Obloha nad korunami stromů se začala zbarvovat do růžova, což je upozornilo, že už začíná svítat. V lese samotném bylo mrtvolné ticho, ale z dálky byly slyšet projíždějící auta.

 Noémie šla několik metrů před ostatními a nevnímala, co říkají. Očima, které měla zalité slzami, hleděla na zem nebo do korun stromů a pokoušela se nebrečet nahlas. Rukávem si otřela oči, aby viděla na cestu.

 S doktorem si nemuseli dělat starosti. Po té, co Noémie oznámil, že tělo Inès bylo spáleno, tak skousl kapsli s jedem, kterou měl celou dobu v zubu a o několik sekund později zemřel. Jeho tělo nechali přivázané k židli.

Steve, který seděl u řízení letadla, se na ni podíval a řekl: ,,Kam poletíme?"

Vůbec nepočítali s tím, že tady nebude a původně měli v plánu letět zpátky do Ameriky, aby Inès pomohli se z toho dostat. Teď věděli, že nebylo dobré rozhodnutí s tím počítat. Noémie se na něj omámeně otočila, cítila, jako by ji opouštěla všechna životní síla a nic už nemělo smysl. ,,Do Bruselu, prosím." řekla potichu. ,,Chci domů."

 Steve přikývl a začal pomalu stoupat. Nikdo nic neřekl. Po té, co se výška ustálila, tak si Noémie rychle odepnula pás a rozešla se na druhou stranu letadla ke koupelně a ke skladu věcí na misi. Stejně jako všichni ostatní na sobě stále měla výstroj, takže si ji pomalu sundala. Když si sundávala svoji neprůstřelnou vestu, všimla si, že má poraněnou ruku. Jakmile si sundala i tričko, všimla si několik centimetrů dlouhé rány na paži. 

 Popadla lékárničku, která byla poblíž a otevřela ji. 

 ,,Chceš pomoct?"

 Noémie se na ni lehce polekaně podívala, ale přikývla. Znovu si rukávem sundaného trička otřela oči. ,,Jo... ale nemůžu najít dezinfekci."

 Nataša, která na sobě stále měla svoji černou kombinézu, se na ni usmála, podívala se do lékárničky a podala ji jí. Dezinfekce měla jiné označení, než byla Noémie zvyklá, takže ji nepoznala. ,,Ukaž tu ruku," pobídla ji Nataša jemně a rychle jí ránu vyčistila a obvázala.

 ,,Vedla sis dobře," pokoušela se ji ujistit, po té, co zavládlo na několik sekund ticho. 

Noémie se na ni jen prázdně podívala a opřela si hlavu o zeď za sebou. Oči měla celé červené, ale snažila se vydržet nerozbrečet se, když jsou kolem ní ostatní. ,,Nevedla." 

 Podle výhledu z oken nepoznala, kde přesně byli a nepoznala to ani když z jejich malého letadla vylezla ven. Jejich cesta trvala asi patnáct minut a už se začínalo více rozednívat. Noémie usoudila, že budou někde na předměstí Bruselu. 

 Otočila se na Tonyho a Natašu, kteří s ní vylezli ven jako první. Oba se na ni zkoumavě dívali, ale nic neřekli. Noémie se ujala slova. ,,Kde vlastně budete?"

 ,,My to nějak vyřešíme," usmál se Tony bezstarostně a mávl rukou. Chvilku byl potichu, ale pak se na ni ustaraně podíval. ,,Jsi v pohodě, Noémie?"

 Jako odpověď se pokusila nerozbrečet. ,,Musím se dostat domů." řekla a rozhlédla se kolem sebe. ,,Dostanu se na nejbližší zastávku metra a pak už si poradím."

 Tony přikývl a také se rozhlédl kolem sebe. Byli na nějakém prázdném poli a blízko nich stály první domy.  

 Noémie se ztěžka nadechla a pak se otočila i na ostatní, kteří se zrovna dostali z letadla ven. ,,Pozvu vás na pohřeb." oznámila jim a pokusila se usmát. 

 Většina z nich netušila, jak na to mají reagovat, tak se jen usmáli nebo se na ni starostlivě podívali. Tony ji poplácal po rameni, aby vyjádřil jeho podporu. Noémie se zahleděla na domy nedaleko nich a vzala do ruky svůj nový mobil, který dostala někdy v lednu. ,,Zastávka je jen dva kilometry odtud," řekla jim, po té, co se podívala do mapy. ,,Takže se vydám na cestu."

 Metrem to netrvalo nijak závratně dlouho a asi o půl deváté ráno toho dne Noémie stála u zastávky ve své čtvrti. Cestou si všimla toho, že už se ve zprávách zmínili o útoku Avengers na onu Základnu Hydry, o které nikdo netušil. Bylo tam několik leteckých snímků rozpadlého baráku a mrtvých na zemi. Byla ráda, že se v článcích nepsalo nic o hnědovlasé holce ve vojenské bundě. To by byla v obrovském maléru. 

Svoji zbraň pro jistotu nechala v letadle, tady nebylo tak jednoduché ji sehnat a už vůbec to nebylo legální pro nezletilou holku. Navíc ji ani nechtěla mít. Před pár hodinami někoho zastřelila... když na to pomyslela, rozklepaly se jí ruce. A pak byla tak moc naštvaná, že málem zabila někoho dalšího, kdo se ani nemohl bránit. To nechtěla dopustit. A bylo jedno, že by si to zasloužili.

Když tady byla naposledy, byl prosinec a všichni nosili tlusté kabáty. Byla tu tehdy trocha sněhu, která tady byla vzácná. Teď už pomalu začínala růst tráva a lidé se venku zdržovali déle. Nahlas se smáli.

 Chvilku tam jen stála a rozhlížela se. Snažila se zjistit, co se změnilo. Rozpomněla si na to, že nedaleko odtud je ona ulička, kde ji tehdy vzali. Přeběhl jí mráz po zádech. 

 Pak se pomalu rozešla k svému domu, který stál několik desítek metrů od vchodu do metra. Vypadal úplně stejně a nezdálo se, že by se nějak změnil. Prohlédla si seznam jmen u zvonků napravo od ní. Všimla si, že přibyla dvojice nových jmen, která neznala.

 Přerývavě se nadechla. V metru rodičům zavolala, že dorazila do Belgie. Nic takového nečekali a ona jim samozřejmě neříkala, že se s Avengers chystá přepadnout Základnu Hydry. Oni si celou dobu mysleli, že se v New Yorku v klidu zotavuje.

 Stiskla jejich zvonek, klíče už dávno ztratila. 

 Na sobě toho moc neměla, jen nějakou mikinu a legíny, které měla celou noc. Vypadala jako chodící mrtvola. Ale po dnešní noci to bylo to poslední, co by ji zajímalo.

 Hlavou jí prolétlo, co rodiče udělají, až ji uvidí na prahu před domem. Budou se radovat? Nebo snad něco jiného? 

 Moc dobře jí nedělala ani ta myšlenka, že jim oznámí, že jejich dcera, jejich Inès, zemřela. Už se málem rozhodla, že uteče zpět na zastávku metra a pojede pryč, ale v tom se ozvaly rychlé kroky a následně se otevřely domovní dveře.