Málokterá láska trvá až na věky věků. Lidé se poznají, zamilují a po čase zase vyrazí každý po jiné cestě. Občas po ní zůstávají rozkvetlé vonící sady plné krásný vzpomínek a občas jenom ohořelá prašná pěšinka vinoucí se skrz mrtvé údolí. 

Pohled Kola

Poslední měsíc byl trochu jako jízda na horské dráze. Alespoň co se mého drahého bratříčka týkalo. Byl náladový jako ženská v přechodu a trpěla tím naprosto celá famílie. Na jednu stranu měl sice radost, že se zbavil Parkera, který se opovážlivě motal kolem jeho milované dcerušky. Na tu druhou byl ovšem značně rozladěný vzhledem k tomu, že mu Caroline zamkla branku do své zahrádky. Už jenom proto jsem se pokoušel vyskytovat v New Orleans co nejmíň to šlo.

Ne snad, že by mě v Mystic Falls vítali o něco víc nadšeně. Vlastně jsem byl všude někomu tak trochu trnem v oku, ale to mě příliš netrápilo. Však tomu nikdy nebylo jinak. Svým způsobem jsem si to možná i trochu užíval. Nejdůležitější bylo nechodit na oči té blonďaté ředitelce školy;zbytek už byl v pohodě.

Občas jsem se jako milující strýček dokonce pokoušel dělat společnost své zrzavé neteři. Nezdálo se ovšem, že by o ni vůbec stála. Byla zadumaná, roztřesená a dokázala být velice nepříjemná. Možná za to mohla skutečnost, že se měla v brzké době postavit na všechny čtyři a běhat po lese. No co, mohly ji potkat i horší věci nebo snad ne? Alaric byl přece jen vcelku zanedbatelná ztráta a Parker? Byl jsem si jistý, že si na něj za pár měsíců už ani nevzpomene.

Nechtělo se mi tomu ani věřit, ale zjišťoval jsem, že v současné situaci byla Knihomolka vlastně nejzábavnějším společníkem. Mezitím, co všichni ostatní truchlili a utápěli se ve svých depresích, se ona dobře bavila. Pomineme-li její domácí vězení, které ji nutilo vracet se vždy před rozbřeskem domů, trávil jsem s ní čas vcelku rád.

Nebylo to proto, jak uměla být cynická a útočná, ale proto, že si uměla dosyta užívat svůj krvavý dar. Vyrážet s ní na lov byla příjemná kratochvíle během jinak nudných a otravných dní. Její magie totiž dodávala celému honu úplně jiný a daleko zábavnější nádech. Vlastně mě vůbec netrápila skutečnost, že jsem to z ní vytvořil já. Ani v nejmenším. Skoro mě mrzelo, že jsem to neudělal dřív, ač jsem se občas přistihl, že se mi zastesklo po té její princeznovské naivitě.

Přišly ale i chvíle, kdy bych jí ten její bledý krček s neuvěřitelnou radostí zlomil a připoutal ji někam do sklepa na řetězy. Byl to obzvlášť ten den, kdy jsem ke svýmu vlastnímu zděšení na Salvatorovic škole narazil na Davinu.

Víte, jak se to říká: člověk míní, srdce mění. Byl jsem přesvědčený, že tuhle fázi svého života mám už dávno za sebou, ale když jsem ji tam viděl, jak s úsměvem na tváři houpá svého syna v kočárku, rozhodně mě to trochu zabolelo. Nejspíš proto jsem se hned přitočil k blonďatý Saltzmanový a dával si záležet, aby to Davina viděla.

Elizabeth pro to ovšem neměla přílišné pochopení a celé mi to obratem vrátila i s úrokem, když ke mně na její žádost má bývalá žena přinesla svého syna. Rozhodně jsem v tu chvíli v hlavě spřádal plán, jak to té blonďatý potvoře pořádně zavařit, protože tohle už bylo vážně přes čáru!

To už přede mnou Davina ale stála a s úsměvem odklápěla boudičku kočárku; to asi abych měl na toho jejího caparta co nejlepší výhled. Rysy mi ztvrdly, když jsem se díval na to mrňavé děcko s jejíma očima. Rozhodně jsem nebyl fanoušek uslintaných blábolících stvoření a ještě o to míň, když patřily mé dávný lásce.

"Máš cos chtěla," prohlásil jsem trochu kousavě. "O nic jiného ti stejně nešlo."

"Kole," promluvila tiše a letmo se dotkla mého předloktí. "Nemůžeme to prostě hodit za hlavu? Co bylo, to bylo. Jsme přece dospělí."

Nějakou dobu jsem mlčel a pokoušel se potlačit své pošramocené ego. Nejspíš se ode mě čekalo, že se budu chovat dospěle a blahosklonně to pochopím, ale copak mě neznali? Jak bych vůbec mohl?

"Jistě," ušklíbl jsem se, "naše dospělost vyřeší veškerý problémy, nakrmí hladovějící děti a spustí z nebe duhový déšť."

"Stále cynik až do morku kostí, co?" pousmála se a palcem přitom přejela po tváři svého syna. "Co ta holka? Zdála se být milá."

