[pozn. a.]
Druhá část předchozí kapitoly. Vyskytují se zde sprostá slova.

Z kapsy tmavého kabátu vytáhl klíče a otevřel dveře. Nechal Sashu vejít do malého bytu první. Zamknul za nimi, nahlédl do kukátka a dal klíče zpět do kapsy. Kabát si pověsil na věšák.

„Seženu ti něco k pití," řekl a odešel do kuchyňky za přepážkou. Sasha se posadila na prosezenou pohovku, ale hned se zvedla, protože byla celá špinavá a zpocená. „Posaď se, jako doma," ozvalo se z kuchyně. Sasha se pokusila trochu oprášit, znovu se posadila, sáhla si do kapsy a v panice se opět postavila. Začala fanaticky kontrolovat všechny kapsy.

„Nemám telefon," pronesla posmutněle a plácla sebou na gauč.

„Je lepší, že tam zůstal. Nemůžeš nikomu volat."

„Proč?" zeptala se popuzeně při představě, jak se její telefon při výbuchu rozlétl na tisíc kousků.

„Protože bys nás tím mohla ohrozit." Muž prošel kolem a položil před ní na konferenční stolek sklenici vody. „Tady."

„Tvůj obličej," zhrozila se Sasha při pohledu na krvavou skvrnu nad jeho levým okem. Jemně přejel přes poškozené místo prsty.

„Jenom škrábnutí, postarám se o to později." Přisedl si vedle ní na gauč, profesionálně chytl její tvář a začal ji natáčet do stran. „Co ty, bolí tě něco?" zeptal se, když skončil s letmou prohlídkou.

„Ne, myslím, že ne."

„Výborně." Rozhlédl se po okolí, jakoby se ujišťoval, že jim nehrozí nebezpečí. „Dnes tu zůstaneme," po krátké úvaze dodal: „můžeš si vzít postel, vyspím se na gauči."

„Ale já chci domů." Sasha nerozuměla tomu, proč by měla trávit noc v cizím bytě s pravděpodobným kriminálníkem.

„Nemůžeš jít nikam. Ne dokud se to nevyřeší," odpověděl jí přisně.

„Co se nevyřeší?"

„Hah. Tak se podíváme, jestli se toho už chytly noviny." Vzal z konferenčního stolku ovladač a zapnul malou televizi v rohu místnosti.

„Hasiči dorazili na místo chvíli po té, co budova vzplanula. Policie prozatím neurčila příčinu ohně, ale máme již osm potvrzených úmrtí a tři vážně zranění byly přepraveni do nemocnice. Prozatímní pátrání ukázalo, že dveře byly zamčeny zvenčí. Policie zatím vyšetřuje, zda šlo o úmyslný žhářský útok, ale je stále moc brzy na určení toho, co se skutečně-" televizi zase vypnul a se zavrtěním hlavy se zapřel o sedačku. Podíval se na rozklepanou Sashu, které zase hrozilo, že začne plakat.

„Jsi v pořádku?"

„Osm mrtvých." Letmo si vzpomněla na ten hrozný křik a zákazníky ležící na podlaze. Podívala se na zakrvácené rukavice, které si muž odložil na konferenčním stolku.

„Jo. Mohli jsme bejt mezi nima. Ale naštěstí pořád dejcháš. Takže se trochu napij a zkus se uklidnit." Sasha si nemohla pomoct než se trochu zasmát.

„Uklidnit se. Vypadá to že seš na tohle zvyklej." Stejně si ale vzala sklenici, aby se trochu napila. Studená voda jí osvěžila škrábavé dutiny a utlumila vzlyky, co se jí pořád draly z krku.

„Neřekl bych, že jsem na to zvyklý. Spíš jsem si zvyknul na lidi, co tohle dělají."

„Kdo by něco takového dělal?" popotáhla Sasha a musela se znovu napít. Cizinec jí odpověděl s povzdechem.

„Asi bych tě neměl nechávat v úplném nevědomí," řekl a napřáhl k ní pravou ruku. „Jsem Elias. Jak se jmenuješ?" dívka jeho ruku chvíli sledovala, pak přijmula a jemně s ní potřásla.

„Jmenuju se Sasha."

„Hezké jméno. Jak dlouho jsi v kavárně pracovala, Sasho?"

„Jen asi tři čtyři měsíce. Víc ne." Zadívala se na něj a čekala, co z téhle převratné informace vydedukuje.

