konec září 2015, Brusel, Belgie

 Její kaštanové vlasy vlály ve větru a ona se usmívala. Už dlouhou dobu se necítila tak dobře. Vítr byl už trochu chladnější a sama se divila, že dneska nepršelo. S její černou koženkovou bundou měla dneska výjimečně štěstí.

 Posledních pár dnů pro ni nebylo moc radostných a škola jí moc nepřidávala. Zdálo se jí, jakoby se za pár dnů mělo stát něco hrozného. Řekla o tom své kamarádce Laurenne, ale ta jí řekla, že to má z toho pochmurného počasí. Zkrátka jí nevěřila, což byla věc kterou Inès nesnášela ze všeho nejvíce.

,,Jsem rád, že ti už je líp." ozvalo se za ní a ona se v klidu otočila. Moc dobře věděla, kdo to je.

 ,,Včerejšek byl na nic. Stejně jako hodně dní před tím."

,,Já vím," přikývl v klidu a podíval se jí do očí.

 ,,Půjdeme někam?" zeptala se ho s jiskrou v očích, která byla identická pouze jí a zastrčí si pramen vlasů za ucho. Měla ho moc ráda.

 Elias se usmál a opatrně ji vzal za ruku. Kdyby věděl, že je to jejich poslední večer před tím než zmizí, možná by ji i ten večer políbil. Šel na to pomalu. Nechtěl, aby se něco pokazilo.

 Inès se usmála a pomalu se rozhlédla po ulici. Stáli na Avenue de Stalingrad, blízko nádraží. Širokou ulicí procházelo hodně lidí a vedle nich byla jedna z mnoha restaurací. Bylo tu několik řad stromů a vypadalo to tu nesmírně mírumilovně.

 ,,Zvu tě na kafe, vypadáš vyčerpaně." ozve se Elias, když si uvědomí, že na ni moc dlouho zírá. Opatrně pustí její ruku. Místo úsměvu vykouzlí Inès na tváři zamračení.

,,Moc dobře víš, jak nesnáším, když za mě někdo platí." Věděl, že to řekne!

,,Ale mně to nevadí." ujistí ji Elias, stejně jako vždy.

,,Jednou ti koupím tu tvoji vysněnou letenku do Brazílie, Eliasi." řekne Inès odhodlaně a v hlavě si zapíše poznámku, aby se doma Noémie zeptala, jak často odtud do Brazílie létají letadla.

 Elias se jen tiše uchechtne a moc dobře ví, že jí v tom nezabrání, ani kdyby jí hacknul počítač. Podívá se na ni a obejme ji. Inès se v prvním momentě zarazí, ale pak ho obejme na zpět a zahřeje ji u srdce. Naposledy na i za dlouhou dobu.

 ,,Eliasi, jak si mě tu vlastně našel?"

 ,,Mám tě očipovanou," pronese tajemně a Inès se zasměje. Milovala jeho smysl pro humor. ,,Ne, znám tě až moc dobře. Býváš často tady. Navíc jsem volal Noémie. Řekla mi, že jsi tady."

 ,,Oh," vydá ze sebe a v hlavě si zapíše další poznámku, aby Noémie vytkla, že všem prozrazuje její polohu. 

 Inès se naposledy zadívá na Avenue de Stalingrad, která začíná s příchodem večera ožívat a usměje se na Eliase. Je to pro něj naposledy, co ji vidí tak nádhernou a klidnou.

Po delší době nová kapitola!