Červená Karkulka, důvěřivá kůzlátka, nevinná ovečka. Ti všichni pochopili, že vlkům by se měl vyhnout každý, kdo nechce přijít k úrazu. Už v dávných dobách se povídalo, že když vlci zavyjí, vydávají se na lov. Nikdo ale nemohl vědět jestli ve skutečnosti nešlo o táhlý pláč zoufalé vlčice žadonící o pomoc, která nikdy neměla přijít. Se svými bolestmi tak nakonec zůstala navždy sama. 

Pohled Hope

Dny přicházely a odcházely nezadržitelným tempem.

Ale ani dny ani týdny nedokázaly zacelit tu bolestivou otevřenou ránu v srdci, kterou způsobilo těch pár zpropadených hodin, co nám všem změnily život. Nic se najednou nezdálo důležité, barvy se ztrácely ze světa a já se nikdy v životě necítila hůř.

V noci jsem nemohla spát, jelikož mě noční můry budily několikrát za noc. Zas a znovu jsem viděla Ricův prázdný pohled obrácený do nebe. Cítila jsem na rtech Parkerův poslední polibek a žaludek jsem měla celé dny sevřený nepředstavitelným steskem. A v neposlední řadě jsem slyšela zoufalý křik Caroline, který se sypal přímo na mého otce. Vím, že mu to zlomilo srdce.

Dlouho jsem přemýšlela nad tím, že bych s ním měla odejít do New Orleans. Opustit tuhle rodinu, které jsem způsobila až příliš mnoho bolesti. Jenže jsem to nedokázala. Tady jsem byla doma a všechno to hemžení dětí kolem mi alespoň chvílemi pomáhalo zapomenout na hrůzy, které jsem způsobila. Byla jsem zbabělec.

Navenek jsem se snažila působit silná a nezaujatá. Nechtěla jsem, aby někdo věděl, jak moc mě to všechno uvnitř roztříštilo a už vůbec jsem si nepřála, aby někdo byť jen tušil hloubku citu, který jsem si vytvořila k Parkerovi.

To jeho nepřítomnost mi způsobovala podivnou prázdnotu, která mě doprovázela na každém kroku. Ani on by nedokázal zabránit výčitkám svědomí, co mě sužovaly, ale možná by můj život udělal o něco snesitelnějším. Jenže byl pryč a já byla příliš hrdá na to, abych se ho pokusila kontaktovat.

A pak tu byl ještě jeden strašák, který byl zřejmě ze všeho nejhorší – úplněk. Čím víc se blížilo to prokleté datum v kalendáři, tím větší jsem z něj měla obavy.

Caroline mi sice slíbila, že celým tím martýriem projde se mnou, ale to svým způsobem nic neznamenalo. Nemohla mě před tím ochránit. Musela jsem si tím projít od začátku do konce a protrpět každou zlomenou kost, která mi bude v těle praskat. Nelitovala jsem se. Zasloužila jsem si to. Zasloužila bych si ještě daleko víc za to, co jsem udělala Alaricovi, a stejně by to bylo málo.

A ranní pohled na okénka označená čísly pro mě byl devastující. Bylo třetího července a v rohu kolonky se krčil plný kruh zobrazující děsivou realitu dnešní noci.

Celé dopoledne jsem nervozitou zvracela a nedokázala v sobě udržet žádné jídlo. Ruce se zběsile třásly a připadala jsem si jako v mlze. Vlastně jsem byla tak trochu srab. Mikaelsonovi předci by ze mě asi neměli přílišnou radost. Možná bych byla dokonce zklamáním rodiny, ale co na tom sešlo.

Odpoledne jsem se převlékla do pohodlného oblečení jako kdybych se snad chystala do rakve. Možná jsem se nemusela chovat tak tragicky, přece jen jsem nebyla jediná, koho to prokletí potkalo, ale nemohla jsem si pomoct. Vážně jsem byla vyděšená.

I na naší škole bylo několik vlkodlaků, kteří ta muka zažívali třeba i posledních několik let. Spousta z nich byla navíc daleko mladších, než jsem byla já. Naštěstí pro mě všichni odjeli na prázdniny, takže se mohla pozornost Caroline zaměřit čistě jenom na mě. Bylo to sice sobecké, ale byla jsem za to poměrně vděčná.

Caroline dorazila přesně na čas – přibližně hodinu před východem měsíce. Tolik času by nám mělo bohatě stačit na přípravu.

"Hope? Musíme jít."

"Já vím," přikývla jsem nejistě, "tak ať to máme za sebou."

"Neměj strach. Zvládli to i větší měkoty, než jsi ty," povzbudivě na mě mrkla, když jsme společně vyrazily k místu, kde obvykle přeměny probíhaly.

Byl to kouzlem ošetřený areál uprostřed lesa. Pro vlkodlaky se vyhradila jeho velká část, aby měli dostatek místa pro své půlnoční toulky. Magie navíc zajišťovala, aby nedošlo k nehodě a nedostali se nikam na pozemky školy, což by mohlo pro upíry skončit nepříjemným zraněním.

V mém případě bylo ovšem všechno jinak. Nebyla jsem typický vlkodlak a nikdo nechtěl riskovat, že na mě nebude kouzelná bariéra fungovat. Právě proto přišly na řadu staré a osvědčené metody, kterými byly masivní řetězy, jež mě měly poutat k největšímu stromu v lese.