„Tedy ne moc dlouho. Prostě máš jen smůlu." Pousmál se a se zavrtěním hlavy pokračoval. „Ta kavárna se nachází v šedém území. Říkáme tak neutrální zóně, kde se gangy můžou volně pohybovat v klidu a míru, bez nepřátelství a bojů. Nikdo z nás to území nevlastní. Zatím. Už jsme si to tam nějakou dobu prohlíželi. Ale pořád je to místo kde se dá vyjednávat, většinou bez větších potíží." Sasha pozorně poslouchala. Poprvé nahlédla do nového světa, který jí byl do teď skryt za průsvitným závěsem.

„A ty patříš do nějakého gangu?" Ani nevěděla, jestli chce skutečně znát odpověď, ale nakonec bude lepší všechno přijmout jak to je a nedělat si falešné naděje o nikom a o ničem.

„Patřím do gangu jménem Přízraky. Vede ho můj otec. Lidé mu říkají Správce."

„Správce?" Sasha měla nečekanou vzpomínku na soukromou konverzaci, kterou přeslechla mezi jedním kuchařem a dodavatelem kávových zrn. Tehdy nerozuměla, který správce snížil ceny a pročistil ulice od těch „zasranejch zlodějů od vedle", ale teď jí to připadalo trochu jasnější.

„Nedivil bych se, kdybys o něm už v práci slyšela. Naši protivníci, říkají si Trýznitelé, tam taky chodí, protože jim nic nebrání."

„Ale když je to neutrální území, tak co se dneska stalo?"

„Nemám tušení. Ale dneska někdo překročil hranici a to neznamená nic dobrého. Pro nikoho." Sasha se, trochu uklidněná, opřela o sedačku. Přemýšlela, jak velký dosah mohou mít slova to neznamená nic dobrého a kolik kaváren bude ještě muset shořet. Kolik obchodů mohou vypálit do základů kvůli válkám o území. Chtěla jít domů, smýt ze sebe pach kouře a vzpomínky na smrt. Lehnout si do postele a pořádně se zavrtat v přikrývkách, schovat se před světem.

„Chci jít domů." Možná by se znovu rozplakala, kdyby nebyla tak dehydratovaná a vyčerpaná.

„Nemůžu tě nechat jít. Ne dokud nezjistím, co se děje. Dokud to nebude bezpečné. Protože kdokoliv nás vevnitř zamknul, chtěl, aby ti lidé zemřeli. Ale zda šlo o nahodilý útok, aby bylo co nejvíc obětí, o improvizovaný atentát nebo dopodrobna naplánovanou operaci," trochu naštvaně zavrtěl hlavou, „pokud jsem byl cílem já, otec by vyhlásil Trýznitelům válku. Ale něco mi říká, že o to tady nejde." Zapřel se do opěradla a podepřel si bradu rukou jako předtím v kavárně, když studoval toho nového zákazníka. Podíval se na kufřík postavený u dveří a přemýšlel.

„A o co teda jde?" zeptala se Sasha, která následovala jeho pohled a zabývala se tím, co v kufříku je a proč se pro to Elias vrátil.

„Můj odhad je, že na někoho čekali. Tipnul bych toho s kapucí." Sasha k němu znovu stočila pohled.

„Myslíš kvůli tomu?" hlavou jemně kývla ke kufříku u dveří. Elias vstal, vzal kufřík a položil ho na konferenční stolek.

„Přesně." Pokýval hlavou a přejel rukama po lesklém povrchu vydělané kůže.

„Co v tom je?"

„Nemám tušení. Co mi víme, klidně by to mohla být bomba." Sasha se tomu uchechtla, ale Eliasovo zaryté mlčení a vážná tvář ji trochu vyděsili. „Musíme s tím být opatrní. Nechci riskovat a otvírat to."

„A co s tím teda budeš dělat?"

„Zítra to předám svému otci. Máme v centru základnu." když Sasha uznale kývla a kufřík si v tichosti prohlížela, Elias na ni pohlédl. Vypadala stahaná. Celá špinavá od prachu, vlasy rozcuchané a oči narůžověle opuchlé. „A ty půjdeš se mnou." Sasha, která se zítra už viděla doma, snažící se na tohle všechno zapomenout, se prudce vyhoupla z pohovky.

„Proč?" zeptala se rozzlobeně. Elias se taky postavil, svou výškou o hlavu a půl převyšoval mladou dívku, ale stejně se ani o píď nepohnula.

