[pozn. a.]
Sepsáno již v dávné minulosti s KatuleL [publikováno s alteracemi]

Svým kouzlem přiměl karty, aby se zastavily ve vzduchu. Obecenstvo nasoukané v malém stanu na pobřeží Manhattanu zalapalo po dechu. Jen jediná divačka se tomuto triku, který ve skutečnosti nebyl trikem, nedivila. Ona sama totiž ovládala stejné magické schopnosti. Oříškové oči upírala na kouzelníka. Asi ji nepoznal. Ani to neočekávala, přeci jen, žehlila si vlasy, ostříhala je a nosila výraznější líčení než na škole. Zato on se nezměnil – stále stejně elegantní a rezervovaný. Jako kdyby nevystupoval pro lidi, jako kdyby všechna kouzla předváděl jen sám sobě. Lidé ho nezajímali... podivně smutným způsobem.

Dokončil poslední kouzlo, zvedla se, tleskala spolu s ostatními. Vyšla ven a podél mola se vydala do centra, když ji zavolal jeho hlas.

„Vážně sis myslela, že tě nepoznám, Grangerová?“ pronesl tak, aby ho slyšela a zastavila se. Hermiona se k němu otočila čelem a nepatrně se usmála.

„Myslela,“ přiznala svou chybu. Květované šaty jí v nočním vánku lehce vály.

„Sluší ti to,“ podotkl. Začervenala se, ale nic mu na to neřekla. Pomalým krokem k ní zamířil. „Litoval jsem, že jsme nikdy neměli možnost si pohovořit. A teď jsi tu, beru to jako zázrak,“ pokračoval.

„Zázraky se nestávají často. Pojďme ho tedy využít,“ navrhla odhodlaně. Chopila se příležitosti, ale možná promluvila rychleji než myslela. Zvedl obočí v němém úžasu, nic nenamítal. Nabídl Hermioně rámě a vykračovali společně po molu.

„Tak jakých nevypovězených rozhovorů jsi litoval?“ otázala se jemně. Nikdy by nevěřila, že se jedné srpnové noci bude procházet po molu s Dracem Malfoyem.

,,Sluší ti to,“ řekl a Hermiona mu věnovala tázavý pohled. ,,Ne teď, tehdy...Teda teď taky, ale chtěl jsem ti to říct už dávno. Vždycky ti to slušelo a já ti to nepověděl. Měl jsem.“ Lehce se pousmála. Dovolila si žít v přítomnosti a na okamžik zahodit školní rivalitu, na vteřinu zapomenout všechna muka, která jí v životě způsobil. I přes to na hladinu její mysli vyplavaly i jiné chvíle, ty o kterých nikomu nepověděla, takové, které si střežila ve svém srdci a zapřísáhla, že nikdy nikomu neukáže. Vzpomínky, které myslela, že dávno ztratila, které myslela, že už pro ni nic neznamenají, najednou rozdmýchávaly v Hermioně ohně.

„Líbil ses mi,“ zašeptala tak tiše, až si byla jistá, že to Draco nemohl slyšet.

„Prosím?“ vyhrkl a zastavil se.

„Nebudu se opakovat.“ zpanikařila Hermiona a snažila se vzít svou chybu zpět.

„Ne? A co když tě donutím?“ pronesl muž v obleku s malou jiskřičkou naděje, plný náklonnosti k ženě, kterou kdysi zničil. Hermiona se kousla do spodního rtu. Zvažovala klady a zápory, pak pípla: „...Líbil ses mi.“

„Čas minulý?“

„Bylo to odsouzené k zániku už od počátku. Jen jsem se ušetřila pár šrámů na duši,“ zdůvodnila lítostivě.

Draco si povzdechl. „Já vím, co jsem ti udělal Hermiono. Vím, že si trpěla,“ posmutněl muž. „Ale už je to pryč, jsem jinde, jsem jiný,“ naléhal neoblomně a uchopil Hermioniny ruce do svých. Ta téměř vzápětí trochu vylekaně odstoupila. Myslela, že je připravena čelit svým démonům, ale možná se spletla.

„Nejde to, ne teď. Jen mi dej víc času,“ hlesla.

„...Chápu,“ řekl bolestně. ,,Pak tedy...Budu čekat,“ dodal smířlivě a s letmým polibkem na její rty odešel.