Staré křivdy jsou jako otrávená jablka. Je nebezpečné je byť jenom oprášit, ale jakmile se do nich zakousneme, jed kolující žilami už možná nikdy nepůjde úplně zastavit. Važme proto dobře svá slova, naučme se omlouvat a hlavně odpouštět. To je ten nejlepší protijed na světě. 

Pohled Caroline

Začínám mít vážné obavy, že mě ty děti jednou přivedou do hrobu. Když konečně skončila jedna katastrofa, následovala ji další a po ní zase další. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem měla čas si na chvíli vydechnout a věnovat se jenom sama sobě. Kdybych stárla jako člověk, nejspíš už bych měla vlasy samou šedinu.

Ve chvíli, kdy jsem si myslela, že horší už to být nemůže, přišla má dcera se svou teorií o těhotenství Hope a mě v tu chvíli došlo, že uhodila hřebíček na hlavičku. Vzpomněla jsem si totiž na své neslavné těhotenství, které bylo naprosto příšerné. Dvojčata ze mě neustále vysávala energii a vážně mi hrozilo, že se jejich porodu ani nedožiji. Museli jsme se postarat o to, aby se tohle Hope nestalo. Ještě jsem sice netušila jak, ale bylo jasné, že nic jiného nezbývalo.

Jenže Klausova přítomnost a láteření tomu rozhodně nepomáhalo.

"Jak se opovažuješ říkat mi, co mám dělat?!" zavrčel nepříčetně a začal po místnosti přecházet jako zvíře lapené v kleci. Na druhou stranu ale neodešel, což jsem považovala za malé osobní vítězství. "Je to moje dcera! Já rozhodnu, co je pro ni nejlepší!"

"Víš vůbec, jak absurdně to zní?" zamračila jsem se. "Hope už dávno není dítě. Je to dospělá žena, která si o svém životě může rozhodovat tak, jak uzná za vhodné!"

"Ne!" obořil se na mě okamžitě. "Můžeš si říkat co chceš, ale já nikdy nedopustím, aby si zničila život. Má ho celý před sebou, zaslouží si o tolik víc, než nějakého dětinského budižkničemu, který se jí už několikrát pokusil ublížit. Jedině přes mou mrtvolu."

"Klausi, ani mě se tenhle její výstřelek nelíbí, ale dokážu respektovat její rozhodnutí. Možná si ničí život, to nikdo z nás nedokáže říct, ale jedno vím naprosto jistě. Jestli budeš v tomhle nesmyslném honu a řízení jejího života pokračovat, zničíš jí ho ty!"

"Chodíš po tenkém ledě, lásko," vyštěkl. Přesunul se jen pár stop přede mě, aby na mě mohl ve výhružném gestu namířit ukazováček. "Nemyslím, že jsi v pozici, abys mě tu moralizovala. To tys v první řadě dopustila, aby se k ní Parker dostal. Byla tady, na tvojí škole! A já teď musím zamést tvůj nepořádek!"

"No dovol!" vyhrkla jsem a cítila, jak se mi do tváří vzteky hrnula krev. "Kdo si myslíš, že jsi? Přijdeš si do mojí školy, do mojí kanceláře a troufáš si mi tu vyhrožovat. To já ji vychovávala, já jí zpívala před spaním, já jí utírala slzy, když si rozbila koleno nebo jí někdo zlomil srdce! Miluju ji a nikdy bych ji vědomě nevystavila žádnému nebezpečí, rozumíš mi dobře?!"

Hlas mi přeskakoval, když jsem balancovala kdesi mezi nepředstavitelným vztekem a touhou se zoufale rozplakat. Nepotřebovala jsem od nikoho připomínat, že se tohle všechno stalo během mé hlídky. Neviděla jsem, jak se Josie boří do bahna temné magie, neochránila jsem Lizzie před osudem, který si rozhodně nezasloužila a nepomohla jsem Alaricovi, když odtikávaly jeho poslední minuty. To všechno mi na srdci zanechalo šrámy tak hluboké, že už se nikdy v životě nezahojí a Klaus do nich teď jenom přisypával sůl.

"Není to tvoje dcera," sykl, ale já si moc dobře všimla, že jeho bojovnost částečně opadla.

"Jako kdyby byla!" odsekla jsem a udělala krok blíž, abych se mu mohla zpříma podívat do očí. "Nevíš o dětech vůbec nic. Nemůžeš je ochránit před vším, i když bys sebevíc chtěl. Musí dělat chyby, aby se z nich mohli poučit. Musí si hledat svoji vlastní cestu životem, ne jít v našich stopách. To bys vážně chtěl, Klausi? Aby byla Hope jako ty? Ovládaná starými křivdami, vztekem a pomstou?"

