebovaly," zamumlala, jakmile jsme se usadily zpátky do haldy polštářů a společně se pustily do misky plné brambůrků. "Vím, že na to teď asi není nejlepší chvíle, ale nechci chodit kolem horké kaše. Hope... co se tam tehdy stalo? Tu noc, co táta... však víš."

Zhluboka jsem se nadechla a vyměnila si krátký pohled s Josie. Čekala jsem na její schválení, protože jsem si nebyla jistá, jestli to chce slyšet i ona. Chvíli váhala, ale nakonec přikývla a dala mi tak svolení vrátit se v myšlenkách zpátky na místo, kde už jsem se nikdy nechtěla ocitnout. Jenže jsem jim to dlužila. Oběma.

"To ráno mi volal Kol. Řekl mi, že táta má Kaie a navedl mě na místo, kde bych je mohla najít. Nemohla jsem dovolit, aby mu ublížil, musela jsem něco udělat. Všechno šlo vcelku hladce. S tátou jsem si poradila rychle a chtěla jsem Kaie odvést někam do bezpečí. Pak se tam ale objevil Ric. Nejspíš byli s tátou domluvení."

"Přišel si pro Kaie," šeptla Josie. "Vrátit mu to, co udělal naší mámě."

"Přesně tak," přikývla jsem. "Jenže trefil kuší mě a ne jeho. Pak už se všechno semlelo strašně rychle. Kai měl šanci mu ublížit, jenže dal přednost tomu, aby pomohl mě, a to ho málem stálo život. Táta mi nasadil ty okovy, co brání použití magie, a Alaric šel Kaie dorazit."

Hlas mi zakolísal a já byla donucena na pár minut přestat vyprávět, abych se zvládla popasovat s vlastními emocemi. Lizzie vyhledala mou ruku a jemně ji stiskla, aby mi dodala tolik potřebnou odvahu. Teprve potom jsem byla schopná pokračovat.

"Věděla jsem, že pokud nic neudělám, Kai umře. Těch pocitů bylo najednou tolik. Strach, zoufalství, panika. Mlelo se to ve mně a já to nedokázala udržet na uzdě. Pak to bouchlo. Rozervalo to pouta na kusy a všechna ta magie se prostě rozletěla do okolí. To ho nejspíš zabilo. Už jsem mu nemohla pomoct."

Místností se rozlilo tíživé ticho, při kterém si dvojčata zřejmě představovala poslední minuty života svého otce. Netroufla jsem si je žádným způsobem vyrušit a raději jsem si nehty intenzivně přejížděla přes předloktí, až mi na kůži zůstávaly rudé čáry.

"A co se stalo s Kaiem?" prolomila nakonec mlčení Lizzie.

"Odešel," šeptla jsem a oči se mi začínaly znovu potahovat slzavým leskem. "Nechal mi tu jenom pitomej vzkaz. To je všechno, za co jsem mu stála."

Rychle jsem se zvedla ze země, což mi způsobilo nepříjemné motání hlavy. Zavrávorala jsem a rukou se chytila nočního stolku, v jehož zásuvce jsem si nechávala ten kus papíru s němou připomínkou, že Kaie Parkera už možná nikdy v životě neuvidím.

"Jsi v pohodě?" ujišťovala se Josie se starostlivým pohledem.

"Jasně, jen prostě pořád ještě nejsem úplně ve své kůži." Omluvně jsem se pousmála a vytáhla ohmataný dopis, na němž bylo jasně vidět, že jsem ho v ruce žmoulala velice často. "To je on."

Lizzie si ho ode mě opatrně vzala. Několikrát ho otočila v ruce, než se naklonila ke své sestře, aby si ho mohly přečíst najednou. Nervózně jsem si okusovala ret, když jejich zorničky klouzaly po papíře a mezi obočím se jim tvořila navlas stejná vráska, jakou míval i Kai.

Josie na mě zvedla pohled jako první. "To vážně? Můžeš mi říct, co se mezi tebou a Parkerem stalo, že se z něj stal takovej kavalír a napsal tohle?"