„Protože," začal přísně, ale když viděl, že to nemá žádný účinek, tón zjemnil, „se mnou musíš zůstat, než zjistíme, co se stalo. Když jde o takovéhle útoky, nemůžeme být neopatrní. Protože neopatrnost zabíjí." Sasha se s hlubokým vzdechem a rukama založenýma na prsou vzpurně posadila zpátky na sedačku. Chvíli bylo ticho. Trochu naštvané ticho, ale alespoň měli oba šanci se trochu uvolnit a konečně nabrat dech.

„Proč mi vůbec pomáháš?" ačkoliv šlo o docela očividnou otázku, Sasha na to do této chvíle vůbec nepomyslela. Bylo jí zřejmé, že v Eliasově světě nemá důležitou roli, ba je dokonce spíše přítěží. Nemusel ji s sebou brát, nemusel ji ani tahat z hořící kavárny. Mohla být devátou obětí.

„Protože nemám na vybranou," odpověděl takřka stoicky.

„To není pravda," oponovala mu Sasha. „Mohl jsi-"

„Mohl jsem co? Mohl jsem tě tam nechat? Nechat tě, aby ses z toho dostala sama?" Sasha věděla, že jí zachránil život. Že by pravděpodobně sama nevyvázla.

„Bylo by to pro tebe jednodušší."

„Bylo by to jednoduší," začal příkře, ale poslední zbytky vzteku se mu z hlasu pomalu vytrácely, „ale já- já nejsem takový. Věř nebo ne, zajímá mě, jestli lidé zemřou."

„Proč?" Sasha cítila, že narazila na něco osobního. Na nějakou starou ránu.

„Já- Byly- Existovali lidi, které- které jsem nedokázal ochránit." Najednou byl zranitelný. Ukázal něco tajného, co si přál zapomenout nebo vynahradit. Odkašlal si a v tom gestu opět nabyl svůj mysteriózní šarm a chladný profesionální odstup. Vstal, vzal kufřík a znovu ho postavil na místo vedle dveří. „Dám ti něco na sebe. Tvá uniforma je špinavá."

„Děkuju," vyrazila ze sebe Sasha náhle.

„Nemusíš mi děkovat. Po dnešku možná už ani nebudeš chtít." Došel ke skříni a začal se prohrabovat pár tričky a kalhotami.

„Proč to říkáš?" nechtěla slyšet, že to co zažili, nebylo to nejhorší, co se jí za život stane. Nechtěla slyšet, že by mohlo brzy přijít podobné, ne-li větší nebezpečí než to dnešní.

„Protože pokud půjdou věci, tak jak myslím, že půjdou, tak jsme jenom na začátku. Útok na neutrální území," starostlivě přimhouřil obočí a odfrkl si, „to se nestalo už roky."

„Kdy naposled?" když neodpovídal, otázku zopakovala.

„Naposled? Hm, pamatuješ ten výpadek skoro před deseti lety? Zemřelo tam skoro tucet lidí? Při tom výbuchu?" Sasha urychleně přikývla, i když byl Elias otočený zády. Mluvilo se o tom tehdy ve zprávách měsíce. Na tom místě postavili pomník, kam lidé ročně chodí sklánět poklony a smutnit při výročích výbuchu. „Jo, tehdy nešlo o poruchu nebo nehodu. Bylo to úmyslné. Lidi, co tam zemřeli, byly spojky obou gangů."

„A starosta?" hlavní ranou pro všechny bylo znetvoření starosty, který při výbuchu přišel k velké popálenině obličeje. „Copak patří ke gangům? Neměl by být nestranný? Patřit lidem?"

„Starosta nepatří lidem. Patří tomu, kdo nejvíc zaplatí a v tajnosti uzavírá dohody, aby co nejvíc naplnil vlastní kapsu. Správce dá pokyn a starosta zaštěká, jen aby se neznelíbil." Elias se otočil na trochu otřesenou Sashu. Byla očividně pohoršena tím, jak je město ve skutečnosti vedeno.

„Ale..." zbytek věty ani nedovedla dopovědět.

„Nemůžeš teď věřit nikomu kromě mě." Přistoupil k ní a nabídl jí vybrané oblečení. „Převleč se do toho. Koupelnu i kuchyň využívej jak je libo. Jen prosím, nepodpal to tady. Toho jsem měl pro jeden den až dost." Chvíli u ní stál, díval se, jak zuboženě a unaveně vypadá. „Odpočiň si. Budeme pokračovat zítra."