začátek prosince 2015, Brusel, Belgie

 ,,Ahoj, zítra!"

 ,,Ahoj," řekne a naposledy ji před budovou jejich školy pevně obejme nehledě na to, že stojí uprostřed vchodových dveří a kolem nich chodí spěchající studenti.

 Noémie se odtáhne a usměje se na svoji dlouholetou kamarádku. Sejde pár schodů, aby už konečně uvolnily místo u dveří a naposledy se na ni podívá, než s lehkým náznakem úsměvu opustí areál školy.

 Než ji Pauline ztratí z dohledu, pečlivě ji sleduje a až pak se sama vydá domů.

 Noémie má několik posledních měsíců těžších, než si sama přiznává. Celý den se směje a snaží se nedělat starosti svým přátelům, ale pak večer, když je sama zavřená ve svém pokoji, který sdílí se svým jedenáctiletým bratrem Théem, to na ni vždy dolehne a brečí dokud neusne. Její bratr a celá její rodina je na tom podobně. Z jejich laskavé matky se stala workoholička a jejich otec se je snaží uklidňovat a večery tráví na policejní stanici, kde se snaží z policistů vymámit nové informace.

 Rozhlédne se po ulici. Když koutkem oka zahlédne Inèsino kaštanové mikádo, nadšeně se otočí. Pak ji bodne u srdce, když si uvědomí, že to nemůže být ona, když před necelými třemi měsíci zmizela. Jí podobná osoba se rozesměje a políbí se s mužem, který jí šel naproti. Pocítí něco, co by popsala jako hněv, že jí ji pořád někdo připomíná. Pořád má bláhově naději. Odvrátí od nich zrak, hřbetem ruky si setře slzu a pokouší se nezačít brečet.

 Prosím, vydrž to aspoň domů.

  Přejde silnici a prochází úzkou ulicí mezi domy. Šla co nejrychleji, aby si doma mohla lehnout do Inèsiny postele a vybrečet se do jejího polštáře. Zrychlí krok a ani neusměje na bezdomovce, kterého před tím zdravila vždy, když tudy šla do nebo ze školy. Před tím, než Inès zmizela.

  Z toku jejích myšlenek ji vyruší několik kroků nedaleko za ní. Trochu až moc se vyděšeně otočí a zahlédne postavu s něčím těžkým v ruce. Její strach o Inès vystřídá strach o její vlastní život. Postava se k ní co nejrychleji rozběhne a Noémie okamžitě shodí svůj batoh ze zad na zem a rozběhne se z uličky mezi domy.

 Fajn, rychle, co se má dělat sakra u přepadení?

  Když už se blíží k vedlejší ulici, rozběhne se ještě rychleji a ucítí lehký vánek u hlavy, jak jí kolem ní prosvištělo něco těžkého. 

 Než stačí zahnout z úzké uličky chytí ji za rohem dvě silné paže, druhá postava ji praští do spánku a Noémie se uvolní svaly v těle. Než stačí dopadnout na zem, další postava ji zachytí.

 ,,Doufám, že je to ta, kterou potřebujem." zazní pochybovačně první postava, která ji zachytila a dívku si prohlédne. Čekal ji... dospělejší.

 ,,Už ji pár dnů sleduju." odfrkne si ten, který ji praštil do spánku.

 ,,Pojďte," sykne třetí a rozhlédne se po klidné ulici. ,,Musíme ji naložit, než se tu někdo objeví."