13. března 2016, neděle, Brusel, Belgie

Podívala se do zrcadla v Inèsině pokoji. Za poslední dny i přes svoje dřívější cvičení hodně zhubla a měla velké kruhy pod očima. Pokusila se usmát, ale píchlo jí u srdce, když si uvědomila, co ji dnes čeká. 

 Inès měla vždy ty nejhezčí šaty. Rozhodla se, že si dnes na její památku vezme jedny její. Ale ne černé. Její nejoblíbenější, což byly ty mořsky modré se sukní po kolena a provázkovými ramínky. 

 Bylo asi jedenáct dopoledne a přemýšlela, kdo všechno přijde. Její prarodiče, obě sestřenice s bratrancem, její teta, která zkritizuje, že na sobě nemá černé oblečení, její strýc, Pauline, Laurenne a Elias s jejich rodinami.

 Když to tehdy Laurenne řekla, tak ta se nahlas a srdceryvně rozbrečela. Tušila to, ale neztrácela naději do poslední chvíle. ,,To nemůže být pravda," zašeptala Noémie do ramena a oči se jí plnily slzami. ,,Jak je to jen možné?" 

 Noémie se na ni podívala, ale nedokázala jí na to nic rozumného říct. Sama to pořádně nechápala a znovu se rozbrečela. 

 Elias reagoval podobně. Noémie na něm moc dobře viděla, jak se mu zlomilo srdce. Chvíli seděl klidně naproti ní, ale pak se mu rozechvěl ret a vydal ze sebe: ,,Já jsem ji miloval, Mio," Noémie ho ani v tuto chvíli nenapomenula, ať jí tak neříká. Místo toho ho pevně objala. 

 ,,Já taky, Eliasi." utřela mu slzu a podala kousek čokolády, kterou koupila cestou, aby se sama znovu nerozbrečela, když tam šla. ,,Jsi u nás vždy vítaný," řekla mu stejně, jako Laurenne. 

 ,,Proč se to muselo stát jí?" zamumlal naštvaně. ,,Proč jsem to nemohl být já?" Noémie mu odpověděla úplně stejně: ,,Proč jsem to nemohla být já?"

Tato otázka jí v hlavě ležela několik měsíců. Čím si to zasloužila zrovna Inès? 

 Z přemýšlení ji vyrušila Camille, která ji volala za nimi. Vyráželi. Naposledy se podívala do Inèsina zrcadla a po jejím pokoji. Jde jí dát sbohem. A bude to krásné.