Mezi námi se rozlilo dlouhé tíživé ticho, přerušované jenom hlubokým dýcháním nás obou. Klaus se mi ani na okamžik nepřestal dívat do očí a já tak mohla vidět, jak ta divoká zvířecí jiskra pomalu mizí do pozadí, ztrácí se v hluboké tůni rodičovské lásky, až nakonec zmizela úplně.

"Ne," hlesl. "Ona taková není. Není jako my ostatní."

"Pořád jí v žilách koluje tvá krev. Jak dlouho myslíš, že vydrží bojovat proti světu, než v něj přestane věřit úplně? Neschvaluju tuhle její lovestory, ale nechci o ni přijít a vím jistě, že ani ty ne."

"Co bych měl udělat, Caroline?" zašeptal nakonec a krátce se zadíval do stropu, aby zahnal slzy deroucí se do jeho očí. Už dlouho jsem věděla, kde přesně v něm sídlí dobro a jak ho vytáhnout na povrch. Pod vší tou vrstvou hněvu, výbušnosti a krvežíznivosti byl totiž skrytý ryzí cit, který byl krásnou výsadou a zároveň i prokletím všech matek a otců. To bylo jeho citlivé místo. "Co když je jenom očarovaná? Nemůžu dopustit, aby jí ublížil."

"Budeš mi věřit, když řeknu, že určitě není očarovaná?" Položila jsem mu ruku na předloktí a jemně ho stiskla.

"Jak si můžeš být tak jistá?"

"I ta nejčistší srdce jsou přitahována temnotou, nejsou to snad tvoje slova?" pousmála jsem se. "Nevybíráme si, do koho se zamilujeme. Prostě se to stane, Niku. Nemá smysl s tím bojovat, to je předem prohraná bitva."

Zavřel oči a zhluboka vydechl. Slyšela jsem, jak se bušení jeho srdce postupně zpomaluje, až se konečně ustálilo. Teprve tehdy znovu vyhledal můj pohled. Najednou v něm bylo něco jiného, něco mnohem krotčího, jako když si ovce svlékne vlčí kožich, který nosila pro svou ochranu. Každý takový okamžik mě donutil uvažovat nad tím, co se opravdu skrývá v jeho duši a ujistil mě o tom, že Klaus rozhodně není odsouzeníhodný; že je v něm pořád dost lidskosti na to, aby mohl být vykoupen. I přes všechno strašné, co kdy provedl a možná ještě provede.

"Proč je tak moc těžké být rodič?" povzdechl si rezignovaně.

"Je to ta nejtěžší a nejnevděčnější práce na světě. Ať uděláš, co uděláš, stejně jim to nikdy nebude po chuti, tak už to chodí. Musíš si zvyknout," zasmála jsem se. "Ale je to zároveň to nejkrásnější, co kdy zažiješ."

"Nejspíš je," přikývl po chvíli poměrného příjemného ticha, během kterého vyprostil své předloktí z mého sevření jen proto, aby vzápětí ruku zvedl a jemně mi odhrnul pramen vlasů z obličeje. Po zátylku mi přeběhlo mrazení, až jsem se mimoděk otřásla. "Pomůžeš mi s tím, Caroline?"

"Vždycky," vydechla jsem, tentokrát už do jeho rtů, které jsem bezmyšlenkovitě vyhledala.

Byl to první polibek, jež jsme si věnovali od té neslavné noci, kdy mi slíbil, že opustí Mystic Falls navždy. V době, kdy jsem byla ještě tak mladá. Sotva odrostlý puberťák, který ještě nevěděl o životě zhola nic. Netušil, co je zodpovědnost, neznal sílu kompromisů a řídil se jenom bouřícími se hormony a pocity. 

Možná proto byl tenhle polibek o tolik jiný. Zdál se být tak moc přirozený. Nebyl výsledkem potlačované touhy jako kdysi. Stavěl na pochopení a hlubokém souznění, které jsme si mezi sebou za posledních několik měsíců vybudovali. Někdy během dlouhých nocí strávených nad vymýšlením nejrůznějších scénářů na záchranu našich dětí a nekonečných debat o minulosti, přítomnosti i budoucnosti.

Rozhodně jsem se  odmítala cítit provinile. Byl to totiž první okamžik za poslední měsíce, který patřil jenom a jenom nám. Starosti si můžu dělat celý zbytek života. Teď bylo potřeba naučit se, jak nebýt na všechno sám a utrhnout si pro sebe alespoň pár pomíjivých okamžiků štěstí.