Jako prvního uviděla Tonyho, který stál před krásným kostelem, kde měli uctít Inèsinu památku. Neváhala a okamžitě ho objala. Tony jí objetí opětoval. ,,Jen ne prosím na to sako," pokusil se odlehčit situaci.

 Noémie se uchechtla, otřela si hřbetem ruky oči a otočila se na svoji rodinu, která stála několik metrů od nich. ,,Kde jsou ostatní?" zeptala se ho.

 ,,Hned dorazí," ujistil ji se slabým úsměvem. ,,Představíš mi tvoji rodinu?"

 Přikývla a společně přišli k nim. Théovi se rozzářily oči a obdivně se na něj podíval. ,,Il est Iron Man!" řekl nadšeně Noémie, která s úsměvem přikývla. 

 ,,To je můj brácha Théo, bude mít dvanáct." představila ho Tonymu, který se na něj usmál. A Théo málem omdlel. Byl to jeho vzor a doma na poličce měl několik jeho figurek, které posbíral. 

 ,,To je moje máma Camille a táta Mathis." Všichni se navzájem pozdravili a Noémie zahlédla zbytek Avengers, kteří přicházeli z druhé strany ulice. Všichni na sobě měli oblečení na pohřeb, ale černé sluneční brýle, aby se pokusili alespoň trochu na sebe neupozorňovat. Když si mezi nimi všimla i Rhodeyho, usmála se. Na misi s nimi nejel, takže ho tady ani nečekala. 

 ,,Ahoj," pozdravila je. Steve se na ni podpůrně usmál a pak pozdravil její rodinu francouzsky. Théo se nad jeho přízvukem usmál, ale i tak se na něj obdivně podíval. 

 ,,Je nám velice líto vaší ztráty," pokračoval už anglicky. Všichni z Avengers stáli blízko něj.

 Camille si ho prohlédla a potom přikývla. ,,Nám také. Půjdeme dovnitř? Mám takový pocit, že si vás lidé začínají všímat." 

 Steve se rozhlédl okolo nich a přikývl. ,,To bychom byli vděční."

 Uvnitř kostela to bylo krásné. Měl vysoké stropy, které byly pomalovány velkými malbami s motivy z Bible. Bylo tam několik desítek tmavě hnědých lavic v řadách a úplně vepředu byl pult, za kterým většinou stojí a mluví kněz. Několik metrů nalevo od pultu byla zavřená hnědá rakev.

 Noémie se zastavila kousek od vchodu a sledovala, jak se její rodina posadila do první řady. Počkala, dokud blízko u ní byli Avengers. ,,Jsem ráda, že jste přišli," usmála se. ,,Moc to pro mě a moji rodinu znamená."

 ,,To je jasné," přikývla Nataša. 

 ,,Je to naše povinnost." řekl Sam. 

 Všechny si je prohlédla. Byli o hodně starší než ona, ale spojovalo je pouto, které spojuje vojáky na frontě. Bojovala s nimi jen jednu bitvu, ale cítila sounáležitost. Společně prošli bojem a oni při ní byli, když zjistila, že Inès zemřela. Usmála se na ně a posadila se do přední řady za svými rodiči a Théem. 

 Během následujících minut do kostela přicházeli další lidé. Noémina teta jí zkritizovala oblečení jako vždy, ale ta si toho nevšímala. Hleděla na světle hnědou rakvi, která byla několik metrů od nich. Nesmírně ji štvalo, že neměli ani její tělo. To bylo spáleno na prach a ani ten neměli. 

 Pak přišel do kostela kněz a řekl několik slov, které znal nazpaměť. Když přišly na řadu proslovy, jako první se zvedla Noémie. Nervózně prošla až k pultu a podívala se na ostatní. Klepaly se jí nohy a v očích měla slzy, ale věděla, že to musí zvládnout. Rukama se opřela o pult, aby nespadla. 

 Nadechla se a pokusila se usmát. ,,Inès byla moje velká sestra. Jako všichni sourozenci jsme se hádaly, ale vždy jsem ji měla a pořád mám nesmírně ráda. Když mi bylo nejhůř, pomohla mi. A když sama zmizela... bylo mi jasné, že jí asi nebude úplně nejlíp. Chtěla jsem ji najít. Ale... nepovedlo se mi to." 

 Noémie říkala řeč francouzsky, ale i tak se na ni členové Avengers pozorně dívali a věnovali se tomu, co říká. Na několik sekund si oddechla. Věděla, že toho o misi nemůže hodně říct, ale chtěla to nějak shrnout. Chtěla tím říct, že měla snahu a také si tím ospravedlnit svoje selhání. 

 ,, Inès byla dobrý člověk," pokračovala. ,,Jeden z nejlepších, které jsem znala. Je mi z toho strašně. Z toho, co se stalo. A jako všichni tady..." uvědomila si, že si automaticky rychle otírá slzy. ,,Jako všichni tady, bolí mě nesmírně u srdce. Ale kdyby tu byla... vím, že by řekla, že se nemáme trápit. Neměla svůj život dlouhý, ale měla ho krásný a my všichni bychom měli být šťastni, že jsme mohli být jeho součástí. Protože to... to je výsada."

 Pustila okraje pultu, které pevně držela a zpocené ruce si otřela do šatů. Podívala se na ostatní a pak pomalu opustila místo, kde stála. Posadila se ke své rodině a pevně chytla za ruku třepajícího se Théa. Ten si opřel hlavu o její rameno. 

 Znovu se podívala na rakev a věděla, že jakmile tento kostel opustí, její nesmyslná iluze, že by se Inès mohla nějak zázračně vrátit, ji opustí. Nevěděla, jestli to zvládne. Ale pro všechny, kteří tu byli, se o to minimálně pokusí. Iluze zmizí. Ale vzpomínky ne. A díky nim to jednoho dne zvládne.