Rozdělili je už při převozu. V autě do přestupní věznice jela sama, pouze s dalšími šesti německými policisty, kteří jí nasadili pevná pouta a celou cestu ji pozorovali.

Neřekla ani slovo, opřela se o zeď dodávky a prospala většinu cesty skrz Berlín, přestože trvala jen nějakých čtyřicet minut.

Teď už byla v cele druhý den. Nikoho známého neviděla, ale tušila, že je to možná otázkou času. Byla nezletilá, takže dávalo smysl, že je stranou od ostatních.

Celu měla celou jen pro sebe. Tentokrát doopravdy, ne jako minule, když ji sdílela s rozkládající se mrtvolou, když byla zavřená v Hydře. Ani do ní nic nepíchali, což byla docela pozitivní změna oproti minule. Také měla vlastní postel s čistým povlečením, normální záchod a noční stolek na osobní věci, který měla zatím prázdný.

Hned, jak ji přivezli, tak jí dali nové oblečení a její staré jí zkonfiskovali, společně se zbytkem věcí - tedy mobilem, hodinkami a vysílačkou. Pistoli jim dobrovolně odevzdala už na letišti, kdy k ní dorazili první z policistů a křičeli na ni, aby se jim vzdala. Během těchto posledních dvou dnů ji jen párkrát vytáhli na výslechy, ale jinak ji nechali na pokoji. Noémie měla podezření, že všem zakázali s ní mluvit, protože za celou dobu na ni nikdo kromě vrchního detektiva nepromluvil.

Na výsleších mluvila pravdu. Nevěděla, proč by měla lhát, nijak by jim to nepomohlo a takto alespoň dostala možnost se obhájit, přestože ani nedoufala, že by ji mohli propustit. Sehnali jí i tlumočníka, takže se nemusela namáhat s němčinou a mluvila ve své rodné francouzštině. Potvrdila jim, že jí nikdo do rozhodnutí nenutil a současně jim vysvětlila své postoje, které ji vedly k podpoření Stevovy strany.

Třetí den, několik hodin po obědě, nastala v doteď zavedené rutině změna. Podle posledních dvou dnů odhadla, že teď někdy by ji znovu měli odvést k výslechu, ale nikdo pro ni nepřišel. Noémie si ulehla na postel a pokusila se nad tím nepřemýšlet. O hodinu později, než to bylo zvykem minulé dva dny, pro ni přišla nová strážná. Měla tvrdý výraz, ale její slova říkala opak: ,,Sbalte se, Lacroixová, propouštíme vás."

Noémie na ni překvapeně vytřeštila oči a stoupla si o dva kroky dozadu, když jí strážná začala odemykat dveře cely. Jako první ji napadlo, že je to vtip nebo zkouší, jak zareaguje. Když se Noémie ani nehnula a strážná na ni svým tvrdým pohledem civěla, pochopila, že si nedělá srandu. Rozhlédla se po cele, ale neměla tady nic, kromě kartáčku na zuby, který od nich dostala při příjmu do tohoto zařízení. Popadla ho do ruky a vydala se za strážnou, pryč ze svého třídenního domova.

Poprvé se odvážila promluvit: ,,Jak je to možné? Proč mě propouštíte?"

Strážná mlčela, ale zamračila se více, než před chvílí. Ukázala na těžké železné dveře, u kterých Noémie věděla, že vedou pryč, a beze slova ji pobídla, ať ji následuje.

Předali jí všechno oblečení, boty a věci, které jí sebrali - až tedy na pistoli, ale ta jí ani tolik nechyběla. Nechali ji převléct se z vězeňské uniformy, která patřila státu, a s igelitkou, kam si složila zbytek svých věcí, ji propustili do místnosti, kde na ni prý měl čekat někdo, kdo si ji odvede.

Čekala policistu nebo nějakého oficíra, ale zrzavá žena s konejšivým úsměvem jí vyrazila dech.

,,Vypadáš unaveně," pronesla Pepper soucitně, jakmile Noémie vešla do místnosti, a hned se zvedla, aby ji mohla obejmout. Pak si od sebe na délku paží odtáhla a prohlédla si ji, jak vypadá. ,,Moc ráda tě vidím, Noémie."

Noémie byla naprosto ohromená. Pepper byla snad poslední osoba, u které by hádala, že by tady - v přestupní věznici a na naprosto jiném kontinentě - na ni čekala.

,,Pepper... jak-"

Pepper ji okamžitě s úsměvem zarazila: ,,Všechno ti vysvětlím po cestě, ale teď bychom měly jít. Aby mi tě nevzali podruhé." zasmála se.

Aby mi tě nevzali podruhé.

Noémie se otočila ke dveřím, vedle kterých stál strážník, který vypadal, že rozumí anglicky a naslouchá jejich rozhovoru. ,,Dobře," odsouhlasila Pepper rychle a stočila na ni zpět svůj pohled. ,,Kam pojedeme?"

,,Domů, samozřejmě."