Existuje spousta druhů vězení. Mladičká Locika vyrůstala ve vysoké věži, Růženka nesměla udělat jediný krok z dohledu své věrné stráže a ubohá Husopaska byla donucena obléknout prostý šat. Vlastní mysl je ale bezesporu tím nejhorším druhem žaláře a naučit se s ní žít je tou nejtěžší zkouškou v životě.   

Pohled Lizzie

Občas přijdou dny, kdy vám připadá, že je všechno špatně. A to i ve chvílích, ve kterých se vaše mysl nemusí pasovat s žádnými emocemi. Už mě dokonce ani netěšilo, že jsem Kola škodolibě předhodila Davině a té její malé růžové potvůrce.

Tenhle můj podivný stav zřejmě způsobil, že jsem se rozhodla Josie nekonfrontovat a neobvinit jí ze lhaní, ačkoliv mi bylo naprosto jasné, že v mém pokoji rozhodně nehledala nic proti Kolovi. Věděla jsem moc dobře, po čem pátrala. Určitě se snažila najít nějaký způsob, jak mi vrátit moje emoce, ale o to já rozhodně nestála. City stejně způsobují jenom bolest. Bez nich bylo všechno mnohem, mnohem jednodušší.

Hned, jakmile ze světa zmizel poslední sluneční paprsek a okolí se konečně zase zahalilo do tmy, jsem se rozhodla opustit svůj pokoj a vyrazit ven. Původně jsem byla domluvená s Kolem na dalším krvavém večírku, ale něco mi říkalo, že po dnešním rýpáním nebude mít na mou přítomnost tak úplně náladu, proto jsem se chystala najít si vlastní zábavu. Moje plány však vzaly za své hned, jakmile jsem se tiše vyhoupla ze svého okna na okraj střechy a ke svému překvapení tam narazila právě na vzpomínaného Mikaelsona.

Nevypadal, že by si mě vůbec všiml. Seděl na vyhřátých taškách s nohama svěšenýma dolů do prázdna, oči upíral kamsi do dálky a v ruce přitom žmoulal stříbrný řetízek s drobným přívěskem, který jsem až doteď vždycky vídala na jeho krku. Kdybych ho neznala, řekla bych, že za tohle jeho rozpoložení mohlo střetnutí s jeho bývalou ženou. Nechtělo se mi tomu věřit, ale jeho cit k té čarodějce byl nejspíš opravdu hluboký a ryzí.

Něco hluboko uvnitř mě donutilo pomalým krokem překonat vzdálenost, která nás oddělovala, a usadit se hned vedle něj. Složila jsem si ruce do klína a dlouho jenom mlčela a sledovala stále tmavnoucí obzor. Na tom tichu bylo něco až překvapivě uklidňujícího, asi jako když se v chladné zimě zachumláte do chlupaté pokrývky s šálkem horké čokolády.

Trvalo snad věčnost, než Kol konečně prolomil mlčení, a i tehdy byl jeho hlas podivně tichý, bez jakékoliv stopy po jeho obvyklé aroganci.

"Můžu se na něco zeptat, princezno?"

Ta otázka mě zaskočila. Kol Mikaelson nikdy a za žádných okolností nežádal svolení. Dělal si cokoliv chtěl. Tentokrát ale ne. Nejspíš proto jsem s jemným ano svolila a věnovala mu svou plnou pozornost.

"Tohle je tak trochu tvůj obor, ale nesměj se, jasný? Věříš na osudovou lásku? Jako, že na celým světě existuje jenom jeden člověk, který je ti souzený?"

Koutky mi téměř okamžitě vystřelily do pobaveného úsměvu, který jsem se ovšem ze všech sil pokusila zahnat. Bylo totiž tak moc zvláštní vidět a slyšet Kola v takovém rozpoložení, že jsem si těch pár momentů nechtěla nechat ujít. Minimálně mu je budu moct v budoucnu škodolibě připomínat.

"Možná to bude nedostatkem emocí, ale ne, na to nevěřím," zavrtěla jsem hlavou. "Myslím, že udržet vztah je sakra dřina a osud s tím nemá nic společného. Lidi se zkrátka potkají, lépe se poznají a pak se buď zamilují nebo ne. Stačí se podívat na Hope a Kaie."

"Jak to myslíš?" zamračil se a hlas mu při vzpomínce na Parkera téměř okamžitě zhrubnul.