"Jo, i sukuba umí vypadat mile, když se snaží," poznamenal jsem a ještě jednou se ohlídnul přes rameno ke dveřím, za kterýma před chvílí zmizela záda té blonďatý upírky. "Nenech se ošálit, nemá v sobě momentálně ani špetku emocí."

Chvíli upřeně sledovala moji tvář a nejspíš se v ní pokoušela něco vyčíst. Když jsme byli ještě spolu, dělávala to často. Nějakým zázrakem často dokázala odhadnout, na co zrovna myslím, i když jsem zrovna říkal něco úplně jinýho. Občas mě to dost děsilo.

"Líbí se ti," konstatovala pobaveně a položila obě ruce na madlo kočárku, se kterým znovu zahoupala.

Trochu ve mně hrklo, když jsem se na ni nechápavě zahleděl a posměšně se ušklíbl: "Zdá se, že tvůj odhad už dávno není takový, jaký býval, drahoušku. Nejspíš máš nějaké bludy."

"Nalhávej si co chceš, Kole," pousmála se. "Znám tě dobře. Ani zdaleka nejsi takový tvrďák, na jakého si hraješ. Když dáváš občas najevo city, docela ti to svědčí, víš?"

"Možná kdysi, ale už jsem se poučil. Nemyslím, že si my dva máme ještě co říct. Řekl bych, že jsem tě rád viděl, ale to bych lhal, takže sbohem, Davino," procedil jsem skrz zuby a rozčileně odkráčel pryč z tělocvičny. Rozhodně jsem neměl v plánu strávit s ní byť jenom dalších pár minut. Nebyl k tomu sebemenší důvod.

Celou cestu z místnosti jsem v zádech cítil ten její pichlavý pohled a skoro bych se vsadil, že jí do očí určitě dokonce vyhrkly slzy. Neměla ráda, když jsem na ni byl takový, jenže já si prostě nemohl pomoct. Ublížila mi a já jí to rozhodně neměl v plánu odpustit.

A aby toho nebylo málo, při svých následných toulkách po venku jsem navíc narazil na to pošahané tmavovlasý dvojče. Josie měla tou dobou na zápěstích pořád železné obroučky, takže nemohla používat žádná kouzla a navíc se mnou chtěla očividně mluvit, protože mířila přímo ke mně a dokonce mi zastoupila cestu, abych se jí náhodou nemohl vyhnout.

"Copak potřebuješ tentokrát?" ušklíbl jsem se. "Trochu krve? Moji duši? Nebo vzorek čehokoliv jiného?"

"Tvoji pomoc," oznámila mi stručně. "A mám z toho ještě menší radost než ty, takže si ušetříme spoustu času a nervů, když půjdeme rovnou k věci."

"Ale, ale...," uculil jsem se, "s čímpak asi potřebuje neporazitelná Saltzmanová pomoct, hm? Že bys nakonec nebyla tak dokonalá?"

"Zmlkni, Mikaelsone," ušklíbla se. "Oba máme stejnej cíl – pomoct Hope, nebo snad ne?"

"A tvoje pomoc spočívá v její vraždě a odebrání moci?" poznamenal jsem, ale jakmile po mě střelila vzteklým pohledem, radši jsem přestal. Přece jen to mohlo být důležité.

"Třeba dokážeme přijít na to, co za tím vším stojí, ale já to sama nezvládnu. Potřebujeme k tomu Lizzie, jenže tý je momentálně celá Hope naprosto ukradená. Neudělá to."

"A jak to souvisí se mnou?" Založil jsem si ruce na hrudníku a netrpělivě poklepal chodidlem do země.

"Ač se mi to vůbec nelíbí, myslím, že jsi jeden z mála, kdo jí dokáže vrátit emoce. Potřebujeme tu starou Lizzie, která se zaboří do knížek a nezvedne se z nich, dokud nebude mít odpověď."

"A co když to nechci udělat, drahoušku, hm?" odpověděl jsem jízlivě a chystal se ji obejít, abych mohl zmizet někde za rohem.

"Takže radši riskneš zdraví Hope, než abys přišel o svoji zvrácenou zábavu? To určitě ráda uslyší. Rodina nadevše, co, Mikaelsone?" pronesla cynicky.

Dál už mě nepřemlouvala. Otočila se a s hlavou hrdě zvednutou odkráčela pryč, aby mě tam nechala samotného se svýma vlastníma myšlenkama. Potvora. Moc dobře věděla, že nejsem až takovej zmetek, abych obětoval svoji drahou neteř.

A tak jsem byl nakonec okolnostmi donucený udělat něco, z čeho jsem neměl vůbec radost – vrátit Elizabeth její lidskost. 

VˇˇˇˇV

Hlásím se k vám po dloouhé dlooouhé době, protože přišla nečekaná múza. Ani tak neslibuji, že budou další kapitoly přibývat pravidelně, ale rozhodně by mě mrzilo tuhle záležitost nedokončit. Takže ať to bude za měsíc nebo tři, určitě očekávejte pokračování :)