Probudila ji tepající bolest v hlavě a zima, která vládla v místnosti. Posadí se a okamžitě si přitiskne ruce k hlavě, aby se pokusila zmírnit bolest. Jakmile se její bolest trochu zmírnila, vzpomněla si, co se stalo. Pomalu otevře oči a na poslední sekundy doufá, že to byl nějaký přelud. Místnost ve které sedí, ji o tom nijak zvlášť neutvrdí. 

 V rohu zahlédne rozkládající se tělo a vytřeští oči. Zhoupne se jí žaludek a vyděšeně si stoupne na nohy, aby její zvratky neskončily na tenké roztrhané dece, kterou má pod sebou. 

 Jsem v háji. Umřu tady, uvědomí si, když se rozhlédne po jejím kamenném vězení a pokouší se znovu nepodívat na zapáchající mrtvolu, aby se znovu nepozvracela. Opravdu to tu vypadalo jako ve vězení. S dveřmi na druhé straně místnosti se pokusila několikrát zatřást, dokonce ji i napadlo, jestli by nešly odemknout nějakou pinetkou do vlasů, jako to bývá ve filmech.

Kéž by to byl film. Ale není. Chcípneš tady. 

 Po několika minutách přerývavého dýchání a panického záchvatu (nebo si alespoň myslela, že to byl panický záchvat) se jí povedlo alespoň trochu se uklidnit a pokusit se racionálně uvažovat, jak by se odtud mohla dostat.

 Kde vlastně vůbec je? Jak se sem dostala? Kdo byly ty postavy? Jak dlouho tu už je? Ví už o tom rodiče? Hledají ji vůbec?

 Její otázky narušilo zaskřípání dveří a následné vstoupení dvou mužů až děsivě podobných těm, kteří ji sem unesli. Nebo si to alespoň myslela, ale při tom běhu se spíš soustředila na jejich zbraň.

 Než k ní stačí dojít, aby ji z cely odtáhli pryč, Noémie se napřímí a podívá se jim odhodlaně do očí.

 Samozřejmě, že má strach, co se s ní stane, jestli jí něco provedou. Zajímalo jí toho opravdu hodně, ale rozhodla se pro taktiku, že alespoň před smrtí zjistí co nejvíce informací.

 ,,Kde to jsem?" zeptá se muže, který ji pevně chytne za paži. Druhý se uchechtne. Noémie se nechá zvednout na nohy a prohlédne si jejich černé obleky s červeným kruhem na hrudi s chobotnicí uvnitř. Nikdy žádné takové logo neviděla, tak si z toho nedokázala nic odvodit.

 ,,Na základně Hydry, zlatíčko." řekne chladně ten, který se před tím uchechtl. Noémie se po něm zmateně ohlédne. 

 ,,Na základně čeho?"

 Jakmile opustí její celu, nohy jí povolí a nechá se vláčet chodbami, kde slyší cizí křik, který pro ni byl nesmírně drásavý. 

 Po pár minutách chůze (v jejím případě vláčení, protože jim to nechtěla zlehčovat) se dva muži zastaví před místností s tlustými kovovými dveřmi a třetí (nejspíše něco jako stráž) jim je otevře. Za dveřmi se objeví něco jako ordinace, která ale je o mnoho chladnější a bez oken. Zahlédne mnoho ampulek, špinavé nářadí, kovový stůl s přezkami a vyděšeně sebou škubne. Muži jí paže stisknou ještě pevněji a po několikátém škubnutí a výkřiku ji přitisknou násilím zády ke stolu a připevní přezkami, aby sebou nemohla škubat.

 Ke klidu jí nepomůže ani vzpomínka na severské detektivky, které tak ráda čte. 

 ,,Tady nic jako lidská práva není, holčičko," uchechtne se jeden z mužů nad jejím argumentem o lidských právech a trestných pokusech na lidech.

 ,,C-co je Hydra?" sykne, když vejde do místnosti další postava a odvolá oba muže pryč.

 ,,Minulost, přítomnost i budoucnost." pronese pomalu nově příchozí postava v bílém plášti a pomalu přejde ke stolku s noži, trubičkami a lékařským náčiním. Zlehka je přejede prsty.

 Noémie mlčí a znovu sebou škubne. 

 ,,Klid, dívenko," osloví ji. ,,Za chvíli to máš za sebou," usměje se křivě, levou ruku jí připevní ke stolu a píchne jí tam zelenou látku z ampulky. Noémie pomalu nad svým tělem ztrácí kontrolu a následující minuty cítí pouze bolest a v hlavě přemítá, proč se to děje právě jí.

 První slza... druhá a třetí...

 ,,P-prosím..." pokusí se říct a ovládnout svá ústa. Postava v plášti se na ni otočí, přejede klepající se Noémie pohledem a křikne na další postavu v místnosti, aby jí zvýšil dávku. 

 Najednou už nevnímá sama sebe a ani přes ostatní bolest necítí píchnutí v druhé paži. I přes svoje neustálé škubání po pár vteřinách ztrácí vědomí.

 Muž v bílém plášti si čtrnáctiletou dívku tiše prohlíží. Sám pro sebe si zamumlá dnešní poznatky a napíše na kus papíru, který následně vloží do složky.

  Subjekt 856 potřeboval k plné ztrátě vědomí dvojitou dávku, než jeho o tři roky starší sestra Subjekt 824. Odezvy jinak stejné.