Celé odpoledne Noémie strávila zavřená ve svém pokoji a pochodovala sem a tam. Přemýšlela, jestli by měla. Jestli je to dobrý nápad, anebo se už naprosto zbláznila. Byla ráda, že ji rodiče nechali přemýšlet a nesnažili se jí to hned vymluvit. Nejspíše si mysleli, že se rozhodne rozumně a nebudou jí to muset ani vysvětlovat. Jenže to by znamenalo, že by zůstala tady a rozhodně by se členem Avengers nestala. Ale bylo to to, co chtěla?

Okolo sedmé večer, když už byla venku tma, jí zaklepala na dveře Pauline. Když si Noémie uvědomila, že tady celé odpoledne byla a ona s ní ani nepromluvila, cítila se hodně provinile a okamžitě ji pustila dovnitř.

 Pauline se posadila na její postel a chvíli ji pozorovala, jak pochoduje napříč pokojem. ,,Ahoj," pozdravila ji, když se konečně střetly pohledem.

 Noémie na ni několik sekund koukala, pak rozhodila rukama a přiznala jí: ,,Nevím, co mám dělat. Upřímně, doopravdy nevím. Vím, jak se mám rozhodnout, aby byli máma s tátou šťastní... ale tady jde o mě, ne?"

 Pauline se jí podívala přímo do očí a řekla jí, co si o tom myslí. ,,Můžeš při tom zemřít," 

 Noémie se rezignovaně posadila na židli u svého pracovního stolu. ,,Já vím." A věděla to moc dobře. Jenže v uplynulých dnech už mohla zemřít tolikrát... Ale chtěla svůj život znovu dát v sázku? Stojí to za to?

Z přemýšlení ji vyrušila Pauline: ,,Jak ses cítila, když si byla s Avengers?"

 Noémie se na ni zmateně podívala, ale odpověděla. ,,Dobře." 

 ,,Myslíš, že by dokázali stát při tobě?"

 Noémie se teatrálně podívala z okna a pořádně se zamyslela. ,,Myslím, že ano."

 Chvíli bylo ticho a Pauline si lehla na Noéminu postel. ,,Budeš mi chybět,"

 Noémie se chraptivě uchechtla. ,,Ale já jsem se ještě nerozhodla."

 Pauline se zasmála. ,,Jenže já tě znám! Moc dobře vím, jak se rozhodneš."

 Druhý den se nezvykle brzo a nezvykle všichni potkali v kuchyni. Noémie si v tichu vzala svoje první jídlo dne a posadila se k jídelnímu stolu. Její rodiče se na ni dívali a čekali, jestli promluví. Když Noémie neřekla ani slovo, Camille prolomila ticho: ,,Mezitím, co jsi byla celé odpoledne v pokoji, Pauline ti upekla dort k narozeninám," pronesla vyčítavě, což ani původně nechtěla. Mathis se na ni podíval, ale nijak to nekomentoval. 

Noémie velice dobře odhadla, že mezi nimi vzniká nervózní atmosféra a věděla proč. Zvedla hlavu od své misky s jídlem a pomalu přikývla. ,,Napíšu jí, že děkuji."

 Camille si sedla na židli po její pravici a Mathis zase po její levici. Camille se pokusila na ni usmát, ale nakonec se na ni jen podívala svým klasickým výrazem, když chtěla něco nějakému svému dítěti rozmluvit. ,,Zlatíčko," začala a prsty nervózně klepala o stůl. ,,Doufám, že se rozhodneš dobře."

Noémie si snažila dobře rozmyslet, co jí řekne, ale moc dobře věděla, že ať to zabalí do jakékoliv fráze, napáchá stejné množství škody. Zhluboka se nadechla a pak jim řekla, co si o tom myslí: ,,Myslím, že se musím stát členem Avengers." 

 Než na to Mathis stačil cokoliv říct, Camille, která nečekala, že se její dcera takto nezodpovědně rozhodne, zděšeně vykřikla: ,,Můžeš zemřít! A naprosto jistě se nemusíš jím stát!"

 ,,Noémie, my nechceme, aby se ti něco stalo." dodal v klidu její otec a chytil její matku za ramena, aby se ji pokusil uklidnit. 

 Noémie se jim několik sekund střídavě dívala do očí a pak si podepřela hlavu rukou. ,,Dlužím to Inès."

 Jméno jejich prvorozené dcery okamžitě u jejích rodičů vyvolaly slzy. Camille si otřela oči a pak vzala Noémie za ruku. ,,Nic jí nedlužíš. Nechci, abys... abys zemřela i ty."

 ,,Dlužím jí to," zopakovala Noémie a stiskla jí ruku. ,,Nedokázala jsem ji zachránit, ale teď mám šanci to napravit a zachránit jiné lidi."

 Camille se od ní odtáhla a podívala se z okna v kuchyni. Tekly jí slzy, ale neotírala si je. Pak se na Noémie znovu podívala a stiskla jí ruku ještě pevněji, než před tím. ,,Je ti čtrnáct," zašeptala zoufale. 

 Noémie se trochu usmála. ,,Od včerejška už patnáct."

 ,,To na tom nic nemění. Pořád jsi nezletilá a pořád ji mé dítě." 

 ,,Moc dobře víš, že to dlužím Inès. Za její život. Vím, že to je mé poslání."

 Camille zavřela oči a přemýšlela, jak jí má přemluvit. Ale věděla, že nakonec to je její rozhodnutí. ,,Co škola? Nemáš v plánu dokončit střední školu?"

 ,,Víš jak jsem chtěla na jeden školní rok odjet na střední do jiné země? Můžeme to brát takto."

 ,,Co tvoji kamarádi?" zvýšila na ni hlas, protože už nevěděla, co má udělat. ,,A co my? To bychom ti nechyběli?"

 ,,To neznamená, že bych vás už nikdy neviděla! Dobře se o mě postarají. A jezdila bych co nejčastěji domů."

 Camille se z jejího výrazu snažila zjistit, jestli to myslí vážně. Potom se zvedla ze židle a beze slova odešla z kuchyně pryč. Noémie se zmateně podívala na Mathise, který pořád seděl na druhé židli vedle ní a také se díval, jak jeho manželka beze slova odchází.

 ,,Tvoje matka to musí zpracovat." řekl jí a o několik sekund později dodal: ,,Jsi na to moc mladá."

 Noémie se lehce usmála. ,,Já vím. Ale musím to Inès vynahradit."