Caroline mi kovové obroučky připevnila kolem zápěstí i kotníků a já ještě pro jistotu silným cukáním kontrolovala jejich pevnost. Nepovolily ani o píď. To mě alespoň trochu uklidnilo, ačkoliv mě uvnitř stále sžíral strach z neznáma.

"Brzy vyjde měsíc. Měla by ses držet dál, Caroline," zamumlala jsem a upřela oči na svou adoptivní matku.

"Už mám pár zkušeností, zlato. Navíc jsem si jistá, že Klaus by mě nenechal zemřít na vlkodlačí kousnutí," pokusila se zavtipkovat.

"Na tom něco bude," pousmála jsem se a znovu zatáhla za řetězy. Zřejmě už šlo jenom o tik, protože jsem si byla naprosto jistá, že to pevná kovová oka vydrží.

Pak se najednou v mém zorném poli objevil ten, koho jsem si v téhle situaci přála mít u sebe ze všeho nejvíc. Vůbec jsem nečekala, že by mohl přijít. Ne po tom, co ho Caroline poslala pryč.

Můj otec.

"Tati," vyhrkla jsem ze sebe překvapeně, když svižným krokem přešel rovnou ke mně, "co tady děláš?"

"Měl bych u toho být s tebou, Hope," odpověděl a očima vyhledal pohled Caroline.

Chvíli sledovali jeden druhého, než blonďatá upírka sklopila zrak a mlčky přikývla. Vzhledem k vážnosti situace se s ním nemínila handrkovat a já ji za to byla nesmírně vděčná. Víc mi dát ani nemohla. Dokonce se rozešla pryč a nechala mě o samotě jenom s tátou, ačkoliv jsem ji podezírala, že se nebude držet daleko, kdyby byla potřeba její pomoc.

"Jsem ráda, že jsi tu," zašeptala jsem vděčně a nechala si přitisknout jeho čelo na to moje. Na chvíli jsem zavřela oči a užívala si jeho přítomnost. Alespoň do doby, než se skrz větve jehličnatých stromů prodral měsíční svit.

Cítila jsem pálení v očích a byla jsem si jistá, že duhovky se právě začaly barvit do zářivé žluté.

Z bolestivým řevem jsem dopadla na všechny čtyři a prohnula se v zádech. Nehty jsem prudce zaryla do vyprahlé země, až se mi začaly lámat a krvácet. Připadalo mi, jako kdyby bylo celé moje tělo v jednom ohni.

Ta bolest vycházela přímo zevnitř a já na nic takového nebyla ani zdaleka připravená. Z očí mi samovolně vytryskly slzy, když jsem znovu bolestivě zakvílela a zaklonila hlavu k obloze.

"Ať to přestane! Pane bože, ať to přestane!" vyjekla jsem na svého otce, který se ke mně sklonil a přitáhl si mě do své náruče.

Svíral mě pevně a chlácholivě, ale nedokázal mi pomoct. Nikdo mi nemohl pomoct. Tímhle jsem si musela projít já sama.

Očekávala jsem lámaní každé kosti v těle přesně tak, jak mě na to připravovali. Jenže s mým tělem se vůbec nic nedělo. Zůstávala jenom spalující bolest a až děsivý úbytek sil. Byla jsem na hranici vyčerpání a přitom netušila, jak dlouho tohle peklo ještě potrvá.

"Tati, prosím. Tati!" zakňučela jsem a oběma rukama stiskla pevně jeho triko, div jsem ho z něj nestrhla.

Byla jsem vyděšená do morku kosti a byla jsem téměř přesvědčená, že umírám. Věděla jsem, že není nic, co by pro mě mohl udělat, ale nedokázala jsem se ovládat. A on začínal být stejně zoufalý jako jsem byla já. To mi napovídalo, že něco nebylo tak úplně v pořádku.

Tou dobou už vedle nás stála i Caroline se svým typicky starostlivým přístupem.

"Co se to děje, Caroline? Takhle to nemá vypadat!" vyhrkl táta a pevněji sevřel mé tělo, aby mu zabránil škubat sebou jako na koncertě dubstepu.

"Já nevím, Klausi," zavrtěla zoufale hlavou a i ona si dřepla vedle, i když v uctivější vzdálenosti.

Zároveň vytáhla z kapsy telefon, aby mohla okamžitě zavolat na pomoc čarodějky. Sami mi očividně pomoct nedokázali a potřebovali kohokoliv, kdo by to zvládl než toho na mě bude příliš.

A pak to najednou přestalo. Stejně tak rychle, jak to začalo.

Zůstala jsem zplihle viset v otcově náručí a jen stěží udržela oči otevřené. S jistotou jsem dokázala říct jen to, že jsem rozhodně neměla čtyři končetiny a ocas. Neproměnila jsem se tak, jak všichni očekávali. Z ustaraných pohledů obou dospělých jsem pochopila, že to zřejmě nebude jen tak a popravdě se začala obávat o své vlastní zdraví.

"Jsem mrtvá?" zamumlala jsem tiše a unaveně.

"Ne, holčičko. To nejsi," zavrtěl hlavou otec a přitom si vyměnil ustaraný pohled s Caroline, která mu mezitím položila ruku na rameno.

"Myslela jsem si to. To by mi nebylo takhle mizerně," lehce jsem se ušklíbla a unaveně zavřela oči.

Slyšela jsem, že spolu ti dva hovořili. Možná dokonce mluvili i na mě, ale na to už jsem nebyla schopná reagovat. Nesnesitelná únava byla totiž silnější než já a nakonec jsem se tak propadla do hlubokého bezesného spánku.