[pozn. a.]
Původně úkol do školy, ale všem se to moc líbilo, tak přidávám i sem ^^

Pohádka o devalvaci, aneb když peníze padají z nebe

Jarmilovo auto už na vzdálenost půl kilometru oznamovalo svou přítomnost na Dřímové ulici hlasitým chrčením a chroptěním. Trhavě sebou cukalo při přibrzďování a nakonec motor chcípnul dřív, než Jarmil stačil vytáhnout klíč ze zapalování. S malým povzdechem vzal svou ošoupanou brašnu ze sedadla spolujezdce a vystoupil do chladného vánku únorového večera. Při zavírání dveří se mu z brašny uvolnili dvě neposlušné tisícové bankovky a uletěly do noci, ale Jarmil za nimi neběžel. Jindy by se přetrhnul pro každou korunu, ale dnes ne. Dnes nesl domů šťastné zprávy.

Vystoupil do patra a v chodbě nevkusně skopnul boty, které hned na to úhledně srovnal, protože už takový byl. I sebemenší plamínek rebelie v něm již dávno uhasnul a nahradila ho poslušnost.

„Lásko?" zeptal se opatrně do potemnělého prostoru, kde se nikdy nadarmo neplýtvalo elektřinou. Nebyl si jistý, zda by ho víc potěšila odpověď nebo ticho. Co ale nečekal, byla postava malé holčičky s růžovými tvářemi a usměvavým obličejem, která mu chodbou vyběhla naproti a skočila mu do náruče. Rozvířila při tom pár papírových bankovek povalujících se na podlaze.

„Tatí!" křičela zvesela, když ho objímala malýma ručkama. Pevně ji k sobě přitisknul a opatrně vykročil s dcerou v náruči do malinké a trochu sešlé kuchyně.

„Berunko moje, Eliško malá, jakpak ses měla?" zeptal se a posadil dcerku na hranu stolu.

„A dolů z toho stolu, abys nespadla! A ty! Kde ses coural?" zakřičel ženský hlas zpoza jejich zad. Jejda, Žaneta měla dnes špatný den. Jarmil se pomalu otočil a na tváři se mu objevil unavený úsměv.

„Lásko moje, Žanetko, nezlob se na mě. Dneska mě v práci zdrželi kvůli důležitému oznámení," pověděl jí Jarmil s hlavou skloněnou, jako by se jednalo o státní tajemství. Z rázu se ale napřímil a hruď se mu vzedmula pýchou. „Dneska mi v práci přidali!" zvolal radostně.

„Járo, Jaroušku!" popotáhla žena a rukama si v úžasu přikryla ústa. „To můžeme jít dneska nakoupit?" zeptala se s nadějí v hlase. Jarmil k ní přistoupil blíž a prstem jí párkrát pohladil po pravé a potom po levé tváři. Palcem pak utřel jednu neposednou slzu, která jí samým štěstím utekla z oka.

„Můžeme Žaninko. Dneska můžeme. A koupíme si krkovičku a dáme si jí v neděli ke svátečnímu obědu. Na oslavu," pronesl a potutelně se na ni usmál.

„Oslavu!" vyjekla Eliška a rozběhla se k rodičům do společného obětí.

****

Dvě obrovské tašky, které byly až po okraj naplněny různobarevnými bankovkami, se jim tísnily v malém košíku. Jarmil poslušně tlačil vozík a Žaneta velmi rozvážně chodila mezi regály a vybírala nejlevnější mléko, laciná vejce, různé druhy konzervovaných polévek a v masně si poručila maličký kousek krkovice.

Když došli k pokladně, stála před nimi jenom stará paní, která zrovna desetitisíci korunami platila za dvě lízátka pro vnoučata, poslušně sedící ve vozíku a mladý muž se sportovní taškou, kufrem a batohem k prasknutí přeplněnými penězi, který na pás vykládal větší rodinný nákup s věcmi jako šlehačka, sýrové křupky nebo značkové šampóny s vůní moře.

Když přišli na řadu, vysypali na pult obě tašky s penězi. Prodavačka si je přepočítala, srovnala do kasy a ještě jim dvoutisícovku vrátila. Jarmil s Žanetou se ruku v ruce vydali k autu a zpět domů k malé Elišce, kterou už uložili do postele.

****

Uklidili nákup do prázdných polic v kuchyni a společně se rozešli do jejich místnosti, uložit přebytek peněz. Žaneta posbírala pár uprchlých bankovek na chodbě a otevřela dveře do té místnosti. Do místnosti, ve které se kromě stropního světla nenacházel žádný nábytek, nebyla tam žádná okna a všude, ale naprosto všude se válely peníze. Na každém centimetru čtverečním se v neúhledných hromadách vršily bankovky až ke stropu, kde částečně zastiňovali lustr. Žaneta odhodila barevné papírky na hromadu jiných barevných papírků a tiše je pozorovala. Zavzpomínala na ne tak dávnou dobu, kdy by si za takovou hromadu peněz mohla koupit třeba celý zámek a nejednou nevěděla, jestli chce, aby bylo peněz víc nebo radši míň.

„Jak je možný, že to zašlo tak daleko. Kde se stala chyba?" pronesla do ticha spíš jako řečnickou otázku. Vzpomínala na měsíce krize, postupné stoupání inflace, jakási prohlášení o tom, že se sama nakonec zastaví, a pak bylo pozdě. Státní banka nezvládala usměrňovat ekonomiku dost rychle, a najednou stál rohlík sedm tisíc. „To by stačilo," utnula Žaneta svou melancholii. Přitulila se k Jarmilovi a se zaklapnutím dveří opustili svou místnost.

****

Příštího rána společně usedli u sobotní snídaně. Rozdělili si dvě vařená vejce a Eliška, protože byla první sobota v měsíci, dostala i jednu sušenku z krabice domácích sušenek od babičky, která je vždy na Vánoce posílala poštou jako dárek. Snídali téměř v tichosti, jen rozbité rádio se tu a tam ozvalo s útržkem zprávy nebo písničky.

„Dnes je venku tak krásně," pronesl Jaromír. „Půjdeme ven. Na procházku." Žaneta s úsměvem přikývla a vzala manžela za ruku.

„To by bylo krásné," řekla, ale půlka posledního slova byla zahalena brnkáním kytary, které se ozvalo z rádia. Jarmil vstal a přešel k porouchanému stroji.

„Nuže připravit dámy, ať venku děláte parádu," pronesl kázavým hlasem a vypnul rádio, ze kterého se těsně předtím ozvalo: „-rušujeme ranní program naléhavou zpráv-"

Vyrazili do únorového dne spoře oděni. Ruku v ruce si vykračovali ulicí lemovanou vysokými domky, když začala z nebe padat spousta papírků. Některé zelené, jiné fialové se snášeli na rozmáčené ulice z oken výškových budov. Někdy dokonce spatřili, že se vyvalila velká hromada papírků naráz, některé papírky hořely a jiné byly roztrhané na kousky. Teprve když zastavili a Jaromír sebral ze země rozmáčenou pětitisícovku, si uvědomili, že na ně prší peníze.

„Co se to děje?" zeptala se vyděšená Žaneta.

„To se naše vláda konečně rozhodla," odpověděl jí Jarmil.

Ještě téhož rána zářilo na titulcích všech novin a na hlavním pořadu dne všech programů bylo jediné slovo: devalvace