"No," začala jsem. Prsty mi samovolně zajely do vlasů a se špatně skrývanou nervozitou jsem si je odhrnula z čela. "Strávili jsme spolu den u jezera a trochu jsme se sblížili."

"Takže ses s ním vyspala," konstatovala tónem, který měl do otázky daleko. Bylo to prosté oznámení. "Hope Mikaelsonová, ty jsi mi ale dračice!" zasmála se.

"Hope?" přerušila naši debatu Lizzie, za což jsem jí byla velice vděčná. Cítila jsem totiž, jak se mi do tváří hrne krev a vůbec jsem netušila, co bych na poznámku Josie vůbec měla říct.

"Ano?"

"Tohle není Parkerovo písmo."

Jakmile Lizzie dořekla svou myšlenku, dala bych cokoliv za to, abychom ještě stále řešili můj milostný život. Jak to myslela? Jak je možné, že to nebylo Kaiovo písmo? Tolik otázek, které mi najednou vybuchly v hlavě, mi roztřáslo hlas i ruce a způsobilo další vlnu závratě.

"Cože?!" vyhrkla jsem. "Jak to můžeš vědět?"

"Dával mi nákupní seznamy, když byl zavřený na tom motelu, a říkám ti, že tohle na sto procent není jeho rukopis."

Zhluboka jsem dýchala a přísahám, že jsem měla na chvíli před očima dočista rudo. Tohle nemohla být pravda. Byl to určitě jenom špatný sen, ze kterého se brzy proberu. Musí být. Jenže žádné zázračné probuzení nepřišlo. Všechno bylo až útrpně stejné a zkoumavé pohledy obou dvojčat mě doháněly k šílenství. Přistihla jsem sama sebe, že z opěradla židle sbírám Kaiovu mikinu a rychlým krokem mířím ven z místnosti.

"Hope? Kam jdeš?" zeptala se Lizzie, které v hlase zaznívala nejistota.

"Zjistit, kdo má tohle na svědomí. Bude toho totiž šeredně litovat," zavrčela jsem a prudkým poryvem kouzla rozrazila dveře.

Moje kroky vedly neomylně rovnou za tím, o kom jsem si naivně myslela, že by mi nikdy v životě nelhal. Našla jsem ho v Alaricově pracovně na pozemcích, kde seděl na židli se skleničkou whisky a s čelem podepřeným rukou. Nevypadal zrovna ve své kůži, ale to mi bylo v tu chvíli srdečně jedno.

"Kole Mikaelsone," zavrčela jsem bez pozdravu, "teď mi okamžitě řekneš, co se stalo s Parkerem, je ti to jasný?"

Nezaujatě zvedl hlavu, přičemž se mu rty zkroutily do pohrdavého úšklebku. Dával si načas a dřív, než mi odpověděl, do sebe obrátil skleničku se zlatavým alkoholem.

"Co tě přivedlo k domněnce, že o tom něco vím, drahoušku?"

Jeho klid a arogance mě vytáčela do běla. Kdybych měla po ruce cokoliv, čím bych mu mohla ublížit, pravděpodobně bych to bez zaváhání udělala. Dokonce jsem na chvíli zatoužila svírat v ruce stříbrnou dýku, kterou tak rád používal můj otec.

"Nehraj se mnou tuhle pitomou hru, Kole! Nejsem naivní husička a tvoje úsměvy jsou mi ukradený, takže to ze sebe vysyp dřív, než tě k tomu donutím!"

"Proč ti na tom tak moc záleží, Hope? Proč tohle všechno? Chováš se jako blázen," odvětil s posměšným úšklebkem. "Byl to cvok a rozhodně ti za to nestojí."

Odmlčela jsem se. Zavřela jsem oči a vybavila si každý detail Kaiovy tváře. Hlubokou vrásku, která se mu mezi obočím tvořila pokaždé, když se trochu zamračil, i hravý úsměv, co snad nikdy neopouštěl jeho rty. Pořád jsem živě cítila jemné doteky konečků jeho prstů a slyšela tichý šepot, kterým se pod rouškou noci ujišťoval, že je všechno v pořádku.

