Proč nespíte? Nemůžu, dnes je těžká noc.

Dusot nemocniční obuvi se v ozvěně odrážel od tichých chodeb lůžkového oddělení. Noční šichty byly vždycky nejtěžší, lidé bývali vystresovaní a lékařský personál unavený, ale ne na dětském lůžkovém oddělení – většinou tam bylo ticho. Jen občas se z některého z pokojů rozezněl alarm spuštěný červeným tlačítkem. Jen čas od času se děti probouzely s ošklivými sny a toužily po někom, kdo by je utěšil. Ale většinou bylo ticho. A také bývala tma. Ve všech pokojích se po deváté zhasínalo, někde dokonce už dřív a jen málokdy se stalo, že byste přes malé dveřní okénko zahlédly světlo, jako tomu bylo dnes. V pokoji L18, nadstandardním jednolůžkáči, se svítilo. Dokonce tak oslnivě, že jste to viděli přes celou chodbu.

Doktor byl sice zrovna na cestě do sesterny, ale když už je tady, neuškodí podívat se, jestli je jeden z jeho pacientů v pořádku. Vybočil tedy ze své původní trasy a jemně zaťukal na dveře L18ky, zatímco preventivně nahlédl malým okénkem. Jen letmo zahlédl, že světlo jde z lampičky na nočním stolku a že v pokoji na lůžku sedí dívka. Když vešel, všiml si, že čte.

„Dobrý večer, slečno. Přišel jsem se zeptat, proč nespíte, je vše v pořádku?" Dívka odtrhla oči od knihy trochu překvapeně, asi ho neslyšela klepat.

„Ach, dobrý večer. Mohu Vás ujistit, že vše je v naprostém pořádku, jen nemohu spát." S posledním slovem se usmála. Přátelsky pohlédla na doktora, skoro jakoby čekala, že si přisedne a připraví čajový set k dýchánku o páté (ráno).

„Jste si jistá, že je Vám dobře? Měl bych zavolat sestru? Může přinést Melatonin. Léky na spaní." Doktor si to nejprve neuvědomil, ale dívka byla mnohem starší než děti, které většinou na dětském lůžkovém oddělení potkával. Možná šestnáctiletá nebo sedmnáctiletá. Udělal pár kroků k její posteli a sejmul z čela výpis z pacientovy karty.

„Opravdu je mi dobře, pane doktore. Netřeba obtěžovat někoho dalšího. Vlastně jsem se chtěla zeptat, co sem přilákalo Vás." Její tón byl něžný, doktor by dokonce řekl plachý. Na sedmnáctiletou Ninu mu to přišlo až příliš přátelské. Po krátkém prostudování pověsil desky zpět na místo.

„Viděl jsem světlo a přišel se podívat, co se děje. Vidím ale, že jsem Vás jen vyrušil od četby," uznal nakonec lékař. Pohled mu sklouznul na knihu, kterou si Nina držela v klíně. Palec měla vložený mezi stránkami, aby neztratila, kde přestala číst. „Co čtete, že Vás to drží tak dlouho vzhůru?" Dívka knihu založila kusem papíru, co měla na nočním stolku a podala mu ji. Velký Gatsby od F. S. Fitzgeralda.

„Četl jste to?" Název slyšel, ale o obsahu neměl potuchy.

„Bohužel ne," přiznal, z nějakého důvodu trochu zahanbeně.

„Četla jsem to tisíckrát. A něco od Remarqua?" Vzhlédl od knihy do těch nadějných očí a zavrtěl hlavou.

„Opět ne."

„Hádám, že se svou profesí si moc času na záliby nenajdete," připustila zamyšleně. Doktorovi připadala posmutnělá, ale jiným způsobem než sedmnáctileté dívky bývají. Byla protkaná stoletým stářím a nádechem stesku, který dříve mývaly matky zemřelých vojáků. Nina s trochu zkoprnělým výrazem zvedla hlavu a se studem se podívala na doktora. „Promiňte, úplně jsem zapomněla, že nemusíte mít rád knihy. Bylo ode mě nemístné takhle předpokládat, nechtěla jsem Vás urazit."

Doktor se cítil z té náhlé změny atmosféry trochu v rozpacích. „Nic se nestalo," konstatoval s úsměvem věnovaným přebalu knihy. Znovu ji podal dívce, ta ji však neotevřela. „Víte," pokračoval, ale vlastně ani nevěděl proč, „mám rád knihy. Četl jsem jich na škole spoustu. Ale to bylo dřív. Skoro bych řekl dávno." Nina se mu v odpověď pousmála.

„Chtěl byste znovu číst?" Šlo o jednoduchou otázku. Skoro prostou. Ano či ne. Není to ale vždy jen o chtění, že?

„Víte," bylo mu skoro zatěžko to říct nahlas. Možná trochu stydno, „miloval jsem knihy, dokud jsem si neuvědomil, že mi nic nepřinášejí. Byla to jen marná slova. Prázdná, svým způsobem." Místnost zaplnilo ticho. Tíživé ticho. Pro doktora vyčítavé a rozzlobené. Pro Ninu zamyšlené a hluboké.