"Tak, jak to říkám," odvětila jsem s úšklebkem. "Nepotkali se zrovna za nejlepších podmínek, ale ten čas, co spolu strávili, je prostě semknul. To nebyl osud, to byli oni sami. Ona mu dala šanci ukázat jí, že život může být vášnivý a nepředvídatelný, a on jí na oplátku upřednostnil sám před sebou. Takhle vzniká láska, Koloušku."

Hlasitě si odfrknul a z hrdla mu vyklouzlo nepříjemné zavrčení, když obrátil hlavu zpátky k lesu a znovu se odmlčel. Nevypadalo to, že jsem mu dala odpověď, kterou chtěl slyšet. Vztah Hope a Kaie pro něj byl vždycky dost citlivé téma, ale co, to už byl jeho problém.

Byla jsem to já, kdo znovu přerušil následné mlčení, které bylo tentokrát daleko spíš nepříjemné než uklidňující.

"Tak mi o ní něco pověz, hm?"

"O kom? O Hope? O mojí kmotře? Nebo dokonce o mé masérce?" otočil se na mě s uštěpačným úšklebkem.

"Přece o té, co jsme ji dneska potkali. Té, co ti zlomila srdce."

Kol se mírně zachmuřil a dlouho hleděl do jednoho místa kdesi za mými zády. Bylo to tak padesát na padesát, jestli mi odpoví a nebo mě shodí ze střechy, abych se dole rozplácla jako shnilé rajče. Na jeho bolestném výrazu bylo ovšem něco až podivně uspokojujícího. Očividně jsem otevírala staré rány, které se mu ještě ani nestačily zahojit.

"Vzpomínáš si na Cínového vojáčka?" promluvil nakonec a nasměroval rozhovor do vod, ve kterých bych ho nikdy nečekala.

"Jo. Tvá nejoblíbenější pohádka," přitakal jsem a mírně se zamračila. Kam tím mohl mířit? Byla to od něj jenom nějaká další hloupá hra nebo šlo o něco úplně jiného?

"Davina je jako ta papírová baletka. A kdyby mě neopustila, pravděpodobně bychom nakonec dopadli stejně jako oni. Místo toho si našla papírovýho panáčka, postavila si svůj papírový dům a žije si svůj perfektní papírový život."

V hlase mu zaznívala zcela očividná hořkost, která mi prozradila, že Davina v jeho životě ještě rozhodně nebyla uzavřenou kapitolou. Na zlomek vteřiny jsem dokonce pocítila touhu ho obejmout. S tou se mi ale naštěstí podařilo poměrně rychle vypořádat.

Kol po krátkém zaváhání uvolnil stisk ruky a nechal stříbrný řetízek, který doteď vytrvale žmoulal, proklouznout mezi prsty na střechu domu, po které se svezl dolů, až se ztratil v trávě před budovou. A to bylo snad poprvé, kdy mi došlo, že Kol Mikaelson opravdu nebyl jenom podlý hrubián; že se pod tou jeho pečlivě udržovanou maskou skrýval obyčejný kluk s vlastními nadějemi a sny, což způsobilo návrat té touhy po objetí, která mnou tentokrát mávala mnohem intenzivněji než před chvílí.

"O nic jsi nepřišel, Kole. Papírový život stejně za nic nestojí. Stačí slabý větřík nebo přeháňka a stane se z něj nacucaná, nevábně vypadající hromada. Cín je mnohem lepší."

Povzbudivě jsem ho drcla do ramene a dokonce na tváři vykouzlila úsměv. Ani jsem si neuvědomovala, jak lehce ze mě Kol dokázal vytáhnout pocity, které by měly být hluboko pohřbené. Všechno mi to přišlo tak moc přirozené, že jsem svým způsobem ani netušila žádné nebezpečí.

"Očividně pořád žiješ ve svém pohádkovém světě, drahoušku. Měla bys trochu dospět."

"Život je takový, jaký si ho uděláme, ty chytráku. A už dost fňukání, Mikaelsone, hm? Pojď, zboříme ta papírová města spolu," uculila jsem se a natáhla k němu ruku, aby se jí mohl chytit.

Nejenže ji bez váhání přijal a zvedl se společně se mnou na nohy, ale zároveň ji použil k tomu, aby si mě přitáhl blíž. Náručím pevně uzamkl můj pas a než jsem se vůbec stihla nadechnout, uvěznil mé rty v dlouhém polibku.

