17. března 2016, čtvrtek, Brusel, Belgie

 Dny rychle ubíhaly, když je člověk trávil zavřený doma u televize. Nevěděla jaký, ale asi to byl ten čtvrtý den, kdy se přesunula z pokoje Inès k televizi v obývacím pokoji. Vzala si s sebou deku a hrneček kakaa a znovu po třech dnech zapnula mobil. Ten se okamžitě rozdrnčel, takže ho nechala na pohovce, aby jí brněním neupadla ruka.

 Rozhodla se si dát po dvou dnech něco k snědku. Jako pravá Belgičanka by si měla udělat vafle s čokoládou, ale na to teď neměla vůbec žádnou sílu a tak si radši vzala musli s čokoládou a pomerančový džus z ledničky

 Ku podivu se rozezvonil zvonek, což ji upozornilo na to, že existuje i nějaký okolní svět. Doufala, že nikoho neprobudil a rozešla se otevřít dveře. 

 Pauline se na ni usmála, zula si boty a podívala se na to, jak vypadá. Chodila k nim každý den, aby se o ni a celou její rodinu postarala, dokud se alespoň trochu nevzpamatují. Vaří jim jídlo, i když odmítají jíst, podává jim kapesníky, pokud se někdo z nich rozbrečí nebo jim vypráví vtipné historky, které se jí přihodily. Jen díky ní si Noémie vzpomene, že je odpoledne. Celé dopoledne spí a pak se k nim připojí Pauline.

 ,,Udělám ti nějaké pořádné jídlo," řekla jí hned, jak uviděla její musli a položila její misku na linku. ,,Je někdo jiný vzhůru?"

 Noémie se znovu posadila na pohovku vedle svého mobilu, který ještě pořád cinkal. Nevěnovala mu pozornost, zabalila se do deky a sáhla po ovladači k televizi. ,,Nevím..." promnula si čelo. ,,Théo si asi hraje nebo spí... máma a táta jsou určitě zalezlí v posteli. Táta se snaží něco dělat, ale vždy ho popadne melancholie stejně jako mámu."

 Mobil konečně přestal cinkat, takže si ho vzala do ruky. Zjistila, že má hodně zpráv od svých přátel, kteří nedokázali pochopit, že je zpátky a není už několik měsíců mrtvá, měla hodně zmeškaných telefonátů, některé z nich byly od Nataši, Steva, Tonyho nebo jiných členů Avengers. 

 ,,Volal mi Tony," oznámila Pauline, která už připravovala těsto na vafle. ,,Asi bych jim mohla zavolat zpátky, že?" 

 ,,To bys mohla."

 ,,Co je vůbec za den?"

 ,,Čtvrtek sedmnáctého března... máš vlastně narozeniny!"

 Noémie se na ni zmateně otočila, ale pak si vzpomněla, že má nejspíše pravdu. Ale také si rychle připomněla, že Inès svoje další narozeniny už nikdy nezažije. 

 ,,To je to poslední, co by mě teď zajímalo," řekla a ztvrdly jí rysy v obličeji. Jen to pomyšlení, že by mohla být tak sobecká a slavit svoje narozeniny, když Inès už nikdy nebude moct, ji šíleně naštvalo. 

 Podívala se znovu do mobilu, odpověděla na několik zpráv a chtěla na další, ale někdo jí začal volat. Až teď jí napadlo, že možná její mobil Tonymu posílá upozornění, pokud si ho zapne. Moc se jí to nelíbilo, ale telefonát přijala. 

 ,,Ahoj," hlesla.

 ,,To je dost, že zvedáš telefonáty!" řekl naštvaně, ale Noémie věděla, že je aspoň trochu rád, že ji slyší. ,,Nevěděli jsme, co se děje."

 Noémie se uchechtla a pak si pokusila vzpomenout na to, jak se anglicky řekne, že truchlí.

,,Každopádně, vím, že máš dneska narozeniny, takže bychom ti všichni chtěli popřát... a taky bych byl rád, kdybych si mohl promluvit s tvými rodiči."

 ,,S mými rodiči?" zeptala se ho zmateně. Vynechala to, že jim neřekla, kdy má narozeniny, ale věděla, že minimálně Tony si umí tyto informace zjistit. ,,Ti toho nejsou úplně schopni... už čtyři dny leží v posteli a truchlí."

 Tony chvilku nic neřekl a pak jí oznámil: ,,Jsem na cestě k vám."

 ,,Mon Dieu," pronesla potichu. ,,Fajn, ale zazvoň, prosím."

 Tony se u nich objevil za několik minut a Noémie byla opravdu vděčná, že zazvonil a jen k nim nevrazil. Rozhlédl se po jejich malém bytu, ale nekomentoval ho a ani to, jak Noémie po čtyřech dnech brečení a bez sprchy vypadá. 

 Před tím, než dorazil, povedlo se Noémie a Pauline její rodiče vzbudit, trochu upravit a dokonce stihli i něco málo sníst. V každém případě ale vypadali hodně zdrceně a utahaně. 

 Navzájem se pozdravili a prohodili několik zdvořilostních frází. Noémie nevěděla co od toho má čekat. Tony byl oblečený v obleku jako vždy a její rodiče byli zabalení v dece a popíjeli kafe, které jim rychle Pauline připravila. Taky nechápali, o co tady jde.

 ,,Noémie odvedla dobrou práci," řekl. ,,Umí se bít a bojovat za to, co jí přijde správné. A pokud bychom ji mohli trénovat, mohla by být ještě lepší."

 Camille se na něj zmateně podívala. ,,Kam tím míříte?" 

 Tony se na Mathise i Camille podíval a řekl: ,,Pokud by chtěla, mohla by se stát členem Avengers."

Noémie netušila, co Tony čekal, že na to její rodiče řeknou. Že vypísknou a budou mu líbat nohy? Ona sama tím byla naprosto šokovaná. Proč se nejdřív nezeptal jí?

 Mathis i Camille na Tonyho vytřeštili oči a pak se podívali na Noémie. ,,Nechci, aby se mé dceři něco stalo!" vyjekla Camille a upustila hrnek z ruky, takže všude bylo kafe. ,,Zdůrazňuji, že mé DALŠÍ dceři!"

 Noémie ztěžka dosedla na pohovku poblíž a vložila si hlavu do rukou. Vůbec to nečekala a ani nad tím nikdy nepřemýšlela, takže nevěděla, jak na to má reagovat. 

 Tony se usmál a nasadil si svoje sluneční brýle. ,,Rozmyslete si to." řekl jim a pak se podíval na šokovanou Noémie. ,,Ty taky. A pak nás pozvi na svoji oslavu."

 Noémie se na něj podívala. ,,Jakou oslavu, sakra?"

 Tony kývl směrem k Pauline. ,,Tvoje kámoška ji pro tebe pořádá." Pak se rychle sebral, odešel a nechal je naprosto šokované.

 Noémie se podívala z okna na okolní domy. ,,Žádnou oslavu jsem nechtěla, Pauline." Sama nevěděla, jestli je na ni naštvaná nebo ne. 

 ,,Nemůžete strávit celý život doma." řekla Pauline a podala jí talíř s vaflemi. ,,A navíc, patnáct ti bude jen jednou."

Co si o tom myslíte?