„Víte, Fitzgerald i Remarque byli oba z generace autorů, které se říkalo Ztracená generace. Takovým pojmem se označují autoři, kteří jako mladí museli do války. Viděli tam hrozivé věci, vlastně neznali nic než zabíjení a život na frontě. Když pak válka skončila, skončila s ní i část jejich života. Neměli se k čemu vrátit, neměli na čem stavět budoucnost. Jejich představy a naděje byly rozdrceny lidskou krutostí.
Remarque napsal Na západní frontě klid, kde hlavní hrdina na poslední straně vyjádří smíření, možnost, že přežije a možná se naučí žít každodenní život, nechá hrůzy války za sebou a bude volný. Poslední odstavec nám ale prozrazuje, že zemřel a jeho velitel se v reportu toho dne omezil pouze na větu: „na západni frontě klid." Jako kdyby náš hrdina nikdy nebyl. Jako kdyby na jeho životě nezáleželo.
Fitzgerald napsal knihu Velký Gatsby. Ta je o muži jménem Jay, který vyrost v chudé rodině, ze které utekl a díky své odvaze a vizím na chvíli přisel k penězům, mentorovi a klidu. Pak ale přišla válka, během níž se seznámil s Daisy. Věděl, že když se do ní zamiluje, nikdy nebude moct pokračovat ve stoupání po společenském žebříčku a udělat ze sebe někoho, ke komu budou lidé vzhlížet. Ale neodolal. Zamiloval se do ní. Byl pryč pět let, bojoval. Pak se snažil stát někým, kdo by si Daisy zasloužil a finančně zabezpečil. Ale když se vrátil, Daisy měla manžela a dítě. Byla mu vzdálena, byla pryč, ale přesto se od ní nedokázal oprostit. Zůstal zaseknutý v okamžiku, kdy se do ní zamiloval. Byl sice v přítomnosti, ale žil pouze pro svou budoucnost s Daisy. Stále ji miloval, chtěl s ní žít v domě naproti tomu jejímu, chtěl, aby se rozvedla s manželem a vdala se za něj na stejném místě, kde si vzala jeho. Chtěl přepsat její minulost. Změnit nezměnitelné. Smazat, co bylo špatně a předstírat dokonalý příběh."

Doktor mlčel.

„Občas si říkám, jestli pro něj byla Daisy zábleskem běžného života. Každodennost a normálnost, kterou si tak moc přál mít. Vidina něčeho, co ve válce ztratil a nikdy znovu nenašel. Jestli mu připomínala, jaké to je žít. Jestli utlumovala bolest a strach, úzkost a prázdnotu. Zda ji chtěl tak moc kvůli tomu, že mu válka všechno vzala. Protože mu už nezbylo nic než naděje, protože vize obyčejného života s Daisy, kterou pro ně stvořil, bylo jediné, co měl."

Místnost se opět ponořila do ticha. Nyní bylo ale hluboké a zamyšlené pro oba. Doktor se letmo podíval na knížku v dívčiných rukách. „Je mi líto, že jsem ty knihy nečetl."

„Ne každý je na klasiky," odpověděla Nina věcně, trochu nepřítomně. Doktor se pousmál. Vzápětí zvedla Nina ruku k čelu a začala stlačovat migrénu zpátky do jejího úkrytu. Tepavá bolest jí proudila přes spánky až do očí. Cítila ji v každém koutu své mysli.

„Je Vám dobře?"

„Ne, ale je to jen bolest hlavy." Tím mohla přestat, ale rozhodla se, že to by nebyl dobrý konec příběhu.

„Víte, je smutné, že jednou zemřu a všichni si pomyslí „v tento den byl všude klid." Je smutné, že můj život nikoho nenadchnul, že se ztratím mezi stovkami jiných. Tohle mi promiňte, ale občas si říkám, jestli se vůbec chci uzdravit. Jestli chci někdy odejít. Protože takhle, upoutána na lůžko, odříznutá od všeho, si přijdu zaseknuta v čase. Nemusím myslet na ubíhající práci nebo školu. Na rodinu ani povinnosti. Rozloučila jsem se s pozemským světem a stala se pánem veškerého času. Čas pro mě neběží. Stejně jako Gatsby jsem se zasekla v okamžiku, ale opačným způsobem. Já žiju pouze přítomností. Nevidím minulost ani budoucnost. Nevím, kdo jsem byla, ani kam mířím. Je to vlastně trochu frustrující, skoro jako bych byla nikdo od nikud, kdo se z ničeho nic objevil na tomto místě, v tomhle okamžiku. Nemám náplň, ani pohon. Směr ani cíl. Ale nemám se ani k čemu vrátit. Proto, když zůstanu nemocná, navždy budu moct zůstat jen nehybným bodem ve vesmíru. Navždy zůstanu."

Doktor mlčel, ohromen.

„Uvedla jsem Vás do rozpaků?" Zeptala se trochu nesměle. Možná posmutněle.

„Já, já vlastně ani nevím. Je to jen, no, spíš jsem nikdy, za celý svůj život jsem nikdy s nikým nemluvil- nikdy neslyšel nikoho, zvlášť ani ne dospělou dívku, mluvit tak odevzdaně. Smířeně s tím, že bude zapomenuta v historii. Neslyšel jsem mluvit někoho tak krásně a zároveň tak smutně o takovém strašlivém osudu." Nina se pro sebe pousmála a smířlivě přikývla.

„Snad jsem Vás příliš nevyděsila. Většinou taková nejsem. Dnes je jen, dnes je těžká noc." Doktor chápavě pokýval hlavou, sáhl pro knihu ležící na přikrývce a jemně ji položil na malý stolek vedle postele.

„Stavím se tedy v trochu příhodnější chvíli. Jistě brzy, abych mohl poznat i vaši ne tak stinnou stránku." Nina se znovu usmála. Tentokrát unaveně, vděčně.

„Uvidíme. Přeji dobrou noc, pane doktore."

„Dobrou noc," odpověděl s přikývnutím. Ačkoliv se při odchodu chtěl ohlédnout zpátky, neudělal to.