Upomínka z pošty se mačkala v kapse koženého kabátu, zatímco muž, tak kolem třiceti let, vcházel do dveří bytu. Na okno lehce dopadaly kapky, rozpršelo se teprve před chvilkou. Oblaka šedla, balíček ležel přímo před ním. Zkoumal ho, nic si neobjednal a na narozeninové dárky bylo až nemístně brzo. Otevřel krabici, uviděl dopisy. Stáhl obočí a nevěřícně se nahnul, aby se mohl přesvědčit. První dojem byl správný. Seřazené jeden vedle druhého, zaplňovali celou 20 na 30 cm velkou krabici. Pár se jich dokonce mačkalo po stranách, protože se už nevešly.

S nevysvětlitelnými obavami vytáhl jednu z obálek. Byla určena jemu. Adresa odesilatele nebyla uvedená. Otočil obálku v rukou, bříšky prstů přejel po datu, napsaném tužkou těsně nad okrajem.

09. ledna 1997

Jsou staré šestnáct let. Proč by je někdo skladoval tak dlouho? Proč je neodeslali dřív?

Rozerval první obálku a pohlédl na drobné, ozdobné písmo, očividně patřící dívce.

Drahý Gregory,

Byla jsem na utkání. Šlo ti to skvěle. Nechápu, proč tě trenér ještě nedal na pozici quarterbacka, plýtvá tolik tvého potenciálu tím, že tě posílá na lavičku. Měl by otevřít oči a konečně s tím něco udělat, blbec jeden.

Potom jsi šel s klukama do bistra. Taky jsem šla. Sedla jsem si ke stolu za tím vaším, když ses zvedal tak jsem předstírala, že jsem zakopla o tvou nohu. Byl jsi tak pozorný. Zeptal ses mě, jestli jsem si neublížila, a pak jsi mě poznal! Ta holka z laborek! A z angličtiny! Vzpomněl sis na mou tvář, zatímco tví spoluhráči odcházeli, ty ses omlouval. Nastala chvilka ticha, sledovala jsem jak ti tikly oči směrem k východu. Pak jsem uslyšela tu nejnádhernější větu na světě: „Určitě tě někam pozvu, jako odškodnění!" Rychlé rozloučení a byls pryč. Pořád jsem tam ohromeně stála a čekala, kdy se probudím.

Neprobudila jsem se.

Bylo to tak skutečné jako tužka, kterou teď držím v ruce. Nemůžu se dočkat, až se to stane, až někde budeme spolu, bože, co když udělám nějakou hloupost? Budeš se smát? To bys neudělal, jsi přece tak hodný, nejhodnější a nejúžasnější člověk na světě. Myslím, že ti začínám vážně propadat. Tvému šarmu, humoru, vzhledu. Asi jsem zamilovaná.

S láskou

Lisa

Vyděšeně hleděl na papír. Zmačkal ho, hodil mezi neotevřené dopisy, zavřel za ním víko a krabici odhodil, co nejdál to šlo. Otevřela se, převrátila a část svého obsahu vypustila na podlahu.

„Ne, to není...to nemůže být. Ne." Utekl ke dveřím své ložnice, zavřel je a zamknul klíčem. Dlouho poté ještě z pokoje nevyšel.

Přešel den, dva. Zavolal do práce s falešným popotahováním, pokašláváním a omluvami. Jeho dny byly naplněny přemítáním a zíráním na krabici. Až po čtyřech probdělých nocích se odhodlal posadit vedle hromady papírů. Vzal hrst a začal ji rovnat, pak další a dál dokud neměl všechny obálky od léta 1996 do prosince 1997 chronologicky seřazené.

26. srpna 1996

Ahoj Gregory,

Je to jen pár dní co jsme se poprvé potkali. No, potkali je asi příliš silné slovo. Je to pár dní, co jsem zjistila, že existuješ, když jsem tě na ukončovací party poprvé spatřila. Tvé svalnaté ruce objímali útlé tělo nějaké slečny. Nedivím se ti, byla vskutku nádherná.

Stejně ale píšu. Píšu tenhle dopis, abych nikdy nezapomněla na pocity, které jsem měla, když jsme se poprvé viděli. Když jsem já viděla tebe. Píšu abych si mohla znovu pročíst tyto řádky a vzpomenout na to, jak bylo všechno slastné a líbezné. Asi by bylo jednoduší napsat tohle do deníku. Popsat zlatavé stránky, potom je uzavřít do koženého obalu, pohladit přední stranu a schovat je pod matraci postele. Schovat je před světem kde je nikdo nikdy nenajde.

Pravdou ale je, že si nepřeji, aby zůstali schované. Píšu je jako dopisy, píšu je jako dopisy pro tebe. Abych měla alespoň tu malinkou naději, že je jednou zalepím do obálky a hodím do schránky. Že je jednou uvidíš.

No, z tohohle se stává román. Radši pro tentokrát skončím tady. Přeju ti krásné prožití posledních prázdninových dnů. Jsem si jistá, že na tebe budu ještě chvíli myslet, než mě toto poblouznění přejde, snad z toho nezačneš škytat.

S radostí a úsměvy

Lisa