Tenhle polibek nebyl ani v nejmenším stejný jako ty, kterými jsme si občas zpříjemňovali naše krvavé večery. Nebo se mi to možná jenom zdálo. Jakmile totiž prsty jemně projel mé vlasy, přestala jsem se hlídat. Srdce mi v hrudníku udělalo doslova kotrmelec, když začalo pumpovat krev tak rychle, jako kdyby se pokoušelo dohnat všechen ten ztracený čas. Celé moje tělo dočista explodovalo. Všechny ty potlačované pocity se objevily tak rychle, jako kdyby nikdy opravdu nezmizely, jako kdybych někam jenom umístila pomyslný špunt a teď ho vytáhla ven. Zbrkle a bolestivě.

S hlubokým nádechem jsem se odtáhla od Kolových rtů, načež jsem si všimla samolibého úsměvu, který se mu usadil ve tváři. Po jeho předchozím rozpoložení nebyla ani známka a já doteď nevím, jestli to byla celé jenom hra, nebo bylo alespoň něco z toho skutečné.

"Rád slyším, že už mě zase zbožňuješ, drahoušku. Nakonec to bylo jednodušší, než jsem čekal. Ta tvoje citlivá dušička je tak předvídatelná."

Jakmile Kol pustil můj pas a přestal se mě dotýkat, zůstala jsem šokovaně stát na místě. Do očí se mi samovolně hrnuly slzy a bolest na hrudi dosáhla svého vrcholu. Jistě, že jsem to od toho mistra manipulace měla čekat. Nechala jsem se ukolébat jeho zoufalstvím a jako naivní hlupačka se začala starat. A teď jsem měla zpátky svoje pocity a všechny stály za nic.

Dobrá práce, Kole.

Neměla jsem ale sebemenší chuť mu cokoliv vyčítat. Vlastně bych to ani nedokázala. Objal mě totiž oblak bolesti a zoufalství, když mě zasáhla bolestivá rána reality. Svět se rozpil do rozmazané šmouhy, ze které vystupovala jenom jedna jediná myšlenka. Ta na tátu.

"Táta. Pane bože, táta je pryč a já jsem... ani nepromluvila na pohřbu, ani jsem... se s ním nerozloučila," dostala jsem ze sebe těžce.

Bylo mi jedno, že to Kola nejspíš vůbec nezajímalo. Nedokázala jsem v sobě tu bolest dál dusit. Musela ven. Rukama jsem si pevně objala břicho a konečně přestala zadržovat slzy. Hlasitě jsem se rozvzlykala a na chvíli zatoužila vůbec neexistovat, abych tohle nemusela prožívat. O to víc mě proto zaskočila náruč, do které si mě Kol brzy přivinul. Vděčně jsem si opřela předloktí o jeho hrudník a slzami mu smáčela rameno.

"Neplakej, princezno. Minulost už nezměníš," zašeptal jemně a bříšky palců mi otřel slzy z obou tváří.

"Říkal jsi, že až mi všechno dojde, nebudeš mi utírat slzy," zamumlala jsem a snažila se ovládnout další příval pláče, který se o mě pokoušel.

"Možná ti ještě pořád něco dlužím, drahoušku. Navíc pořád ještě musíme jít zbořit ty papírový města, nemyslíš?" usmál se a v chlácholivém gestu mi přitiskl své horké rty na čelo.

To bylo snad poprvé, kdy jsem se s ním cítila opravdu v bezpečí. Koneckonců, s Kolem Mikaelsonem byla spousta věcí poprvé, ale nikdy se nedalo říct, jestli to nebylo i naposledy. Takový už zkrátka byl.

"Až někdy příště, ano?" šeptla jsem. Jediným krokem vzad jsem se vymanila z jeho sevření a nejistě si prohrábla vlasy. "Půjdu za Hope a Josie. Myslím, že jim dlužím velkou omluvu."

"Oh, holčičí večery, jaká to tajemná magie."

Ruce strčil do kapes, načež mi věnoval jeden krátký pohled a vypařil se jako mlha nad ránem. Všechno ve mně křičelo, abych ho zadržela, abych využila kouzla večera, kdy se ke mně konečně choval jako k sobě rovné, ale sama jsem moc dobře věděla, že je to hloupost. Nemělo smysl upínat se k marným nadějím, protože můj život rozhodně nebyl pohádka.

To holky byly těmi, které jsem teď potřebovala nejvíc na světě. Nezbývalo mi, než doufat, že mi i přes všechny přešlapy znovu otevřou svou náruč a nechají mě napravit všechny křivdy, kterých jsem se dopustila. Koneckonců, jak Mikaelsonovi rádi říkají, rodina je vždy a navždy.