Výhra dobra nad zlem, zlomená prokletí, zachráněné princezny. To všechno je cílem pohádkové cesty za šťastným koncem. A i když všichni víme, že je naivní věřit na zázraky, stejně se budeme ze všech sil pokoušet změnit osud. Občas se nám to totiž může podařit.  

Pohled Josie

Letošní léto ve Virginii bylo až neobvykle teplé. Na rozdíl od vztahů v mém okolí, které byly doslova na bodu mrazu.

Nebylo se čemu divit.

Od tátovy smrti šlo všechno od desíti k pěti. Nebo spíš od deseti k nule. Doslova.

Zůstala jsem v bývalé Zbrojnici zavřená ještě dlouhých pět dní, než se nějaký slet čarodějnic rozhodl, co se mnou. Bohužel se jim nepodařilo přijít na žádné konečné řešení. Nikdo z nich nenašel způsob, jak ze mně tu protivnou indiánku vyhnat pryč.

Celou tu dobu jsem naštěstí zůstávala sama sebou, nicméně jsem trpěla příšernými bolestmi hlavy a nekontrolovatelné změny nálad mě často srážely až na úplné dno. To na mě bylo, v kombinaci s bolestivou ztrátou otce a vlastně svým způsobem i Lizzie, až příliš mnoho. Často mě popadaly záchvaty zoufalství, ve kterých jsem si přála, aby všechno skončilo. Aby mě už nic nebolelo.

V těch těžkých dnech tu pro mě byla Caroline.

Náš vztah, který byl před tou nehodou z mé strany odmítavý a chladný, se velice brzy změnil. Byla tu pro mě ve chvílích, kdy se mnou otřásaly záchvaty při kterých se mi z nosu, očí i uší spouštěla krev. Držela mě v náručí i tehdy, když jsem zoufale plakala a prosila ji, aby mě zbavila toho trápení.

Teprve tehdy mi začínalo opravdu docházet, jak moc mě milovala. Vždycky jsem se domnívala, že jsem pro ni byla jenom jedna z mnoha. Jedna z problémových studentek, která se musela hlídat na každém kroku. Že jsem až někde daleko za Lizzie i za Hope, jenže to tak nebylo. Cítila jsem se přehlížená jenom proto, že já sama jsem si ji k sobě nikdy nepustila. Byla to chyba, kterou jsem mínila napravit pokud ještě dostanu příležitost.

Poprvé jsem znovu spatřila sluneční světlo na začátku prázdnin.

Škola se vylidnila, většina studentů odjela na léto za svými rodinami, až na pár výjimek, které neměly kam jít nebo z nějakého důvodu nechtěly. Riziko, že něco provedu na velkém shromáždění, se tak minimalizovalo.

Čarodějky mi na obě ruce umístily pevné kovové náramky opatřené různými druhy magických kamenů. Vlastně to byly spíš naparáděné okovy, protože jsem je nedokázala žádným způsobem sundat ze zápěstí. Měly mi zabraňovat čerpat i používat jakoukoliv magii a fungovaly až překvapivě dobře.

Jediné co nedokázaly, bylo umlčet ty hlasy v mé hlavě. Pořád si šeptaly mezi sebou, mluvily i na mě a pokoušely se otrávit mou mysl. Občas se jim to dokonce i povedlo, jenže bez jakékoliv moci jsem jim jako hostitel byla k ničemu, takže se zase stáhly. Obávala jsem se, že šlo jenom dočasné řešení, které nakonec s jistotou selže. Čarodějky v tom se mnou byly vlastně za jedno. Nikdo jen nedokázal odhadnout, jak dlouho vydrží.

"Josie! Tak rád tě vidím!" vrhnul se na mě Aiden téměř okamžitě, jakmile jsem přešla přes práh školy. Očividně patřil k těm, kteří se domů nehrnuli, ačkoliv jsem předpokládala, že to bylo spíš kvůli Lizzie.

"No, nápodobně," přikývla jsem a měřila si ho podezíravým pohledem.

"Moc se omlouvám za tu cihlu. Víš, nechtěl jsem ti ublížit, ale co jsem mohl dělat že jo? Nejspíš bys je zabila," brebentil okamžitě a já se přistihla, že mi ta jeho vlezlost vlastně i trochu chyběla. Bylo příjemné trochu změnit prostředí i skladbu lidí kolem sebe.

"To je v pohodě, Aidene. Udělal jsi to nejlepší, co jsi mohl."

"Takže se nezlobíš? To je skvělý. Víš, co se tady zatím dělo? Jestli ne, můžeme se jít projít a já ti to řeknu. Co říkáš?"

Chvíli jsem ho sledovala s povytaženým obočím a pokoušela se potlačit ty vtíravé hlasy, co mi našeptávaly hlouposti. Nakonec jsem ale na rtech vykouzlila přesvědčivý úsměv a přitakala.

Společně jsme tak vyrazili na školní pozemky. Slunce svítilo tak, že jsem si brzy musela odložit mikinu, a hned na to jsem nastavila tělo příjemně hřejivým paprskům. Připadaly mi jako elixír života, který jsem doteď postrádala. Svět se zdál najednou alespoň o něco snesitelnější.

"Jak je na tom Lizzie, Aidene?" obrátila jsem se na něj okamžitě jakmile jsme se usadili na deku, kterou rozložil v trávě.