"Hope?" vyrušil mě Kol z denního snění a donutil mě tím věnovat mu svou roztěkanou pozornost.

"Protože ho miluju, Kole," vydechla jsem tiše a se zoufalým povzdechnutím si prohrábla vlasy.

Bylo to poprvé, kdy jsem něco takového řekla. Poprvé, kdy jsem si to dokázala přiznat. Už se před tím nedalo dál kličkovat. Možná bylo právě tohle důvodem, proč jsem se nedokázala posunout dál a zapomenout. Nemohla jsem se totiž přenést přes něco, o čem jsem tvrdila, že to neexistovalo.

Zvedla jsem na Kola skelný pohled a ruce si přitom pevně omotala kolem těla v zoufalém gestu. Snažila jsem se potlačit slzy, které se pokoušely přetéct přes víčka a podívat se do světa. Nechtěla jsem jim to dovolit, ale nebyla jsem si jistá, jak dlouho je ještě zvládnu zadržet.

Kol mi neodpověděl. Překvapeně mě sledoval a zdálo se, že si má slova ještě nedokázal správně přebrat; nebo je možná ani pochopit nechtěl.

"Ale vždyť – je to Parker. Nesnášela jsi ho," zamumlal.

"To není pravda. Nikdy jsem k němu necítila nenávist, Kole. Vždycky tam něco bylo, jen jsem netušila co, dokud se mi neusadil tak hluboko pod kůží, že už jsem ho nedokázala dostat z hlavy. On není takový, jaký si myslíš. Možná je trochu... jiný, ale s ním... sakra, nikdy mi s nikým nebylo takhle. Nikdy mě nic tak moc nenaplňovalo, jenže... teď je to pryč a já nevím proč."

Nastalé ticho přerušilo až moje tiché vzlyknutí. Ta bolest se nečekaně vrátila a udeřila mě s takovou silou, že jsem se toužila jenom schoulit do postele a proplakat se až do neklidného spánku. Byla jsem tak patetická, až se mi ze mě samotné chtělo zvracet. Nebo za to možná mohla nervozita, kdo ví.

"Parkera má Klaus."

Vypadlo to z něj z ničeho nic. Nebyla jsem na to připravená. Dokonce jsem zapomněla i plakat, když jsem na něj zvedla nevěřícný pohled.

"Co jsi to řekl?!"

"Promiň, Hope. Myslel jsem, že pro tebe dělám to nejlepší, když jsem ho předal Klausovi. Ten dopis... ten jsem psal já." Provinile sklopil pohled a nervózně si přitom promnul zátylek. Nic dalšího nedodal. Zůstal tiše a dával mi prostor, abych mohla všechny ty informace zpracovat.

"Jak jsi jen mohl?" procedila jsem skrz zuby v marně potlačovaném vzteku. "Jak jsi mi to mohl udělat? Jak jsi to mohl udělat jemu? Myslel, že jsi jeho přítel!"

Nečekaná vlna magie rozrazila dokořán všechna okna i dveře. Místnost zaplnilo ohlušující tříštění skla a dřeva, když vyletěly ze svých rámů a rozlámaly se na milion drobných střípků a třísek. A uprostřed toho všeho stál Kol. Ten, který mě právě ranil tak hluboce, že jsem se mu nemohla ani podívat do tváře. Neobměkčily mě ani slzy, které jsem na jeho tváři viděla poprvé v životě. Jeho lítost totiž nedokázala napravit tu příšernou věc, kterou provedl. Jsou věci, které se zkrátka odpustit nedají.

"Omlouvám se, Hope," šeptl se svěšenými rameny.

"Pro mě jsi umřel, Kole, je ti to jasný?" sykla jsem s veškerou nenávistí, která mě v tu chvíli zevnitř dočista požírala.

Nestál mi už ani za jeden jediný pohled. Otočila jsem se a rázným krokem vykráčela z místnosti. Nepředstavitelný vztek mi pulzoval celým tělem a já měla v tu chvíli před očima jenom jeden jediný cíl – najít otce a ukázat mu, že jeho holčička už dávno není malá, a že oheň, se kterým se rozhodl si zahrávat, ho může velice ošklivě popálit.