"Nevím, jestli ještě vůbec můžu říct, že je to Ellie," zachmuřil se. "Byl jsem u toho, když vypnula emoce. Vlastně jsem za to částečně mohl. Neměl jsem se mezi ní a Kola vůbec plést, jenže to nešlo. On ji sprostě využíval. Musela dělat cokoliv řekl kvůli nějakému hloupému spojení, které vzniklo tím, že ji proměnila jeho krev."

"Děláš si srandu?" naježila jsem se okamžitě. "Ten zatracenej hajzl. Až se mi dostane pod ruku, tak ho... no něco mu prostě udělám!"

"To ale není to nejhorší, Jo. Nenechal ji na pokoji ani potom. Ellie bez emocí je... sakra, vážně mě štve, že to musím říct, ale... nenávidím ji. Je mu tak moc podobná. Je arogantní, cynická a hlavně je vypočítavá a krutá. Caroline jí měla zavřít pod zámek, jenže to nedokázala. El se na oko tváří jako že dodržuje pravidla, ale není to pravda. Chodí s Mikaelsonem lovit. Vždycky někam daleko od města, aby jí Carol nepodezírala."

Nevěřila jsem svým uším. Tohle že se stalo z mé naivní a milující sestřičky? Znělo to jako nějaký hloupý vtip, ale bylo mi jasné, že je to realita. Aiden by si z něčeho takového nikdy nedělal srandu.

"Trochu se bojím zeptat, ale... co Hope?"

Na jednu stranu jsem v sobě skrývala potlačovanou zášť vůči té prokleté zrzce, jelikož mě připravila o otce. Na tu druhou jsem si ovšem uvědomovala, že šlo o mou přítelkyni. Byla to nehoda a ona sama se musela cítit naprosto příšerně. Měla k němu taky hodně blízko.

Aiden na chvíli sklonil oči do trávy, než mi odpověděl: "Jak myslíš? Skoro ji nevídám. Prakticky s nikým se nebaví, sedává sama co nejdál od ostatních a asi zpytuje svědomí. Vím, že ti ublížila, ale je mi jí líto. Zítra je úplněk. Čeká ji první proměna a má strach."

Úplně jsem zapomněla.

Hope tím činem spustila svou vlkodlačí kletbu a každý úplněk jí teď bude čekat bolestivá proměna. Vždycky hrdě prohlašovala, že se jí to nikdy nestane, že přece není vrah. A stačil jeden večer, který změnil všechno a pro všechny.

"Myslím, že za ní zajdu. Máme si toho spoustu co říct. Alespoň bych řekla, že jo," zamumlala jsem a v ruce přitom žmoulala okraj piknikové deky.

Bylo to tolik novinek, že mě znovu začínala bolet hlava a já se bála mučivého bodání, které už bylo jistě co by kamenem dohodil. Byla jsem jeho otrokem a nedokázala s tím nic dělat.

"Bolí tě něco, Jo?" zeptal se Aiden starostlivě a podal mi lahev s vodou.

"Hlava. To bude dobré. Děkuju ti," pousmála jsem se a vděčně přijala chladnou tekutinu, která možná o chvíli oddálila přicházející utrpení.

Začínala jsem ovšem ze všeho nejvíc toužit po zachumlání do přikrývek ve svém pokoji. Tak dlouho jsem v něm nebyla, že už jsem skoro ani nevěděla, jak vypadá. Navíc mě náramky na zápěstích velice nepříjemně pálily do kůže a připadala jsem si čím dál tím víc unavená.

Aiden naštěstí rychle pochopil situaci a nepokoušel se mě nijak zdržovat. Vlastně to byl vážně milý kluk, začínala jsem chápat, proč s ním Lizzie kamarádila. Zdálo se, že dokáže člověka kdykoliv podržet.

"Vypadáš vážně unaveně. Doprovodím tě domů, stejně jsem si chtěl ještě pro jednu knížku do školní knihovny," usmál se na mě a pomohl mi na nohy, načež okamžitě sbalil deku a vyrazil po mém boku zpátky ke budově.

"Co budeme dělat z Lizzie, Aidene?" obrátila jsem se na něj během naší krátké cesty domů.

"Musíme ji donutit, aby znovu zapnula emoce."

"Ale jak to chceš udělat? Předpokládám, že už se o to nějakou dobu snažíte."

"To je pravda," připustil, "mysleli jsme, že na to budeme stačit já s Caroline, ale byli jsme trochu naivní. Možná by se to mohlo podařit tobě. Znáš ji nejlíp ze všech."

"To už dávno není pravda," zavrtěla jsem hlavou. "Navíc jsem ji až moc ublížila."

"Ať bylo co bylo, miluje tě," pokoušel se mě přesvědčit spolužák, ale já věděla svoje. V jednom měl pravdu. Znala jsem ji a přesně proto jsem si byla jistá, že nejsem ta pravá, kdo ji dokáže přivést zpátky mezi nás.

"Přece nejsi hlupák, Aidene," zastavila jsem se uprostřed chodby v rezidenci a významně se zadívala na svého společníka, "znáš Lizzie stejně jako já. Ty přece víš koho musíme přesvědčit, aby s tím pomohl."

"Toho jsem se bál," povzdechl si rozladěně, "už nikdy jsem nechtěl mít s Kolem Mikaelsonem nic společného."